Tomáš Staněk - rozhovor června

Nejste zatím moc širší veřejnosti známý, pojďme vás trochu představit. Vaši rodiče sportovali?
Táta před řadou let házel oštěpem za Slavii i za Spartu, ale neměl moc dobré trenéry ani zázemí, takže to bylo spíš takové „sranda“ házení. Mamka se moc se sportem nepotkala. Ale brácha byl docela slušný vícebojař.

Nasměroval vás tedy k atletice spíš otec nebo bratr?
Naši nás k ničemu netlačili, nechali na nás, co si vybereme. Mě spíš přitáhl k atletice brácha, koukali jsme spolu na tehdejší Golden League (předchůdce Diamond League). Ze začátku se mi zalíbil nejvíc disk, tak jsem chtěl zkusit atletiku trénovat. A právě brácha mi to domluvil na Slavii u trenéra Rudolfa Mastíka, který tak mladé v té době ještě netrénoval, ale dal mi šanci. Dělal jsem u něj všeobecnou přípravu, házel mimo jiné třeba i kladivem a oštěpem.

Není mnoho atletů v reprezentaci narozených v Praze. Z které části jste původně?
Když jsem začínal, bydlel jsem a chodil na sportovní školu na Barrandov. Pak jsme se odstěhovali za Prahu, kde rodiče v Drahelčicích postavili dům. Teď bydlím zpátky v Praze, ale v Dejvicích.

Co vás lákalo na atletice?
Nechtěl jsem dělat kolektivní sporty. Chtěl jsem něco, kde by se prokázala stránka jedince. Když si něco pokazím, tak svojí vinou a ne někoho jiného. S atletikou jsem začínal někdy v sedmé, osmé třídě.

Zkoušel jste i jiné sporty?
Ale jo, třeba badminton, ale ten mě bavil spíše jen na zahradě. Učit se dokola zvedat košíčky to nebylo nic pro mě. Pak jsem taky hrál nějakou dobu stolní tenis. No a na plavání mi řekli, že už jsem moc starý, když jsem tam přišel. A tak jsem zkusil atletiku.

Říkal jste, že jste začínal na Slavii, ale registrovaný jste byl prvně na AC 1890. Jak to tedy bylo?
Ruda Mastík byl z AC 1890, ale protože učil na gymnáziu v Přípotoční, trénoval na Slavii. Ani nevím přesně, jak to vlastně bylo, asi tam bylo plno, tak mě zapsal do AC. Ale trénoval jsem na Slavii, na stadionu na Pekařce jsem byl tak třikrát čtyřikrát v životě.

Pak jste vystřídal Slavii za Spartu. Co vás tam přivedlo?
Šel jsem tam jednoduše proto, že Ruda Mastík přestal trénovat v Praze, šel totiž učit do Mělníka na průmyslovku. Nabídl mi trénovat u Remigia Machury na Spartě. Určitě mě to posunulo o kus dále, ale bohužel mě začala provázet zranění. Na Spartě byl problém s regenerací, tréninky byly dost silové a organismus to prostě nevydržel. Přetrhl jsem si křížový vaz, po operaci přišla dlouhá rekonvalescence. A když jsem to vyléčil na levé noze, poranil jsem si i to pravé. To byl pro mě impuls pro změnu, zkusil jsem oslovit Petra Stehlíka, který mě nakonec vzal, přestože jsem ještě neměl takovou výkonnost. Na Dukle jsem šťastný, zázemí je tu s těmi předešlými menšími oddíly nesrovnatelné.

Vím, že jste ještě pár let zpátky závodil ve vrzích na první lize, nejen v kouli, ale i disku, nebo dokonce oštěpu. Kdy se to zlomilo, že jste se začal soustředit hlavně na kouli?
Specializovat jsem se začal ještě u Remigia Machury. Oštěp už jsem netrénoval ani u něj, naposledy jsem s ním házel u Rudy Mastíka. A na lize i kolem 60 metrů stačilo na dobré body. Diskem jsem házel i na tréninku střídavě s koulí. Nějakou dobu to bylo jako na houpačce, zlepšoval jsem se v jedné nebo druhé disciplíně. Když mi začala jít víc koule, disk se stal jen doplňkovým. U Petra Stehlíka už se věnuju jen kouli.

