Dalibor Kupka - rozhovor listopadu

Jak byste celkově zhodnotil výsledky vaší skupiny v letošním roce?
Vcelku dobře, snad až na Kubu Holušu.

Jak letošek proměnil plány na příští sezonu?
Nijak zvlášť. Změní se snad jen místa výcvikových táborů. Všichni se připravují na halu. Ze zkušenosti vím, že když se vydaří, je větší šance, že se povede i léto. Vrcholy jsou jasné, halový svět, venku Evropa a Zuzka se pokusí válčit v „diamantovce“.

Vraťme se o rok zpět, co udělal se skupinou příchod Zuzky Hejnové?
Pro mě se zásadně nezměnilo nic. Snad jen to, že prostě přišla do skupiny holka. Teď s ní na jaře trénovala Jana Slaninová, tak je dobré, že můžou být ve dvou, když někde bydlíme, a mají v sobě sparinga.

Přemýšlel jste, že byste ženskou část skupiny cíleně rozšířil?
Takhle nepřemýšlím. Budu to řešit, až bude pro moji skupinu někdo zajímavý. A jestli je to ženská nebo chlap, je jedno. Že bych cílil do řad žen, to nebudu.

Ani běh skupiny se nezměnil? Musela se mu Zuzka přizpůsobit?
V zásadě se musela přizpůsobit.  Jsem zvyklý na hlavní trénink dopoledne, dělám to tak dvacet let. Odpoledne se trénují volnější věci, většinou jsou to klusy, tempové běhy nebo síla.

Nestalo se vám, že by se někdo ohradil, že se teď více věnujete Zuzce a ostatním méně?
Neohradil se nikdo. Snažím se věnovat všem profesionálům stejně a těm, kdo jsou školou povinní nebo pracují, se prostě věnuju míň. Určitě jsou případy, kdy jsou dvě skupiny, sprinteři a čtvrtkaři, ale protože mi pomáhá Roman Gomola (na foto s hvězdami skupiny), tak si to jednoduše rozdělíme. Je tedy možné, že nejsem u všeho, ale od toho je tam druhý trenér.

Jak hodně velká je pomoc Romana Gomoly? Zvládl byste to vůbec sám?
Loni to byla nutnost, protože nás fakt bylo hodně. Na druhou stranu já už s Romanem spolupracuju několik let a je to hlavně kvůli silové přípravě a zároveň, aby mi třeba pomohl se speciálními a běžeckými tréninky. Teď nás je sice míň, ale silová příprava zůstává na něm, já jen řeknu, co to má být, jestli nějaká forma kruhového tréninku nebo třeba už dynamická nebo speciální síla. Nanejvýš s ním pak zkonzultuju skladbu cviků, ale třeba počet opakování je čistě na něm. Po loňském roce se mi to osvědčilo, mám v něm velkou důvěru a je to pro mě velká pomoc.

Vrátil bych se k Zuzce. Několikrát uvedla, jací jsou kluci gentlemani. Jak jste to viděl vy? Měnilo se to, nebylo to ze strany kluků s přibývajícím časem uvolněnější?
Tak ony se uvolňovaly obě strany. Ze začátku to bylo takové nevšední, dneska už vědí, co od sebe čekat. Je to asi jako s příchodem do jakéhokoli nového kolektivu, zpočátku váhavější, a pak, když se lidi oťukají, je vystupování jiné. Důležité je, že jsem neviděl od začátku žádný problém, přitom na soustředěních jsou stále spolu. Je fajn, že s námi byla Jana Slaninová, tak si můžou říct i svoje věci. A na tréninku si pomáhají. Teď nám chybí v tempových věcech někdo pomalejší jako Vojta Šulc, ale doteď to Zuzka zvládla dobře, ne-li líp než loni.

Neznám, jak fungujete na tréninku, ale jste třeba mírnější ve vyjádřeních, když tam máte holky?
Já ženskou nikdy netrénoval, tak nevím, jestli se chovám jinak. Snad ne …

Myslel jsem to tak, že kluci možná přeci jen snesou víc přímou kritiku než holky …
Já málokdy kritizuju. Snažím se spíš někoho zvednout. Když je něco špatně, bavím se s ním, aby to bylo dobře. Málokdy ode mě někdo slyší něco kritického, někdy to prostě jde, jindy ne.

