přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

21. května 2012, 11:41

Rozhovor května: Zuzana Schindlerová

Po půlroce se vrátila z Austrálie a bojuje s limitem pro olympiádu. Více v rozhovoru měsíce.

25letá chodkyně Zuzana Schindlerová v Austrálii našla zaslíbené místo, v němž strávila celou českou zimu. V rozhovoru jsme si povídali o tom, co vše cesta na druhou polokouli obnášela a proč se tam vlastně již podruhé vydala. V přípravě tu využívala sportovní centrum v Canbeře, s bydlením pomohli australští atleti, mezi nimiž si našla přítele. Bohužel, nemohli jsme pominout ani méně příjemné téma - zranění, které jí zatím bráni probojovat se na svou druhou olympiádu.

Co byl hlavní motiv k tomu, že jste se vydala do Austrálie?
Už když jsem byla menší, snila jsem o tom, že se někdy podívám do Austrálie a na Nový Zéland. Ani nevím proč, asi mě lákalo cestování. Byla jsem vychovávána k samostatnosti a už v šestnácti jsme s přítelem vyrazili stopem do Skotska na maliny. Ne že bych toho tolik procestovala, ale vždycky jsem toužila poznávat cizí kultury. A Austrálie mě lákala nejvíce, tak jsem se tam vydala poprvé předloni po Evropě v Barceloně, zvlášť když skončila sezona relativně brzo.

Bylo v tom jen cestování?
Potřebovala jsem načerpat nové síly, taky zlepšit angličtinu. Z Prahy už mi začalo „hrabat“. Brala jsem to trochu jako nový impuls. Měla jsem pocit, že to je jediný rok, kdy mám tu možnost.

Jak dlouho jste tam prvně byla?
Dva měsíce.

To asi nebylo jednoduché zařídit, jak se vám to povedlo?
Potkala jsem se v sezoně na světovém poháru v Mexiku s australským národním trenérem Brentem Vallancem a on mi přislíbil pomoc s bydlením u jeho známých v Sydney a Melbourne a postaral se o mě v Canbeře. Hodně mi to usnadnil.

Cíl byl především zregenerovat, cestovat, zlepšit angličtinu?
Dá se to tak říct. Trochu jsem pocestovala, ale pak jsem se usadila v Canbare poblíž sportovního střediska a i když jsem měla odpočinkové období, taky jsem potrénovala. Zjistila jsem, jak to tam funguje. Nakonec se to trochu „zvrhlo“ v tréninkové soustředění.

Jak se středisko jmenuje, komu je určeno a co všechno nabízí?
Jmenuje se AIS (Australian Institute of Sport – pozn.) a koncentruje se tam většina nejlepších australských sportovců, nejen atletů. Je tam obrovské zázemí, stadiony, plavecké bazény, posilovna, vše v jednom. Ale třeba také biomechanika, kde sportovce testují (viz foto). Mě si taky otestovali a výsledky byly pozitivní.

A co regenerace, za kterou jste tam především jela?
Mají tam velké regenerační centrum a po každém tréninku byla účast ne dobrovolná, ale povinná.  

Dá se to s podmínkami u nás nějak srovnat?
Nechtěla bych asi vychvalovat, jak je to tam úžasné. Stačí vzít počasí – z Evropy jsme zvyklí na ledacos, ale tam v podstatě zima není, netrénuje se v extrémních podmínkách. Některé sporty takové centrum ani nepotřebují a jinde ve světě se podobná centra taky najdou. Pro mě jako atletku to samozřejmě byla výhoda. Spíš bych to řekla jinak – že tak trochu zhýčkaný Australan by si na evropské podmínky jen těžko zvykal.

Jaké teploty tam panují přes rok?
Příjemné je, že v době naší zimy je tam léto. Jejich zima znamená, že tam mají kolem nuly. Zasněží jednou do roka a všichni z toho mají „Vánoce“. Na druhou stranu oni zase moc neizolují domy, takže tam je chladněji než venku. Výhodné je pro atlety to, že závodní sezona je nastavená podle Evropy – v jejich létě trénují doma a v zimě se na vrcholné soutěže většinou připravují v Evropě.