Od vašeho bývalého trenéra Mastíka přišel dotaz, který jsem si dovolil přeformulovat takto: Jste toho názoru, že u vrhače není kam spěchat, chtít jen házet a vzpírat činky, abyste házel co nejdál v dorosteneckém věku? Je přeci pravda, že vy sám jste třeba nestartoval na žádné mládežnické akci, pomineme-li ME do 22 let…
Když to tak sleduju, chtěl bych touto cestou poděkovat Rudovi Mastíkovi za jeho přístup ke mně. Co jsem za ty roky v atletice zpozoroval, tak téměř většina mých vrstevníků, kteří objížděli mezinárodní akce, už skončila nebo nedosahuje takové úrovně jako v dřívějších letech. Tehdy jsem si říkal, že asi nemám talent, teď je vidět, že je to jinak. V začátcích jsem absolvoval všeobecnou přípravu, s činkou nanejvýš o dřevěných kotoučích. Opravdové posilování s velkými vahami přišlo až u trenéra Machury.

Na ME do 22 let jste byl pátý, mezi dospělými se vám zatím nedaří projít do finále. Na HMS to určitě nebyl neúspěch, předvedl jste svůj tehdejší vysoký standard, ale na „Evropách“ jste na postup měl. V čem vidíte příčiny?
Sopoty bych hodnotil velmi dobře, otočku jsem trénoval teprve půl roku a v kvalifikaci jsem na tři pokusy zvládl dvacítku, navíc tam byla silná konkurence a jen osm míst pro finále. Curych už ale bylo zklamání, byl jsem nějak technicky rozladěný, co závod to něco jiného a i na soustředění těsně předtím jsem házel divně. Takže i v kvalifikaci to bylo takový „pokus-omyl“. No, a v Praze? To bylo hodně smutné, formu jsem měl obrovskou, ze závodů jsem měl snad průměr za celou sezónu 20.60. Ale asi jsem moc chtěl, dělal chyby, které rychlý nový kruh neodpouští. Mrzí to hodně, zvlášť tím, že to bylo doma.

Nesehrálo roli právě i to, že jste se nechal příliš strhnout nadšeným publikem?
Určitě to taky byla jedna z věcí, co člověka ovlivnily. Měl jsem formu, výkony na druhém, třetím místě na MČR by braly medaili v O2 areně. V médiích to samozřejmě často znělo a i mezi kamarády jsem pořád slyšel, že mám na medaili. Nechal jsem se strhnout a nepohlídal si postup pokusem kolem dvaceti metrů. Chtěl jsem jít na jeden a rychle na hotel, jenže to nevyšlo.

Věříte, že teď už na MS finále vyjde?
Chtěl bych to už prolomit, nikdo nechce přeci končit v kvalifikacích. Snad už bych mohl být vyházený. Přiznávám, že jsem čekal, že mi otočková technika půjde rychleji. I když jsem věděl, že je obtížnější než sun.

Máte zkušenost s klimatem a časovým posunem, jaký je v Pekingu?
Nemám a tím pádem nevím, co to se mnou udělá. Mám jen zkušenost s lety do Afriky, kam nám trvá cesta téměř celý den. Za pár dní už jsem v pohodě, ale tady bude navíc ještě časový posun. Tak uvidíme, ale jedeme tam nějaký čas dopředu, tak snad to zvládnu.

Co se vám vlastně stalo na jaře v Africe, že jste musel na operaci?
Po Evropě mě dost bolelo koleno, měl jsem tam zánět. Snažili jsme se ho zbavit, proběhla injekční léčba kortikoidy. Jenže se mi tam udělal absces, který se při letu do Afriky zhoršil tak, že jsem musel za dva dny po příletu na operaci. Měl jsem z toho obavy, ale dopadla dobře. Horší bylo dostat ze sebe antibiotika, které mi nasadili v nemocnici, aby se vyhojil absces. Poctivě jsem se proléval čistícími čaji a bral probiotika. Bohužel jsem musel absolvovat závody na začátku sezóny, které pro mě byly velkým trápením právě z důvodu únavy po operaci a tréninkového manka z Afriky. Nešlo to ale jinak, jelikož Láďa (Prášil) byl zraněný a závodníků na družstva neměla Dukla v tu chvíli zrovna přebytek.

