Barbora Špotáková - rozhovor ledna

Syna Janka jste přivedla na svět před osmi měsíci, nyní jste již delší dobu v plné přípravě na následující sezonu. Jak se aktuálně cítíte?
Musím říct, že velmi dobře, hodně podobně jako ve stejném období v dřívějších letech, v lecčems možná i o něco lépe.

Překvapuje vás to? Jeden by čekal, že návrat po mateřské přestávce bude těžší.
Osobně si nerada dělám nějaké velké výhledy a vždy jsem ve svých očekáváních spíš opatrnější, takže do jisté míry překvapená jsem. Na druhou stranu, že návrat nebude tak složitý, naznačily už závody v září, kdy jsem hodila 62.30 m. Ze všeho nejtěžší bylo a je skloubení přípravy s péčí o Janka. Neustále přemýšlím, kdy si mohu dovolit mít ho i při tréninku u sebe, kdy je potřeba zajistit hlídání, jak si zorganizovat den… Janek je sice hodný, ale musím ho stále zabavovat, něco vymýšlet. Aby jen tak seděl tři čtvrtě hodiny v kočárku a koukal na můj trénink, to by neprošlo. Ale jsou určitě náročnější děti.

Když to srovnáte se svou dřívější, „bezdětnou“ přípravou, trénujete nyní méně?
To bych neřekla. Dělám toho dost, ale trochu jinak. Tedy, na soustředěních, kde mívám k sobě někoho na hlídání, je to víceméně stejné jako dříve, dokonce jsme si oproti minulosti v tréninku i něco přidali, ale když jsem doma, mám režim trochu jiný. Do Prahy jezdím 3x týdně a zbytek buď za mamkou na Kladno, nebo pokud to jde (a letošní zima to zatím dost dovolovala), potrénuji u nás v Mníšku v lese. Čeho ale oproti minulosti určitě ubylo, je času na regeneraci. Když přijdu z tréninku, tak nechci dvě hodiny spát, jak jsem to dřív dělala, ale věnuji se Jankovi.

Neobáváte se, že se menší množství regenerace projeví na vašem zdraví?
Doufám, že ne. Vycházím i z toho, že já jsem regeneraci nikdy moc nevěnovala a nejsem na to tudíž tak zvyklá. Pro mě byla největší regenerace ten spánek, kterého je nyní trochu míň, ale když opravdu cítím, že jsem unavená, dokáži si to zorganizovat a pořádně se vyspat.

Kvůli synovi též letos nepojedete se skupinou na soustředění do Jihoafrické republiky…
Ano, je na to moc malý.  Ačkoliv už se mnou byl na Kanárech, do JAR je to dlouhá cesta, navíc je to přeci jen trochu problematická destinace s ohledem na tamní zvláštní viry či tropické nemoci. Zdravotní rizika jsou tam určitě vyšší než v Evropě.

Jak budete v tom období zhruba měsíce a půl trénovat?
Nejspíš úplně sama. Na jednu stranu mě mrzí, že nebudu se skupinou, která může člověku v lecčems pomoci, protože příprava je dlouhá a jsou v ní náročné tréninky, na druhou stranu věřím, že jsem už dostatečně zkušená na to, abych to zvládla. Poprvé v životě si vyzkouším, jaké to je, když se člověk samostatně připravuje podle trenérova plánu, který si případně trochu upravuje podle aktuální situace. Už se snad znám dost na to, abych byla schopná do určité míry o něčem sama rozhodnout. Chci do toho období zařadit ještě jedno soustředění v Nymburce, kde je to pro mě nyní ideální. Mám tu všechno, co potřebuji, (partner) Lukáš odsud může jezdit do práce, a Janečkovi se tady také líbí. Myslím, že to zde nebude horší než v Africe, Nymburk je pro mě základna, ze které se rozhodně dá stavět na velkou sezonu.

Kdy plánujete začít závodit?
Já bych nejradši začala hned, protože závodím opravdu hrozně ráda a i v tréninku mi to létá docela daleko. Nicméně sezonu začnu nejspíš mítinkem v Římě (5. 6.), kde se mi líbí a vždy se mi tam dobře závodilo. Předtím je ještě Diamantová liga v Dauhá, ale tam to nemám moc ráda, navíc je to poměrně brzy. Každopádně oproti minulosti bude těch startů nejspíš míň, protože nebudu chtít být tolik z domova. Na některé závody si asi Janka budu brát s sebou, ale někam to dost dobře nepůjde. Asi pro mě nebude lehké být tři dny bez něj, ale to teprve uvidím, zatím jsme od sebe ještě nebyli. 

Pro nadcházející sezonu vám ubyla tradiční soupeřka. Asi jste už slyšela, že Němka Obergföllová nyní čeká dítě…
Ano, spousta lidí mi to hned hlásilo.  Jsem ráda za ni, ale na druhou stranu jsem se docela těšila na souboj se současnou mistryní světa. Loni, když já jsem byla mimo, poprvé vyhrála velký závod. Letos mohla třeba potvrdit, že se naučila vyhrávat, nicméně zatím se to nedozvíme.

Podle svých dosavadních vyjádření se chce vrátit příští rok do mistrovství světa v Pekingu.
Pak ale musí počítat s tím, že to bude mít náročnější. Přeci jen cestovat s ročním dítětem přes půl planety do Číny je něco jiného, než na mistrovství Evropy do Švýcarska, jak plánuji já.

