přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

12. ledna 2013, 22:42

Rozhovor ledna: Milan Kocourek

Šestinásobný běžecký mistr republiky 2012, dvanáctý v krosu na ME v Budapešti hostem naší pravidelné rubriky.

S loni medailově nejúspěšnějším domácím běžcem loňské sezony, ale především autorem historicky nejlepšího českého výsledku na ME v krosu jsme si povídali také o jeho začátcích a zázemí v rodných Dolních Kounicích, jak zvládá nekonečnou běžeckou sezonu či střídání povrchů, ale také o jeho samotném tréninku.

Milane, v posledních době sbíráte úspěchy nejen doma. Berete to jako nejúspěšnější období kariéry?
I loni byla dobrá sezona, byl jsem osmnáctý na Evropě, desítku jsem měl podobně jako letos. Teď jsem dvanáctý, takže mi ještě kousek chyběl k desítce, což už by bylo skvělé.

Loni jste získal šest titulů z šesti mistrovských závodů. Po Běchovicích jste říkal, že jste z formy, přesto jste vyhrál. Motivuje vás ještě poměřovat se s domácí konkurencí?
Baví mě to. Tady zrovna jsem běžel proti sparingpartnerovi Jirkovi Homoláčovi a to jsou hodně dobré souboje. On se toho nebojí a od začátku utíká rychle, dokud vydrží. A některé závody mám hodně rád – třeba Běchovice až tak ne, ty jsou hodně těžké, ale noční desítka v Praze, to je nádherný závod, i když jsem tam byl třeba letos z Čechů až třetí.

Mistrovství Evropy v krosu vám vyšlo skvěle. Povedla se vám tedy závěrečná příprava?
Bylo to díky té poslední přípravě. Konec léta, začátek podzimu jsem se docela „vytrápil“, volno jsem měl po letní sezoně a po pár dnech jsem hned vyjel na soustředění, kde se to asi malinko pokazilo. Pak jsem ještě nějakou dobu držel kilometráž větší, než jsem zvyklý, a asi jsem se utavil. V září to nebylo dobré, ale postupně jsem se z toho dostal, dvakrát šestnáct dní v Melagu a mezitím devět dní doma. Vrátili jsme se deset dní před závodem, mám to tak vyzkoumané, že mi to svědčí.

Hrály podmínky – mráz, sníh, vítr v Maďarsku – pro vás?
Mně to rozhodně nevadilo. Právě v Itálii v Melagu byl už sníh, pod nulou, běhali jsme v tom, takže jsem byl na to zvyklý. V Edinburghu (kros, na nějž se dostal díky ME – pozn., foto níže) ­jsem byl na pokoji s Lebiděm, kterému to v Budapešti nevyšlo, protože mu prý byla zima. Je prostě zvyklý, i když je Ukrajinec, připravovat se v deseti stupních.

Když už jste slavného soupeře zmínil, nedá mi to nezeptat se, jestli je jeho skalp pro vás ten nejcennější, jaký jste kdy získal?
Určitě je to nádhera, ale hodně si cením i Angličana Vernona, který má výbornou desítku pod 28 minut (27:53 – pozn.) a pětku 13:20. 

Teď se chystáte do haly na trojku, pak možná zase zpět ke krosu, nominoval jste se z ME na MS. Je to vůbec zvládnutelné ve stoprocentní formě?
Uvidíme, jak to dopadne. Naplno jdu do obou, teď se budu připravovat na halu a když se dostanu na Evropu, tak, pokud to ještě půjde, kros odřeknu. A když se do Göteborgu nenominuju, začnu se připravovat na mistrovství světa. Rád bych si ho zaběhl, protože je to zkušenost a nebylo nejjednodušší se tam dostat, do patnáctého místa na Evropě není jen tak.

A podmínky se dají očekávat podobné jako u nás, když je to v Polsku.
To je dobře, že to není nějak daleko. Být to na druhém konci světa, lákalo by mě to méně. Už jsem to zažil s Keňou a nemám s tím moc dobrou zkušenost. Když jsem odjížděl, bylo tu zrovna pět pod nulou a tam 36 ve stínu (smích).

Co dalšího plánujete v sezoně? Evropský pohár na desítku?
Ještě nemám přesné plány, ale určitě bych chtěl zase nějakou rychlou desítku. Jestli i pohár, to nevím, protože, kdybych jel na kros, prodlouží se mi docela sezona, oproti dřívějšku se musím udržovat v rychlejších trénincích, kdežto loni jsem třeba v prosinci odpočíval.

Jak už bylo řečeno, běháte krosy a na silnici, na dráze i v krosu, máte asi minimum volnějšího období. Nebo máte někdy větší oddych nebo pauzu?
Pauzu ani moc ne. To akorát když jsem byl před čtyřmi roky zraněný – to musím zaklepat, nebývám zraněný. Letos jsem měl šest dní úplného volna a byl jsem potom naopak hodně špatný. Každoročně jezdím do lázní na Podhajské na Slovensko, hned nebo pár dní po krose. Teď jsem tam byl čtyři dny.