Přesto, neobával jste se po prvních dvou závodech? Vždyť v Turnově jste nepřekonal ani 18 metrů…
Po těch antibiotikách byla veškerá dynamika tatam. Zkoušel jsem to nahnat v technice a vymýšlel různé blbosti, zmatkoval. A přiznávám, že jsem trenérovi nevěřil, že to bude brzy výrazně lepší. Teď už je to snad na dobré cestě, dostávám se na tréninkové osobáky, v házení i posilovně. Také mi poradil Imrich Bugár, jak kolenu odlehčit posilováním, což také pozitivně zabírá.

Na jak dlouho jste vypadl z přípravy, případně ji musel omezit?
V Africe jsme byli na čtyři týdny, operovali mě dva dny po příletu, čtyři dny jsem si pobyl v nemocnici. Prvních pár dní jsem byl otupělý, sotva jsem si došel pro jídlo do ledničky. Teprve třetí týden jsem v Africe začal poklusávat, dělat abecedy, lehce posilovat. Čtvrtý týden už jsme zkoušeli házet, ale musel jsem opatrně, protože svaly v místě abscesu byly hodně stažené.

Po dvou nevydařených závodech jste se zvedl a teď už jste se i přiblížil osobáku. Věříte si letos na 21 metrů?
Ptali se mě na to v Africe už loni na podzim. V hale to nakonec nepadlo, ale házel jsem stabilně. Mě samotného teď překvapil Řím (20.64 – pozn.), když to ještě nebylo v tréninku stoprocentní. Technicky jsem na tom lépe než v halové sezóně, ale klidně se může stát, že hodím třeba 20.99. (úsměv) Přiznávám, že bych 21 hrozně rád přehodil, ale nechávám to plynout. Nechci se na to přímo soustředit, kazil bych akorát techniku.

V Římě jste poprvé závodil na Diamantové lize. Jaký to byl zážitek, třeba ve srovnání s Tretrou, která byla krátce předtím?
Tretru už tolik nevnímám, přeci jen jsem tam nestartoval poprvé, i když je to také velmi krásný mítink. Diamantovka je pro mě ale o něco silnější. Cestoval jsem tam v obavách, protože i když jsem to v Ostravě docela trefil technicky, zas tak daleko to neletělo (20,02). Skoro jsem se i před startem styděl, ale při rozhazování už to bylo lepší. Chtěl jsem postoupit dál, abych měl šest pokusů a ne jen tři, což se povedlo. Třetí místo je asi největší životní úspěch.

Tím, že jste hned získal bod, dostal jste pozvánky na další diamantové mítinky?
Ano, měl jsem pozvánku do New Yorku, ale hlavně kvůli tréninkovému manku jsem to musel bohužel odmítnout. Navíc je to daleko a dlouhý let jsem po Africe přeci jen nechtěl riskovat. A bude tam jistě i nabitá „startovka“, takže by to třeba byly jen tři pokusy – v USA 21metrů skoro nic neznamená, je tam spousta velice kvalitních koulařů. Potrénovat je pro mě v tuto dobu důležitější, i když jsem tam moc chtěl být.

Takže vynecháte i nedělní extraligu v Kladně?
Dukla má málo lidí, hodně jich startuje v Rabatu, takže budu muset. Doufám ale, že mi na vítězství bude stačit co nejméně vrhů. Taky půjdu z plného tréninku, a po závodě ještě musím potrénovat.

Když jsme u závodů, přetlumočím jeden z dotazů: Přijedete 28. července do Tábora na Velkou cenu?
To jsme ještě s manažerem neprobírali, je to ještě celkem daleko. Těch závodů bude pravděpodobně dost, a také můžeme být soustředění. Zkrátka, slíbit to nemůžu.

A na závěr trochu mimo sport. Patříte mezi studující atlety, jak to aktuálně máte?
Dodělal jsem bakaláře na provozně ekonomické fakultě „zemědělky“. Inženýra si ale chci dodělat na VŠEM, kde mi vyšli vstříc vůči sportu. Udělal jsem tři zkoušky po Africe, pak vyrazil na závody, a až zase bude čas, po soustředění to proložím další zkouškou. S prezenčním studiem by to bylo komplikované. Nechtěl jsem skončit bakalářem, ale zase dělat školu deset let také ne. Teď jsem vlastním pánem a přizpůsobím si to sportu.