21. prosince 2013, 21:15
Josef Karas - rozhovor prosince
Pozvánku do naší pravidelné rubriky přijal bývalý desetibojař, účastník mistrovství Evropy i světa, a nynější trenér. Povídali jsme si nejen o jeho sportovní minulosti a současnosti, ale také o útěku ze země a návratu zpět, nebo o srovnání kanadské a české atletiky.
Kdy jste se poprvé
potkal s atletikou – ať už přímo nebo jako divák?
Ve čtyřech letech, v Obrnicích. Mamča tam učila čtvrtou, pátou třídu a
mě to hrozně lákalo, takže šup, už jsem byl s nimi na hřišti a skákal do
písku. Pamatuju si i první závod, byl to trojboj, hod tenisákem, 60 metrů běh a
právě skok do písku.
Do dálky ne?
To ještě ne, nebylo to moc daleko (smích).
Brzy potom jste ale
Československo opustil. Jak to proběhlo?
Do Kanady jsme se dostali v roce 1984. Rodiče se mnou jednali na
rovinu, věděl jsem, že se nevracíme. Na druhou stranu se to nikdo nesměl
dozvědět. Vyrazili jsme autobusem do Jugoslávie na „dovolenou“. Na hotelu
v místě jsme nechali všechny věci a vydali se po moři do Itálie. Chlapovi,
co vlastnil člun, jsme dali všechny peníze – jinak vezl ještě jednu tříčlennou
rodinu. Nepamatuju si tedy, kde jsme se v Itálii vylodili.
Jak vedla cesta
z Itálie do Kanady – bez peněz?
Něco zvládlo všechno rodinný zlato. Ale museli jsme se nějak protlouct – spali
jsme po zahradách, cestovali stopem, občas na černo. Ve Švýcarsku jsme měli
strejdu – poté co jsme překročili sami hranici do Rakouska, zavezl nás do
tábora v Kreiskirchenu. Tam jsme nejdřív strávili týden v karanténě, a pak
dostali na vybranou. Buď zažádat o politický azyl a zůstat, anebo se vydat do
Kanady, Austrálie nebo Spojených států.
Proč padla volba na
Kanadu?
Já chtěl do Austrálie za klokany (směje
se), ale táta měl bratrance ve Vancouveru, tak bylo rozhodnuto. Půl roku
jsme byli tam, a pak se přesunuli za prací do Toronta.
Byl jste ve věku
prvňáka, jak to probíhalo?
Pořádně jsem neuměl česky, ale díky táboru jsem zase ovládal takový
mišmaš německy, polsky, rusky, podle toho, odkud byli uprchlíci. Několik měsíců
jsem chodil do školy v Rakousku, v Kanadě zase poslední tři měsíce. Ale
stejně jsem pak musel do první třídy znovu.
Kdy jste se pak
potkal s atletikou znovu?
Ve třetí třídě v Torontu, začínal jsem s překážkami, dokonce si
pamatuju i jméno učitele, byl to Ron Wright. Už u něj se zdálo, že by ze mě
mohl být desetibojař, nebyl jsem totiž na žádnou disciplínu talentovaný (směje se). Ale už tehdy jsem věděl, že
chci dělat atletiku. Viděl jsem totiž Los Angeles 1984 a chtěl závodit na
olympiádě v atletice.
Nicméně pro Kanadu
jsou typické jiné sporty – hokej nebo lakros. Zkoušel jste je?
Každý v Kanadě se v životě potká s hokejem – já ho hrál pět, šest
let. Ne že by mě to nebavilo, ale byl jsem moc malý … v prváku na střední,
to mi bylo tak patnáct, jsem měl metr a půl a 40 kilo, pamatuju si to docela
přesně. Lakros jsem ve škole taky zkoušel, ale nikdy závodně.
Kdy jste začal více
s atletikou?
V nějakých 12, 13 letech se mě ujal Zdeněk Krykorka, emigrant z konce
osmdesátých let. Byl to tyčkař, jeho otec spoluzaložil sportovní školu v Jablonci.