Abych se vrátil k původní otázce: co vás přivedlo podruhé do Austrálie?
Těch důvodů bylo víc. Nedařilo se mi závodně, s trenérem (Ivem Pitákem) jsme se moc často neviděli a oboustranně jsme si už nějak neměli moc co dát. Prahy už jsem měla dost a vzhledem k tomu, co jsem v Austrálii prožila před rokem, mě to tam táhlo.

Takže jste v podstatě neváhala se tam vydat?
Samozřejmě vá hala. Až na poslední chvíli jsem se rozhodla, že pojedu na delší dobu. Dohodli jsme se s Ivem Pitákem, že když budu tady, budu spolupracovat s ním, ale nebránil mi, abych tam odjela. Viděl, že se tady trápím a nechtěl být u mé „sportovní smrti“.

Čili v tom byla nejen změna prostředí, ale třeba i v samotné přípravě?
V podstatě ano. Věděla jsem, že je to v olympijském roce riziko, ale bohužel to v mém případě asi jinak nešlo a vím, že z mého úhlu pohledu jsem pro sebe udělala to nejlepší.

Já jsem ale zaslechl, že v Austrálii byl ještě jeden důvod…
To je pravda, našla jsem si tam přítele, už když jsem tam byla poprvé.

Kdo to je?
Evan O’Hanlon (na foto z vyhlášení sportovce AIS), je to atlet, sprinter, „spastik“ (po dětské mozkové obrně – pozn.). Ve své kategorii T38 je jako „Bolt mezi hendikepovanými“, vyhrál tři zlaté na paralympiádě v Pekingu (jako první spastik tu zaběhl stovku pod 11 vteřin – pozn.), drží světové rekordy (10.88 v letošní sezoně – pozn.). I když je hvězda mezi postiženými, vím, jak moc by si přál dostat se na olympiádu, ale není to reálné. Vedle něj si člověk uvědomí, že zdraví je nejdůležitější. Jsme si oporou a navzájem se motivujeme.

O vaši přípravu v Austrálii se tedy staral Brent Vallance?
Ano, vede skupinu asi deseti až patnácti chodců (foto vpravo, BV čelem v bílém tričku při soustředění v Thredbu). Až tam jsem si uvědomila, že mi chybělo trénovat ve skupině, kde se o tempo nemusím starat sama.

V čem jiném se příprava lišila?
Je tam jasně daný řád. Měsíční plán je rozdělený do týdenních cyklů. Volno je jen ve čtvrtek ráno a v neděli. A funguje to tak, že sraz je v sedm ráno, sejde se skupina a jde se na to. Je jasně daná struktura týdne a tak, aniž abyste se díval na plán, víte, kdy vás co čeká. Třeba středa a sobota jsou dlouhé chůze, pátky fartlek nebo úseky.

Není po nějakém čase vhodnější dát třeba na to, co tělo řekne, než jet stále podle jednoho schématu?
Trénink se samozřejmě může změnit. Ale já si myslím, že systematický trénink je základ. Tím, že je v neděli volno standardní, člověk si ho může bez pocitu viny z nicnedělání užít. Tělo se naučí odpočívat a připravit se na další těžký týden. Jsou tam samozřejmě alternativy, když jste zraněný, můžete na kolo, do bazénu, za fyzioterapeuty.

Bydlela jste i přímo v tom sportovním centru?
Ne, bydlela jsem s Evanem, v řadovém domku s dalšími kluky. Na trénink mi to trvalo tak deset minut, což bylo fajn.

Jaké další výhody jste v Canbeře ocenila?
Třeba cyklostezky kolem jezer, jsou dlouhé až dvacet kilometrů, takže nehrozí jednotvárnost. Je to vládní město vzdálené od pobřeží a proto tam kromě tréninku nebylo moc co dělat. Což je vlastně pro sport pozitivum.

Běžci a chodci jezdí do hor, absolvovali jste to i v Austrálii?
V lednu jsme vyjeli do střediska Thredbo (viz foto výše) pod Mount Kosciuszko (nejvyšší hora Austrálie – pozn.), což je ve výšce kolem 1400 metrů. Byla jsem součástí třítýdenní studie, v rámci které jsme spali v kyslíkovém stanu a testovali nás před odjezdem a po příjezdu ze soustředění.

