27. ledna 2014, 12:45
Barbora Špotáková - rozhovor ledna
Pozvání do naší rubriky přijala světová rekordmanka v hodu oštěpem, která se v této sezoně vrací po mateřské přestávce. Rozhovor jste mohli svými dotazy ovlivnit i vy.
Syna Janka jste
přivedla na svět před osmi měsíci, nyní jste již delší dobu v plné
přípravě na následující sezonu. Jak se aktuálně cítíte?
Musím říct, že velmi dobře, hodně podobně jako ve stejném
období v dřívějších letech, v lecčems možná i o něco lépe.
Překvapuje vás to?
Jeden by čekal, že návrat po mateřské přestávce bude těžší.
Osobně si nerada dělám nějaké velké výhledy a vždy jsem ve
svých očekáváních spíš opatrnější, takže do jisté míry překvapená jsem. Na
druhou stranu, že návrat nebude tak složitý, naznačily už závody v září,
kdy jsem hodila 62.30 m. Ze všeho nejtěžší bylo a je skloubení přípravy
s péčí o Janka. Neustále přemýšlím, kdy si mohu dovolit mít ho i při
tréninku u sebe, kdy je potřeba zajistit hlídání, jak si zorganizovat den…
Janek je sice hodný, ale musím ho stále zabavovat, něco vymýšlet. Aby jen tak
seděl tři čtvrtě hodiny v kočárku a koukal na můj trénink, to by neprošlo.
Ale jsou určitě náročnější děti.
Když to srovnáte se
svou dřívější, „bezdětnou“ přípravou, trénujete nyní méně?
To bych neřekla. Dělám toho dost, ale trochu jinak. Tedy, na
soustředěních, kde mívám k sobě někoho na hlídání, je to víceméně stejné
jako dříve, dokonce jsme si oproti minulosti v tréninku i něco přidali, ale
když jsem doma, mám režim trochu jiný. Do Prahy jezdím 3x týdně a zbytek buď za
mamkou na Kladno, nebo pokud to jde (a letošní zima to zatím dost dovolovala),
potrénuji u nás v Mníšku v lese. Čeho ale oproti minulosti určitě
ubylo, je času na regeneraci. Když přijdu z tréninku, tak nechci dvě hodiny
spát, jak jsem to dřív dělala, ale věnuji se Jankovi.
Neobáváte se, že se
menší množství regenerace projeví na vašem zdraví?
Doufám, že ne. Vycházím i z toho, že já jsem regeneraci
nikdy moc nevěnovala a nejsem na to tudíž tak zvyklá. Pro mě byla největší
regenerace ten spánek, kterého je nyní trochu míň, ale když opravdu cítím, že
jsem unavená, dokáži si to zorganizovat a pořádně se vyspat.
Kvůli synovi též
letos nepojedete se skupinou na soustředění do Jihoafrické republiky…
Ano, je na to moc malý.
Ačkoliv už se mnou byl na Kanárech, do JAR je to dlouhá cesta, navíc je
to přeci jen trochu problematická destinace s ohledem na tamní zvláštní
viry či tropické nemoci. Zdravotní rizika jsou tam určitě vyšší než
v Evropě.
Jak budete v tom
období zhruba měsíce a půl trénovat?
Nejspíš úplně sama. Na jednu stranu mě mrzí, že nebudu se
skupinou, která může člověku v lecčems pomoci, protože příprava je dlouhá
a jsou v ní náročné tréninky, na druhou stranu věřím, že jsem už
dostatečně zkušená na to, abych to zvládla. Poprvé v životě si vyzkouším,
jaké to je, když se člověk samostatně připravuje podle trenérova plánu, který
si případně trochu upravuje podle aktuální situace. Už se snad znám dost na to,
abych byla schopná do určité míry o něčem sama rozhodnout. Chci do toho období
zařadit ještě jedno soustředění v Nymburce, kde je to pro mě nyní ideální.