U něj bylo definitivně jasné, že ze mě může být jedině desetibojaři – zřejmě to
viděl z tréninků na tyči. To už jsem také absolvoval své první vícebojařské
závody, no a byl jsem zamilovaný.
Kde jste trénoval?
Na York University, na severu Toronta a my bydleli na východě města. Cesta
trvala dvě hodiny, v zimě klidně čtyři a půl. Tak jsem se aspoň cestou učil
a doma už jsem pak nemusel. Všichni, kdo u Zdeňka trénovali, měli nějaký školní
rekord v tyči.
Měl jste na rozvoj
svého talentu dobré podmínky?
Na rovinu, kanadský svaz je příšerný, nemají pojem, co je to profesionální
atletika. Měli by být schopní dostat tak 20 až 25 lidí k úspěchu na světové
akci, tím myslím do první šestnáctky. Přitom nejsou ani zdaleka tak dobří
jako my. Já se divil, když jsem přišel do Česka, že tu jsou v osmnácti letech
atleti, co mají peníze na přípravu. To v Kanadě musíte být v disciplíně
do 16. místa v neredukovaných tabulkách nebo do šestnáctky na mistrovství
světa či panamerických hrách!
To vás přimělo vrátit
se do Evropy?
Začalo to tím, že mně v roce 2003 (bylo mu už 25 – pozn.) slíbili
peníze na přípravu, pokud splním 7700 bodů. A to už jsem měl druhé místo ze šampionátu
Severní Ameriky a Karibiku. Jenže ty peníze dostal kolega, co byl
v tabulkách za mnou. Byl totiž u národního trenéra, kdežto já ne. Kromě
toho týden před nominačním závodem najednou změnili to, že lidi s béčkovým
limitem neberou – nebyl jsem samozřejmě sám, kdo byl naštvaný. Když se to
zopakovalo v roce 2004, řekl jsem si, že jestli mi má někdo srát na hlavu,
tak jedině Češi. 2004 jsem chtěl být na olympiádě jako poděkování Kanadě, 2008
za Česko, vždycky jsem se totiž cítil jako Čech.
To byla – počítám –
poslední kapka k návratu do Česka.
Přesně tak, potřetí už jsem nechtěl udělat tu samou chybu. Navíc, mamka
sice zůstala v Kanadě, ale otec už byl od roku 1997 zpět.
Kdo se vás trenérsky
ujal?
No to bylo hodně zajímavé. Setkal jsem se před olympiádou v Aténách s Romanem
(Šebrlem) a Dálou (Kupkou), a poté s Tomášem (Dvořákem) a s Luďou
(Svobodou). Všichni byli otevření, abych se k nim přidal, takže jsem si
mohl vybírat mezi takhle skvělými vícebojaři. Můj cíl byl trénovat s Dvořkou,
a tak jsem šel k němu.
Jaký to byl rozdíl
oproti zámoří?
Měl bych ještě říct, že od 16 do 20 jsem se trénoval sám. Pak jsem šel
studovat do Spojených států na Kansas State University, kde byli tehdy Austra Skujyteová
nebo Attila Zsivóczky. V naší skupině bylo devět desetibojařů a prvních
šest mělo osobák 7700 a výš. Už tady je vidět, že se to moc nedá srovnávat, šíře
talentů je v zámoří mnohem větší. Na druhou stranu u nás je zase na počet
atletů mnohem více kvalitních trenérů, takže kdyby to měli Američani, byli by
na tom ještě lépe. V zámoří je zase lepší systém kolem – regenerace, fyzioterapie.
My máme jednoho Koláře, oni sto … Abych to shrnul, s tím, co máme, děláme
zázraky.
Co samotný trénink?
Byla to pro mě velká změna. V těch letech 2005 až 2007, kdy jsem se
připravoval s Luďkem, jsem šel vše podle něj, s výjimkou posilovny, kterou
jsem měl svoji. A přidával jsem si v běhání, každý druhý trénink jsem šel domrtva.
Také jsem si v době sebetréninku vypěstoval hodně zlozvyků, což byla
škoda, protože přeučovat se překážky na druhou nohu v 26 nebo 27, je blbý.
Ale i to jde, zlepšil jsem se o 75 setin.