Jak jste po tomto soustředění byla připravená?
Cítila jsem se dobře, konečně jsem se rozjela. Už od loňského června jsem se potýkala se zraněním. Spadla jsem na soustředění z kola, když mi do cesty vběhl pes. Odrazila jsem si pánev a následně při rychlostním tréninku došlo k natržení svalu na zadním stehně. Proto jsem se tak plácala a loňský vrchol sezony za moc nestál. Následně jsem se celý podzim dávala dohromady a právě v únoru jsem se dostávala nahoru, jenže se mi to znovu obnovilo. I přes týdenní tréninkový výpadek jsem závod v Hobartu na Tasmánii ve 40 °C zvládla kvalitně (foto vlevo).

Zranění, pokud vím, ani teď není v pořádku, šla jste sice Olomouc a Poděbrady, ale musela jste kvůli němu vzdát Saransk. Připouštíte si, že olympiáda nakonec nevyjde?
To si nechci ani připouštět. Bohužel to ale nemohu ovlivnit, tento druh zranění potřebuje čas na regeneraci, a ten mi chybí. Vím, že mi na to stačí pár týdnů tréninku a zvládnu to. Tak uvidíme…

To znamená, že ve chvíli, kdy splníte, znovu důkladně zrehabilitujete?
Přesně tak. Tady doma ve Frýdku-Místku máme dobré centrum, kde se o mě stará fyzioterapeut. Navíc tam absolvuji mnoho jiných procedur. To znamená, že bych zvolnila v tréninku a spíše rehabilitovala, abych pak mohla odjet zdravá na soustředění a tam vyladit na olympiádu.

Jak hodně to pro vás je těžké psychicky? Poslední roky jste měla touhle dobou vždy „splněno“.
Nebudu tvrdit, že to není náročné, byla jsem zvyklá mít klid už od března. Navíc už pár let se cítím na hodinu třicet, ale zatím mi chybělo trochu štěstíčka a hlavně to zdraví. Mám ve své rodině velkou oporu a to mě drží nad vodou, když je mi ouvej. Jiný si na dřinu v tréninku stěžuje, já se na ni těším.

Jak je vůbec složen trénink chodce? Předpokládám, že také běháte a děláte jiné věci, jako jiní atleti …
V Austrálii jsme se rozhodli, že uděláme hodně chodecké práce. Lyže-běžky jsme samozřejmě vyloučili, z kola padám (s úsměvem). Ale už se mi stalo, že jsem spadla i při chůzi. Po docela náročném kopci tam byl takový sešup a já v té únavě zakopla a už jsem letěla (smích). Ale teď vážně. Hlavně jsme chodili a do toho jednu fázi běh, jednu plavání, plus pravidelně posilovna. Když jsem měla problémy s nohou, dělala jsem intenzivní běžecké tréninky v bazénu, plavala a jezdila na kole.

Co vám nyní chybí, abyste se dostala do formy na „limit“?
Potřebuju chodit, chodit, chodit. Za zimu jsem toho objemově natrénovala spoustu, protože komplikace přišly až v únoru a březnu. Dohánět toho není třeba tolik, potřebuji to jen doladit speciálními chodeckými tréninky.

Po tom, co jste všechno prožila, a ty komplikace, co vás postihly, absolvujete ještě cestu do Austrálie?
Struktura příštího roku se nebude příliš lišit. Prožila jsem hodně významných změn, ale jsem spokojená a teď už budu vědět, do čeho jdu. Paradoxně daleko těžší pro mě bylo vrátit se zpět do Čech.

Uvažujete i o tom, že byste v Austrálii studovala?
Byla jsem tam v agentuře, která pomáhá českým studentům a zjišťovala si co a jak. Už třeba jen víza jsou potíž, jestli turistické, studentské nebo sportovní. Studium v Austrálii je placené, ale strhává se z platu, až člověk začne pracovat, takže je dostupné pro každého. Počet předmětů za semestr si můžu navolit a proto u toho mohu vrcholově sportovat.