Mám tu všechno, co potřebuji, (partner) Lukáš odsud může jezdit do práce, a Janečkovi
se tady také líbí. Myslím, že to zde nebude horší než v Africe, Nymburk je
pro mě základna, ze které se rozhodně dá stavět na velkou sezonu.
Kdy plánujete začít
závodit?
Já bych nejradši začala hned, protože závodím opravdu hrozně
ráda a i v tréninku mi to létá docela daleko. Nicméně sezonu začnu nejspíš
mítinkem v Římě (5. 6.), kde se mi líbí a vždy se mi tam dobře závodilo.
Předtím je ještě Diamantová liga v Dauhá, ale tam to nemám moc ráda, navíc
je to poměrně brzy. Každopádně oproti minulosti bude těch startů nejspíš míň,
protože nebudu chtít být tolik z domova. Na některé závody si asi Janka
budu brát s sebou, ale někam to dost dobře nepůjde. Asi pro mě nebude
lehké být tři dny bez něj, ale to teprve uvidím, zatím jsme od sebe ještě
nebyli.
Pro nadcházející
sezonu vám ubyla tradiční soupeřka. Asi jste už slyšela, že Němka Obergföllová
nyní čeká dítě…
Ano, spousta lidí mi to hned hlásilo. Jsem ráda za ni, ale na druhou stranu jsem se docela
těšila na souboj se současnou mistryní světa. Loni, když já jsem byla mimo,
poprvé vyhrála velký závod. Letos mohla třeba potvrdit, že se naučila vyhrávat,
nicméně zatím se to nedozvíme.
Podle svých
dosavadních vyjádření se chce vrátit příští rok do mistrovství světa v Pekingu.
Pak ale musí počítat s tím, že to bude mít náročnější.
Přeci jen cestovat s ročním dítětem přes půl planety do Číny je něco
jiného, než na mistrovství Evropy do Švýcarska, jak plánuji já.
Je pro vás evropský
titul, který ještě ve sbírce nemáte, velkou motivací?
Spíš bych to řekla takto: Chtěla bych letos závodit, házet
daleko, a když budu v dobré formě, tak udělám všechno pro to, abych ten
titul získala. Myslím, že je k tomu velká šance a byla by škoda ji
nevyužít. I proto, že se momentálně cítím maximálně v pohodě a tréninky mě
hodně baví.
Více než před
mateřskou přestávkou?
Ta pauza mi určitě prospěla. Když pořád jedete stereotyp
tréninků a závodů, je to za prvé unavující, a pak už také není člověk schopný o
sportu přemýšlet a zacyklí se. Přitom nyní s odstupem přicházím na nové
věci v technice a mám chuť je zkoušet. Proto jsem názoru, že taková pauza,
v níž by si dali na čas od atletiky oraz, by prospěla řadě lidí, kteří se
třeba dlouhodobě nezlepšují nebo má jejich výkonnost dokonce sestupnou
tendenci.
Využila jste onen
„odpočinkový čas“ k tomu, abyste si splnila něco, na co do té doby nebyl
čas? Tedy kromě dítěte samozřejmě…
Vždycky jsem si přála bydlet někde v přírodě a to jsme
si částečně splnili tím, že jsme si pořídili chatičku u lesa. Je to velký
rozdíl oproti centru Prahy, kde jsem byla donedávna a kde to tedy rozhodně není
z hlediska bydlení záviděníhodná lokalita. Jsem nyní hned v přírodě, můžu
chodit na vycházky s dítětem nebo dělat výběhy se psem, mám tam zahrádku…
Takové věci mě nabíjejí a dodávají vnitřní klid.
Zmínila jste
zahrádku. Jste spíše na zeleninu nebo na kytičky?