Vypínáte tu od běhání?
Vždycky úplně ne. Chodím závod Hodonín-Holíč-Skalica, letos to vyšlo před lázněmi, ale loni to bylo až potom, takže jsem pobíhal i tady.

Máte tedy někdy úplné volno?
Nemívám to moc často, před čtyřmi roky a teď letos (úsměv). A já i když už to volno mám, chodím si aspoň obden zaběhat, aby mě něco nebolelo. Mám s tím horší zkušenost, že mě třeba pobolívají kolena a vůbec organizmu trvá, než se po návratu do opravdového tréninku „zajede“. Pro mě je to nejlepší odpočinek, když se to tělo trochu zatíží.

Takže pauzy nevyužíváte ani k jiným sportům?
Ani to ne. Občas si zajezdím na kole, ale to není zas až tak moc.

Bydlíte v Dolních Kounicích (nedaleko Brna), tam jste i vyrůstal?
Narodil jsem se v Ivančicích, kde je nemocnice, ale jinak ano, jsem stále tam, kde jsem vyrůstal.

Líbí se vám život na malém městě?

Mně to vyhovuje, nevyhledávám větší skupiny lidí, mám rád svůj klid. Líbí se mi v Melagu, kde, jak se říká, chodí lišky dávat dobrou noc. Deset penzionů a pár malých usedlostí. Ono je to u nás doma v podstatě vesnice, takže málokdy někoho potkám, když se jdu proběhnout.

Je tam u vás dobré prostředí na běhání?
Ani moc ne, ale když si vyhlédnu cestu, tak i když se nikomu nelíbí, mně jo. U nás právě mám dvě takové stezky, kam chodím, a vyhovují mi. Jedna je na polňačce, druhá na silnici. Když nejde první, jdu na tu druhou.

Když už jsme u místa, odkud pocházíte, zeptám se, jak jste se dostal k běhání?
V prváku na střední škole, díky tělocvikáři Holomkovi, který každému dával takový dotazník, co jsme dělali za sport nebo v čem jsme už závodili. A já jsem se na základce nějaké soutěže zúčastnil, už ani nevím jaké. Hned po nástupu na střední byl Corny středoškolský pohár a tak mě učitel nechal zkusit si patnáctistovku a už jsem byl v družstvu. No a potom mě na stadionu pod Palackého vrchem poslal za panem Sequentem, ať si to s ním domluvím.

Rodiče nějak nesportovali?
Ani ne. Jenom mamka v hasičském sdružení byla na nějakých jejich závodech. Ale jinak se u nás sport neprovozoval a neprovozuje.

Bydlíte v domku, máte hospodářství?
Máme takové malé hospodářství, slepice, králíky, kačeny.

No abych se trochu vrátil – my jsme totiž objevili jméno Jaroslav Kocourek, maraton 2:15, a říkali si, že by to mohl být nějaký příbuzný…
On je také z Brna, ale nemáme nic společného, jen to příjmení. My jsme těžce nesportovní rodina.

Teď už to není tak úplně pravda.
No to není, to je fakt (úsměv).

Zkoušel jste i nějaký jiný sport?
Ještě na základce jsme si chodívali jednou týdně zahrát ping pong. Ale tomu se nedá říkat, že jsem dělal sport.

Co vás na běhání nejvíc baví?
Baví mě závodění, a také ty těžší, speciální tréninky. Dlouhé běhy ve volném tempu mě moc neberou. Jsem raději, když se do mrtě zničím. Lidi si chodí jen tak zaběhat, ale to já mám pořád. Takže klidně delší, desítku, patnáctku, ale třeba v tempu 3:20 (na kilometr – pozn.), to je pro mě vlastně příjemnější.

Zatím běháte tratě do deseti kilometrů, uvažujete i o delších – půlmaraton, maraton?
Věřím, že nějaký maraton někdy zkusím, v docela blízké době během pár let půlmaraton, ale zatím nemám až tak vysoké objemy. A jsem spíš takový „hračička“, raději nějaké úseky než něco monotónního delšího. Zatím se tedy budu držet do té desítky, která je pro mě ideální.

Co jste studoval na střední škole?
Jsem vyučený instalatér. Maturitu ale nemám, vsadil jsem na běhání a sice jsem měl individuální plán, ale stejně jsem to nedodělal.

Běhání vás teď uživí?
Uživí. Řekl bych, že jsem pořád amatérský běžec, protože jsem sice zařazený ve středisku, ale nemám plat.

Přišlo na vás hned několik dotazů především co se týče samotného tréninku. Začneme tím, jak často – předpokládám, že denně?
Záleží, jaké je období, nebo jestli jsem na soustředění. Tam samozřejmě dvoufázově, ale i tam chodíme někdy jen jednu a míváme i volno. A i když jsem v Brně, mívám jeden den v týdnu pauzu. Hodně to s trenérem konzultujeme, dáme na moje pocity, takže když se necítím, nelámeme to přes koleno. Své tělo už docela znám a nechci se dostat do problémů, buď kvůli zranění nebo spíš z přetrénování. Je to vcelku snadné se spálit.