Měl jste z příchodu Zuzky obavy? Sám jste říkal, že jste holku nikdy netrénoval …
Nějaké obavy jsou vždycky, ale ty dělají jedno procento. Člověk je trenér a jde za tím, aby měl výsledky. Takže když vidí kvalitní „materiál“, bere ho. Když šel ke mně Šéba, říkal mi každý, že jsem se zbláznil. Ale to bych nemohl dělat trenéra. Takže obavy jsem si nepřipouštěl a jel jsem podle toho, jak jsem zvyklý. A Zuzaně to tenhle rok vyloženě sedělo.

Překvapila vás něčím? Nemyslím teď úplně výkony, spíš chováním, přístupem?
Určitě. Je stoprocentní profík, co se týče přístupu. I životosprávy, kterou si hlídá, i když by někdy ani nemusela. Každý si dá někdy skleničku, ale ona když už, tak jednu nebo dvě a nikdy to nepřehnala. Co dělá po závodech v podzimním volnu, to mě vůbec nezajímá.

Co jste měl konkrétně na mysli tím, že „by někdy ani nemusela“?
Třeba v jídle řeší úplné detaily. Dostane kuřecí rolku a vytáhne z toho jeden plátek slaniny. Připomíná mi tím Jirku Mužíka (český rekordman na 400 m př. – pozn.), ten na sebe šlapal taky ze všech stran.

Jak reaguje, když jí zadáte trénink a třeba se jí to moc nezdá? Dovolí si oponovat, anebo si naopak přidává a musíte jí brzdit?
Nepřidává si nikdy, protože toho má vždycky dost – nebo se tak tváří (úsměv). Samozřejmě byly situace zezačátku, kdy byla trochu zaražená, protože se jí to zdálo o hodně jiné, ale nedovolila si nic. Všechno rázem změnila výkonnost v hale (4. místo na HME, absolutní osobní rekord na 400, 51.27 – pozn.), na jaře už jsem cítil, že ve všem, co jsem jí řekl, věřila a udělala to, jak jsem chtěl.

Jak to je teď na podzim?
Apeluju na ni, aby neustoupila z věcí, na které jsme byli zvyklí a zatím to plní. Ono někdy úspěšní lidé mají tendenci někdy uhýbat. Třeba Jirka Mužík po dvou letech řekl, že už nechce tolik běhat – to zatím od Zuzany neslyším. Umím si představit, že by to bylo jiné, kdyby se jí tolik nedařilo, ale tahle sezona ji utvrdila, že jsme na dobré cestě.

Čím si vysvětlujete proměnu ze závodnice, která se před dvěma roky bála mluvit o medaili, ve vítězku všech závodů v roce?
Myslím si, že byla líp připravená. Je to i psychika, ale ta se odvíjí od výkonnosti – když vylezete na první závod a dáte si osobák o vteřinu, tak na tom nebudete psychicky špatně. Navíc byla zdravá a od toho se všechno odvíjelo. A byla už výjimečná zamlada, kdy měla překážky v sedmnácti za 57, jiné holky začínají na 62 a dostávají se na 58. Udělala dobrou přípravu a v letní sezoně jsme to jen udržovali.

Jak jste prožíval její závody, byl jste nervóznější vzhledem k očekávání, která na ní byla poté, co se jí dařilo?
Já jsem vždycky nervózní. Ale u ní jsem od podzimu věděl, že to bude dobré, podle toho co předváděla na tréninku a v prvních veřejných závodech. Pak jsem byl klidnější a klidnější. Samozřejmě překážky jsou od toho, aby překážely, takže pochybnosti byly s tím, aby nezakopla nebo nezadrobila třeba jako na „Odložilovi“. Věřil jsem jí, stejně jako věřím Máslovi, když je zdravý, protože jsou to prostě závodníci.

Čili jste neměl žádné pochybnosti, zda vydrží s formou do vrcholu, přestože jste ji trénoval první rok?
Měl jsem pochybnosti, to je jasné. Na druhou stranu jsem si říkal, že když zaběhla na začátku v květnu za 53 a v červenci znovu, že to nemohlo zmizet. To by musela přijít nějaká chřipka nebo angína, které by jí sundaly. Od toho června jsem čekal, jestli to půjde dolů nebo nahoru. A ono to stoupalo. Udělali jsme v říjnu a listopadu dobrý základ a ukázalo se, že když je někdo pracovitý, tak se mu to vyplácí.