Na čem byl váš trénink
postaven?
Na technice a síle, neběhal jsem tolik čtvrtkařsky. Měl jsem pro vrcholovou
přípravu dva menší talenty: jsem tvrdohlavý a moje tělo hodně vydrží. Když jsem
neodcházel z tréninku zničený, myslel jsem si, že jsem nic neudělal. Měl
jsem totiž pocit, že mi ujel vlak a že jsem míň talentovaný, proto jsem tak
dřel. Naběhal jsem dvojnásobek i trojnásobek víc než ostatní kluci.
Čeho si ve vlastní
sportovní kariéře nejvíc ceníte?
Že jsem to nevzdal. Přišly chvíle, už třeba v roce 2005, že, i od těch, co
mě jinak podporovali, jsem slyšel, jestli není čas jít dál životem. Já ale věřil,
že konec ještě nebyl a žil si svůj olympijský sen. Chtěl jsem se tak vyhnout
tomu, že si v padesáti na gauči budu vyčítat, co kdybych býval udělal
tohle. Atletice jsem dal všechno. Jinak výkonnostně si cením nejvíce Kladna
2007, kdy jsem dal limit (a také osobní rekord – pozn.) z plného tréninku.
Byl to i zážitek proto, že to bylo doma, to spojení lidmi, kteří vám fandí … Navíc
kdo to má, dělat práci, kterou milujete, a ještě vám za to někdo platí?
Olympijský sen se vám
ale kvůli zranění rozplynul. Jak hodně vás to mrzí?
Nemrzí vůbec. Nemám výčitky, dal jsem tomu sto procent, svou vlastní rodinu
jsem odsunul na stranu. Hlavně kdybych byl na olympiádě, nezažil bych poslední
dny mamky. Takže to nakonec bylo ohromné štěstí – i kdybych totiž olympiádu vyhrál
a dal světový rekord, naopak bych si vyčítal, že jsem nemohl být s mamkou.
Je to i jeden
z důvodů, proč jste začal s trénováním, dostat svěřence na vrcholnou
akci?
Já dělal pomocného trenéra, když jsem studoval na vysoké škole. Každý druhý
den jsem chodil celé léto na střední nebo základku. Trenéřinu rozhodně nedělám kvůli
penězům, atletiku člověk musí mít rád. Líbí se mi na tom to, že můžu někomu
pomoct, a on vám zase věří, že vy mu pomůžete. Když jsem skončil, neměl jsem
v plánu trénovat. V roce 2011 mě oslovil Dála Kupka, jestli bych
nepomohl Jardovi Hedvičákovi s diskem, házel pak docel dobře, no a za půl
roku na to už jsem ho měl naplno.
Kdo aktuálně tvoří
skupinu?
Osm lidí, samí kluci. Ani nevím, jestli bych uměl trénovat holky. Na ty
musí mít člověk pevnější nervy (smích).
Jsou tam Jarda Hedvičák, Venca Zich, Honza Solfronk, Radek Juška, Michal Říha,
a pak mladí desetibojaři z Brna, kteří budou teď maturovat a pak se
přesunou do Prahy. Je to docela skok jít ze dvou lidí na osm, ale nějak se ke
mně pár lidí hlásilo. Asi i proto, že se Jarda se mnou zlepšil v osmi z deseti
disciplín, a celkově o 160 bodů osobák v hale a o 200 venku – to není
špatné za dva roky, ne?
Je to pro vás „srdcovka“,
nebo to chcete dělat časem naplno?
Jsem jako každý chlap ješitný, takže v tom chci být nejlepší. Můj cíl
je, aby se svěřenci zlepšovali. A mám s nimi olympijské ambice. I když je
to daleko, tak jako dlouhodobý cíl je určitě Rio.
Co vás na tom nejvíc baví?
Teď jsme ve čtrnáctém týdnu přípravy. Baví mě proto kouknout zpět a vidět,
že jsou jinde než před 14, 10 i 4 týdny. Baví mě ukazovat, že je možné všechno.