Je pro vás evropský titul, který ještě ve sbírce nemáte, velkou motivací?
Spíš bych to řekla takto: Chtěla bych letos závodit, házet daleko, a když budu v dobré formě, tak udělám všechno pro to, abych ten titul získala. Myslím, že je k tomu velká šance a byla by škoda ji nevyužít. I proto, že se momentálně cítím maximálně v pohodě a tréninky mě hodně baví.

Více než před mateřskou přestávkou?
Ta pauza mi určitě prospěla. Když pořád jedete stereotyp tréninků a závodů, je to za prvé unavující, a pak už také není člověk schopný o sportu přemýšlet a zacyklí se. Přitom nyní s odstupem přicházím na nové věci v technice a mám chuť je zkoušet. Proto jsem názoru, že taková pauza, v níž by si dali na čas od atletiky oraz, by prospěla řadě lidí, kteří se třeba dlouhodobě nezlepšují nebo má jejich výkonnost dokonce sestupnou tendenci.

Využila jste onen „odpočinkový čas“ k tomu, abyste si splnila něco, na co do té doby nebyl čas? Tedy kromě dítěte samozřejmě…
Vždycky jsem si přála bydlet někde v přírodě a to jsme si částečně splnili tím, že jsme si pořídili chatičku u lesa. Je to velký rozdíl oproti centru Prahy, kde jsem byla donedávna a kde to tedy rozhodně není z hlediska bydlení záviděníhodná lokalita. Jsem nyní hned v přírodě, můžu chodit na vycházky s dítětem nebo dělat výběhy se psem, mám tam zahrádku… Takové věci mě nabíjejí a dodávají vnitřní klid.

Zmínila jste zahrádku. Jste spíše na zeleninu nebo na kytičky?
Na obojí, mám to tam tak půl na půl, ale kytky mají tu výhodu, že na ně nejdou tolik škůdci, kteří mi už leccos zlikvidovali. Ale popravdě řečeno jsem s malým dítětem neměla na zahrádku tolik času, kolik by bylo potřeba. Spíš jsem tu a tam jen něco kopla a výsledky byly celkem ubohé.

Ptali jste se

Přišla na vás od čtenářů řada různorodých dotazů, dovolím si je vám položit v lehce neučesaném sledu: Je podle vás pozdě začínat s oštěpem v 16 letech?
Určitě ne, sama jsem začínala v jednadvaceti. Naopak bych řekla, že pokud člověk zprvu rozvíjí všechno možné, tak je to pro oštěp jedině výhodou. Asi nejlepší průpravou je tedy podle mě víceboj, který jsem dělala já.

Co byste poradila mladým oštěpařům a oštěpařkám, pro které jste ikonou?
Právě asi to, ať dělají, co je baví a u toho se rozvíjejí všestranně. Ať studují, dělají víc disciplín, jen ať nezamrznou na nějakém házení rukou, protože o tom oštěp není.

Zmínila jste studia. Vy sama jste u atletiky absolvovala vysokou školu. Dalo se to dobře skloubit?
Dalo, pár let jsem dokonce studovala Zemědělskou univerzitu v denním režimu, což bylo ale do značné míry umožněno tím, že škola je kousek od Dukly, kde trénuji. Vše je však záležitostí priorit a jak jste schopní trénink studiu uzpůsobit. Pokud jste šest měsíců z roka na soustředění, jako třeba moje nynější skupina Jana Železného, tak studium asi nemá smysl.

Jaký je Železný jako trenér?
Jak byl coby závodník profesionál, stejný je i jako trenér. Je vynikající, neustále přemýšlí, co vylepšovat, přidat nového, jak trénink obohatit. Má výborný vztah se svěřenci, možná je někdy až moc hodný. Na druhou stranu se u něj nikdo nezavařil…

Jeho koučem byl Jaroslav Halva. Používá některé jeho postupy, principy….?
To nemohu úplně posoudit, nicméně myslím, že ano, neboť na něj docela často vzpomíná a také protože člověk je jako knížka, do které se zapisuje jeho minulost. Určitě má Honza hodně z tréninků pana Halvy, ale konkrétní věc říct nedokážu.

Jak vypadají vaše zimní tréninky?
My přípravu příliš nerozdělujeme na zimní a letní, režim je celý rok v podstatě stejný, jenom se mění množství a místo. Třikrát v týdnu se hází (já tedy momentálně dvakrát), vždy po házení je odpoledne posilovna. Ostatní dny jsou doplněné běháním s odrazy, překážkami, medicinbaly apod.

Jednoho z čtenářů zaujalo, že jste trénovala s běžeckými holemi. Ptá se na jejich využití.
My jsme je používali hlavně v přípravném období, kdy jsme ještě neházeli. Běhali jsme s nimi v terénech a do kopců, kdy hodně zapojujete paže, takže to mělo vliv na posílení ramen. A já osobně jsem je hodně využívala v těhotenství, a to jak k posilování, tak i jako oporu, když byla třeba na cestách námraza.

Považujete nějakou část své kariéry za ztracenou?
To rozhodně ne, i když ne všechny zkušenosti byly pozitivní, vždy jsem si z nich něco vzala. Něco jiného by asi bylo, pokud bych se věnovala atletice 15 let, jako já teď, a nikdy bych neměla medaili z žádného velkého závodu. Protože sport je sice práce, ale nic jí nevytváříte. A já potřebuju cítit, že dělám něco svým způsobem užitečného, což samotné věnování se sama sobě a ježdění si po závodech moc není. Ale když vyhraju olympiádu, tak ji vyhraju pro ČR a něco jí tím vrátím za to, že mohu sportovat.