V rozhovorech před novou sezonou Zuzka říká, že jste v přípravě přitvrdil. Vidíte to taky tak?
Já to tak nevidím. Oni na to zapomínají, jak se před rokem cítili. Možná trochu nějaké meziklusy tam naskočily, a skladba vypadá jinak, ale je hodně podobná. Spíš možná Zuzka jak přišla loni později, neměla těch prvních čtrnáct dní. Teď dokončují pátý týden a remcají úplně všichni. A už se těší, že si příští týden dost odpočinou. Já věřím, že za čtrnáct dní na to znovu zapomenou.

Zlepšila se o půl vteřiny, může to tak jít i příští rok? Co je potřeba udělat jinak – jednoduše v tréninku přidat?
To kdybych věděl, tak jsem šťastný. Budu se snažit ji připravit jako loni. Může se stát, že ji v dubnu bude bolet noha a bude to všechno v háji. No, i kdyby se to podařilo zopakovat, bude to geniální, natož kdyby se měla zrychlit. Půlvteřina se může zdát blízko, ale může to být jako pět vteřin.

Trenérka Anťuchové se nechala slyšet, že hodlají útočit na světový rekord. Je to reálné?
Letos nám hrálo trošku do karet, že „chytli“ Tysona Gaye a řekl bych, že Rusové měli strach a drželi se zpátky. Proto si myslím, že Anťuchová běhala, tak jak běhala. Příští rok není světová soutěž a je možné, že už teď vědí o tom, že vypadla z mezinárodního dopingového monitoringu IAAF a zase bude běhat rychle. Je u ní známo, že se chystala vždy na hlavní podnik sezóny a už po 14 dnech vždy běžela i o 3 vteřiny pomaleji. Ono se o tom ví, ale nic se s tím nedá dělat. Rusko je země neomezených možností. Čistě můj názor je, že obecně ty největší atletické federace si dělají, skoro co chtějí. Jestli bude schopná porážet Zuzku, to si, ale nejsem jist.

Někomu by se mohlo zdát (ve srovnání se Zuzkou), že Pavel Maslák měl začátek sezony vlažnější. Byl to záměr s tím, aby zvládl oba vrcholy?
Každý byl namlsaný z předešlého roku, ale chtěl bych podotknout, že vlažnější to nebylo. Zaprvé odjížděl na světovou soutěž s lepším časem než loni na olympiádu – 45.13 oproti 45.17. Zadruhé si udělal osobní rekord na stovce z 10.43 na 10.36 a dvakrát český rekord na 200 m na Evropě do 23 let. Po všech stránkách měl lepší výkonnost. Vždyť i v hale byl rychlejší o půl vteřiny a byl mistrem Evropy.

Kde tedy vznikl ten dojem, že mu to moc nešlo?
Ono to tak možná vypadalo, protože loni na jaře objížděl „pouťáky“, kde vyhrával. A teď jezdil na „diamantovky“, kde se vyhrávat moc nedá. A pak to zkreslily i první závody – začínal v Šanghaji, kde ulil. A Euguene – on to nikde neříkal a ani si to nepřipouštěl, ale odjížděl tam lehce nastydlý. A když není fit a je na běhátku, tak má laktát dvakrát vyšší. Takže já vím, proč mu to tam nešlo. Navíc loni běhal 300, 500, takže nikdo moc nevěděl, jakou by dal čtvrtku.

Jak si můžou tahouni skupiny, on a Zuzka, v tréninku pomoci?
Už jenom tím, že jsou tak dobří. Dělají něco, co oběma sedí a není to náhoda. Na devadesát procent tréninků nastupují společně, posilují společně, běhají společně, i když při úsecích to Zuzka běhá pomaleji (na foto oba společně s trenérem). Na druhou stranu Máslo je obrovské „zvíře“, že je mu v podstatě jedno, s kým trénuje, nic ho nerozhodí. Ostatní se třesou z nějakého tempa a on to prostě neřeší. To není jen, že je mladý, ale má na ten vrcholový sport neskutečně nastavenou hlavu. Je tam ještě pár drobností, které by bylo dobré vyladit, třeba co se týče stravování, ale snad na to časem přijde sám.