Tohle vypadá pro sportovce výhodně. Jak se vám to dařilo v Česku na Vysoké škole ekonomické?
Bakaláře jsem dokončila na Fakultě financí a účetnictví, obor účetnictví a finanční řízení podniku. Bylo to hodně o komunikaci s profesory. Bakaláře jsem si rozložila na čtyři roky a po prvním semestru na navazujícím inženýrském jsem přerušila.

V Austrálii byste chtěla studovat něco podobného?
Chtěla bych pokračovat v oboru. V Canbeře (foto vpravo, město postavené dle "Griffinova plánu") jsou dvě kvalitní vysoké školy, se kterými sportovní centrum spolupracuje. Českého bakaláře mi uznají, nicméně budu muset absolvovat úspěšně kurz, aby mě ke studiu přijali.

Přemýšlíte, že byste využila po skončení kariéry znalosti z oboru?
Určitě bych chtěla sehnat nějakou práci na půl úvazku už při studiu. Kdybych pak zůstala v Canbeře, tak by asi nebyl problém se někde ve vládní nebo korporátní instituci uchytit. Je tam i česká ambasáda, což je taky jedna z možností. Taky mě napadlo, že bych si otevřela kavárnu, ale to je opravdu jen myšlenka. Po ukončení sportovní kariéry ale v Canbeře rozhodně nezůstanu.

Austrálie je pro Evropana zajímavá destinace. Co vás zaujalo na zdejší přírodě?
Tak třeba první had, kterého jsem potkala, byl brown snake, druhý nejjedovatější na světě. Jen tak se vyhříval na sluníčku na cyklostezce, kde běžně trénujeme. Pak jsme se šli opalovat k řece a potkali jsme dalšího, naštěstí jsem nešla první.

Máte z hadů obecně strach nebo to bylo pro vás prostě jen nepříjemné překvapení?
Evropané nejsou zvyklí na tolik jedovatých zvířat pohromadě. Bojím se jít si jen tak zaběhat do lesa, přitom u nás nad tím vůbec nepřemýšlím. Jednou mi Evan s velkým pobavením postavil na stůl jako „překvápko“ krabičku s pavoukem, kterého našel v garáži. Byl to redback, takový ten s červeným křížem na zádech, jeden z nejnebezpečnějších. A s tím tam člověk musí žít – pro nás docela síla.

Takže vás to netáhlo do Austrálie na zvířata, třeba klokana?
Canberra je specifická tím, že tam jsou klokani úplně všude (na foto vlevo malý klokan - "wallaby"). Bohužel prvního jsem viděla mrtvého u cesty. Při tréninku jich vidím spoustu, shromažďují se ve skupinách. Na začátku jsem je pořád sledovala a byla to pro mě pecka, později už to bylo normální.

Skoro až otravné, jak tak poslouchám.
To ne, klokani jsou fajn. Většinou stojí u cesty a trochu „blbě“ koukají, ale nejlepší jsou stejně jako steak na talíři.

A z míst, které jste procestovala?
Závodně jsem byla v Tasmánii, tam se mi líbilo, jen bylo velké vedro a málo času po závodě. Když jsem byla v Austrálii poprvé, tak jsem šnorchlovala na Velkém bariérovém útesu. A Sydney nebo Melbourne? O tom není třeba mluvit.

Líbí se vám velká města?
Turisticky jsou velmi atraktivní. Pro Sydney mám slabost, plula jsem kolem slavné opery a Harbour Bridge na lodi, to bylo krásné. Letos mám přislíbeno, že uvidím novoroční ohňostroj, který je v Sydney tak populární. I Melbourne má své kouzlo, je to studentské město s množstvím kavárniček a butiků. Ráda bych se tam podívala na Australian Open a závod Formule 1. Kdybych si ale mohla vybrat, radši bych žila někde v domku na pláži…

------

Vizitka Zuzany Schindlerové
*25. 4. 1987 Frýdek-Místek
trenéři: Ivo Piták, Brent Vallance
disciplína: 20 km chůze
osobní rekord: 1:32:10 (2011)
největší úspěchy: OH 2008 26., MS 2009 19., ME22 2009 2.

Fotogalerie z Austrálie (archiv ZS)

Michal Procházka, foto: archiv ZS

Vytisknout