Kdybych jim na začátku říkal, že si budou lámat osobní rekordy
v přemístění po třech, nevěřili by mi. Anebo jsou třeba zničení, ale pořád
skáčou snožmo kolem osobáku. A pochopitelně nejhorší je, když se zraní. Teď to
zaklepám, jsou zdraví.
Jaká je vaše
trenérská filozofie?
Pokouším se spojit to, co dělají Kanaďani nebo Američani dobře, s tím,
co se dělá dobře u nás. Studoval jsem přírodní vědy, takže třeba sleduju, aby
to dělali fyziologicky správně.
Jste na ně přísný?
Trénink není demokracie. Nemůžeme diskutovat na tréninku o tréninku, tam se
probírají jen technické věci. Když svěřenci věří trenérovi, věří tréninku. Takže
se snažím uplatňovat metodu cukru a biče. Jsem k nim ale kamarádský už
proto, že zas o tolik starší nejsem. A snažím se jim porozumět – dělají chyby, a
já snad můžu pomoct nejen jako trenér.
Na Facebooku se
jmenuje vaše skupina Decathlon Nerd (=šprt). Ač významu anglických slov
rozumím, co tím konkrétně myslíte a kdo a kdy s tím přišel?
Vzniklo to dva roky zpátky, no nechtěli jsme se jmenovat Tréninková skupina
Josefa Karase. A já jsem takovej desetibojařskej šprt (směje se). Pořád si o tom něco čtu, studuju to.
Máte to jako
zaměstnání? Živí vás to?
Jsem od 1. listopadu v Olympu. Výplatu dostávám, ale není to moje
jediná práce.
Co jiného ještě
děláte?
Podnikám. Pomáháme středoškolákům ke sportovním stipendiím ve společnosti
Rekrut Me, kterou jsem založil. K tomu točím seriály, reklamy, a teď i jeden
nezávislý film.
Vyhrál jste soutěž
krásy u nás, ve světě jste byl druhý. Asi jste se nepovažoval za „fešáka“, když
jste se nepřihlásil sám?
To bylo tak, že jsem prohrál sázku s otcem, který na to viděl reklamu.
Já sám sobě jsem se nelíbil a je ten úspěch při pohledu na mě vlastně
nepochopitelný.
Missky obvykle
říkají, že „to přece není jen o kráse…“.
Tak s tím naprosto souhlasím. A u té mužské soutěže to platí určitě, krása
hraje tak čtvrtinovou roli. Musíte ukázat, jak se zachováte ve stresu, když
nemáte dost spánku a přitom se musíte nějak prezentovat.
Vidíte se po svém
úspěchu jinak?
Ne, to určitě ne. Jen to změnilo to, že bych se měl hlídat, abych dobře
vypadal. Ani nevíte, jak nerad se holím. Třeba teď mám takový „bezdomovecký“
styl. Prostě nemám potřebu být středem pozornost.
Určitě vám to ale
otevřelo spoustu dveří?
Rozhodně. Seznámil jsem se s novými lidmi, často úspěšnými, se kterými
můžu spolupracovat, spřátelit se s nimi. Porozuměl jsem, jak funguje řada
věcí. A myslím, že jsem to využil naplno.
A baví vás vlastně showbyznys?
Vůbec ne. Samotné natáčení ano, ale kdyby to pak nikdo neviděl, tak by to
bylo ideální (směje se).
Dá se to nějak
srovnávat s trenérstvím?
Je to úplný opak. Když hrajete, používáte jen pravou stranu mozku, děláte věci,
které nemají logiku, dáváte navenek emoce. To ve sportu není ideální, nemůžete
to použít. Každá ta moje role je jiná, podnikání je něco jiného než dělat
trenéra, a to je jiné než si zahrát v seriálu.
Jak trávíte Vánoce?
Nejsem velkým fanouškem českých Vánoc, v Kanadě jsou na sebe lidé
mnohem vstřícnější. Hlavně ale nemám rád ten stres. Nejdůležitější je, když je
člověk s rodinou, s lidmi, které má rád. Oslavím Vánoce s tátou
o dva dny dřív a na Štědrý den budu makat.
A co vaše vlastní
rodina?
Já doufám, že není až tak daleko. Ale zatím se nenašla taková, která by se
mnou vydržela.