Jak často praktikujete dvoufázový trénink mimo soustředění?
Bývá to tak jednou týdně, závisí to na tom, jestli potřebuju víc naběhat. Ale vzhledem k tomu že na můj vkus skoro až moc závodím, tak ty dvě fáze obvykle nemívám, když jsem v Brně. Ale třeba letos jsem měl osmdesát dní soustředění…

A mezitím závodíte …
No když vezmu teď tuhle sezonu: teď mám halu, kde se připravuju. Po hale najedu na kros,  z krosu na soustředění. Z něj, až se vrátím, tak bude dráhová desítka, pak mistrovství na dráze, potom jsou snad dva týdny a začíná letní sezona. Po ní si dám chviličku volno, jedu na soustředění a začíná podzimní sezona. Přijde soustředění a mám Evropu v krosu …

V podstatě se nezastavíte.
Není to jak vrhači, kterým skončí sezona a mají pět měsíců na přípravu. Mně sezona nekončí, ale zas tak mi to nevadí. Nechybí mi závodění (a to Jirka Homoláč závodí ještě víc), nehrozí mi, že bych půl roku nestartoval, nanejvýš tak měsíc.

Jak jste říkal, dáváte hodně na pocit, ale přesto, máte nějaké ustálené schéma tréninku v týdnu?
To mám ustálené. V pondělí klušu, v úterý jsem na stadionu, středu klus, čtvrtek na stadionu a v tělocvičně, v pátek klusání, v sobotu trénink anebo závod, v neděli někdy volno nebo klusání. Což pro mě znamená tak 4 minuty na kilometr.

Jeden čtenář vypozoroval, že ve srovnání s kolegy Homoláčem a Kreisingerem máte asi nejmenší podíl svalové hmoty. Jak velkou část své přípravy věnujete posilování?
Opticky asi vypadám hubeněji, asi i jsem nejlehčí. Není to ale posilováním nebo jídelníčkem. Trenér zvedání činek neuznává vůbec, takže posilujeme vlastní vahou, kliky, shyby, sklapovačky a podobně. Činku jsem měl v ruce jednou, když jsem musel na tělocviku.

Kolik teď vážíte?
No, po Vánocích jsem nabral, 65 kilo, ale půjdu tak na 63 do měsíce.

A měříte?
183.

A jak to tedy máte se stravováním. Jíte, co chcete?
Čekal jsem tuhle otázku. Já jím všechno, kromě syrové zeleniny. Dost masa, zeleninu jedině tepelně upravenou. A ještě musím dodat, že doma hodně udíme, takže trenér říká, že všechno přeudím (úsměv). Na druhou stranu nejím moc salámy a podobné věci. Spíš uzené maso, škvarky, klobásky – všechno vlastní, domácí strava, to mám rád.

Já ale slyšel, že váš trenér je na jídlo hodně přísný.
To on je ras, to je pravda, ale já nemám s váhou problémy. To Jirka je silnější, tak se s tím musí víc zabývat. Hodně závisí, jak máte tělo nastavené geneticky.

Jak relaxujete, u čeho nejlépe odpočíváte?
Přes den bývám hodně na počítači, buď koukám na filmy, nebo hodně hraju hry. Spím osm hodin, to je takové to minimum. Spát jdu kolem půlnoci a vstávám tak v devět, deset.

Ranní tréninky asi nebudou zrovna vaše…
No já jsem tak dvě hodiny po probuzení nepoužitelný. Když už musím jít dopoledne jít na trénink, tak si musím nařídit budíka, i když jdu třeba na jedenáctou. Příliš mi nevyhovovala společná soustředění, kde byly dané časy na snídani, oběd, večeři, já to mám docela posunuté. Běh před snídaní, to jsem udělal dvakrát a myslel jsem, že se nevrátím. V Krkonoších mě ukecal Jirka, uběhli jsme deset kilometrů, já si raději hodinu přivstal a i tak byl jsem rád, že jsem dostal zpátky do chaty.

Prozradíte svůj běžecký sen?
Startovat na olympiádě a nějak slušně se tam umístit.

Kolega Kreisinger ukázal v maratonu, že se to i pro českého běžce dá.
Řeknu to takhle, raději bych se tam dostal na desítce, protože to něco znamená zaběhnout hodně dobrý čas. Nechci shazovat Honzův výkon, ale opravdu se mi zdá, že je to snazší než třeba na desítku.

V maratonu může startovat více lidí…
Asi kdybych měl za cíl se tam především dostat, zvolím maraton. Ale zatím je pro mě výzvou desítka.

Michal Procházka, foto: web ARC Brno

Vytisknout