Pak máte ve skupině ještě jednoho běžce, který v úspěších předešlých dvou tak trochu zanikl.
Ano, Michal Brož. Ve finále mistrovství Evropy v Tampere byl „až“ pátý, ale zaběhl takový čas, že by mu před dvěma lety v Ostravě stačil na medaili a na všech předešlých šampionátech do 22 let by to stačilo taky vždy někde kolem medaile. Z 50.90 se za rok zlepšil na 49.78, to je obrovský progres. Ten čas sice zaběhl jednou, ale zase ve finále hlavní soutěže. Stejně tak dokázal zaběhnout osobáky při vrcholu sezony předloni v Tallinnu a loni v Helsinkách. V 21 letech patří taky určitě mezi lídry skupiny, jsem zvědavý, jak mu to půjde dál, vteřina mu do té úplné špičky ještě chybí, ale myslím, že v jeho silách je daleko víc.

Zmínil jste v úvodu Jakuba Holušu. Proč se mu nedařilo?
Nerozumím tomu. Nedá se na nic vymlouvat, prostě mu trénink nesedl. Od začátku mu to nešlo. Kdybych do toho měl jít znova, nevím, co bych změnil.

Byla to dohoda, že přejde k někomu jinému?
Chyběla mu běžecká skupina, dost toho musel zvládnout sám. Na jaře mu pomáhal Honza Sýkora, něco Kubovi i tahal, tak bych čekal, že on bude „zatavený“. Ale Kubovi to totálně nesedlo a Honza se zlepšil na všech tratích kilákem počínaje, byť ne moc, tak přeci jen. Shodli jsme se s Kubou, že nemá cenu opakovat to samé. Varianta, že by se vrátil k Pepovi Vedrovi, padla, tak se dohodl s Jirkou Sequentem, kde bude moct trénovat ve skupině.

Úplně skončil Josef Prorok. Z jeho prohlášení víme, že to bylo hlavně kvůli zdraví. Jak jste to viděl vy?
Rezignoval po tři roky se opakujících bolestech kyčle. Řešil to celé prázdniny, a když se v září rozběhl, bolelo ho to stejně. Nikdo mu nebyl schopný pomoct. Třetí rok po sobě vlezl na překážky a nemohl pořádně běhat. Hala jakžtakž dobrá, a když to porovnám s Bekričem, který se na halu připravoval stejně … (potom v sezoně vyhrál ME „22“ a na MS získal bronz – pozn.). Pepa prostě ani nemohl běhat rychle a za ty tři roky to bylo nejhorší. To ho odradilo.

Jak je to s Vojtěchem Šulcem?
Byl moje srdeční záležitost. Pozoroval jsem ho odmala, vždycky se mi strašně líbil, protože byl rychlý a myslel jsem si, že bude běhat čtvrtku. Ale prostě mu to nesedlo, asi toho bylo na něj moc. Byl celý život zvyklý přitom něco dělat a tady měl najednou podmínky vysloveně na trénink… Hala ještě napovídala, že by to mohlo jít, ale v létě se do toho nedostal. Skončil mu úvazek a vrátil se do práce. Ale doufám, že bude dál běhat.

A Václav Zich odešel k Josefu Karasovi. Jaké u něj byly důvody?
Problém byl, že Venca pracuje a nemůže si dovolit být s námi tolik pryč. Pepa se mu bude moct věnovat víc tady v Čechách. A i když také byli na soustředěních, nebylo jich tolik, jako máme my. Navíc se Vencovi narodil potomek, takže je to pro něj náročné.

Někdo nový k vám do skupiny přišel?
Nepřibyl nikdo nový. Chtěl jsem Alberta Holibku, ale rozhodl se studovat v Ostravě. Druhým rokem spolupracuju s Lukášem Hodboděm z Nymburka a doufám, že letos to bude intenzivnější spolupráce. Nikoho dalšího v hledáčku zatím nemám.

Na závěr si dovolím osobní otázku, jak doma snášejí, že jste hodně času pryč?
Když jsme byli s manželkou mladší, tak nám to tak nepřišlo, ale teď je to rok od roku těžší. Pro oba. Člověk stárne, závodníci mládnou. Ta doba, kdy to byli vrstevníci, nebo i starší než já, to byl takový koloběh, kdy mi to utíkalo. Teď ti s prominutím „mlaďasi“ mají jiné myšlení a i jinou zábavu, když jsme spolu pryč. Naše děti už jsou větší, není to pro manželku takový shon jako dřív, takže si víc uvědomuje, že jsme od sebe. Rád bych trávil více času s rodinou, ale s touhle prací to nejde. Spíš pak uvažuji tak, že by manželka skončila v práci – musel bych ji ale uživit – a že by třeba byla schopná být nějaký čas se mnou pryč.