Na obojí, mám to tam tak půl na půl, ale kytky mají tu
výhodu, že na ně nejdou tolik škůdci, kteří mi už leccos zlikvidovali. Ale
popravdě řečeno jsem s malým dítětem neměla na zahrádku tolik času, kolik
by bylo potřeba. Spíš jsem tu a tam jen něco kopla a výsledky byly celkem
ubohé.
Ptali jste se
Přišla na vás od
čtenářů řada různorodých dotazů, dovolím si je vám položit v lehce
neučesaném sledu: Je podle vás pozdě začínat s oštěpem v 16 letech?
Určitě ne, sama jsem začínala v jednadvaceti. Naopak bych
řekla, že pokud člověk zprvu rozvíjí všechno možné, tak je to pro oštěp jedině
výhodou. Asi nejlepší průpravou je tedy podle mě víceboj, který jsem dělala já.
Co byste poradila
mladým oštěpařům a oštěpařkám, pro které jste ikonou?
Právě asi to, ať dělají, co je baví a u toho se rozvíjejí
všestranně. Ať studují, dělají víc disciplín, jen ať nezamrznou na nějakém
házení rukou, protože o tom oštěp není.
Zmínila jste studia.
Vy sama jste u atletiky absolvovala vysokou školu. Dalo se to dobře skloubit?
Dalo, pár let jsem dokonce studovala Zemědělskou univerzitu
v denním režimu, což bylo ale do značné míry umožněno tím, že škola je
kousek od Dukly, kde trénuji. Vše je však záležitostí priorit a jak jste
schopní trénink studiu uzpůsobit. Pokud jste šest měsíců z roka na
soustředění, jako třeba moje nynější skupina Jana Železného, tak studium asi nemá
smysl.
Jaký je Železný jako
trenér?
Jak byl coby závodník profesionál, stejný je i jako trenér.
Je vynikající, neustále přemýšlí, co vylepšovat, přidat nového, jak trénink
obohatit. Má výborný vztah se svěřenci, možná je někdy až moc hodný. Na druhou
stranu se u něj nikdo nezavařil…
Jeho koučem byl
Jaroslav Halva. Používá některé jeho postupy, principy….?
To nemohu úplně posoudit, nicméně myslím, že ano, neboť na
něj docela často vzpomíná a také protože člověk je jako knížka, do které se
zapisuje jeho minulost. Určitě má Honza hodně z tréninků pana Halvy, ale
konkrétní věc říct nedokážu.
Jak vypadají vaše zimní
tréninky?
My přípravu příliš nerozdělujeme na zimní a letní, režim je
celý rok v podstatě stejný, jenom se mění množství a místo. Třikrát
v týdnu se hází (já tedy momentálně dvakrát), vždy po házení je odpoledne
posilovna. Ostatní dny jsou doplněné běháním s odrazy, překážkami,
medicinbaly apod.
Jednoho
z čtenářů zaujalo, že jste trénovala s běžeckými holemi. Ptá se na
jejich využití.
My jsme je používali hlavně v přípravném období, kdy
jsme ještě neházeli. Běhali jsme s nimi v terénech a do kopců, kdy
hodně zapojujete paže, takže to mělo vliv na posílení ramen. A já osobně jsem je
hodně využívala v těhotenství, a to jak k posilování, tak i jako
oporu, když byla třeba na cestách námraza.
Považujete nějakou
část své kariéry za ztracenou?
To rozhodně ne, i když ne všechny zkušenosti byly pozitivní,
vždy jsem si z nich něco vzala. Něco jiného by asi bylo, pokud bych se
věnovala atletice 15 let, jako já teď, a nikdy bych neměla medaili
z žádného velkého závodu. Protože sport je sice práce, ale nic jí
nevytváříte. A já potřebuju cítit, že dělám něco svým způsobem užitečného, což
samotné věnování se sama sobě a ježdění si po závodech moc není. Ale když
vyhraju olympiádu, tak ji vyhraju pro ČR a něco jí tím vrátím za to, že mohu
sportovat.