Josef Karas - rozhovor prosince

Kdy jste se poprvé potkal s atletikou – ať už přímo nebo jako divák?
Ve čtyřech letech, v Obrnicích. Mamča tam učila čtvrtou, pátou třídu a mě to hrozně lákalo, takže šup, už jsem byl s nimi na hřišti a skákal do písku. Pamatuju si i první závod, byl to trojboj, hod tenisákem, 60 metrů běh a právě skok do písku.

Do dálky ne?
To ještě ne, nebylo to moc daleko (smích).

Brzy potom jste ale Československo opustil. Jak to proběhlo?
Do Kanady jsme se dostali v roce 1984. Rodiče se mnou jednali na rovinu, věděl jsem, že se nevracíme. Na druhou stranu se to nikdo nesměl dozvědět. Vyrazili jsme autobusem do Jugoslávie na „dovolenou“. Na hotelu v místě jsme nechali všechny věci a vydali se po moři do Itálie. Chlapovi, co vlastnil člun, jsme dali všechny peníze – jinak vezl ještě jednu tříčlennou rodinu. Nepamatuju si tedy, kde jsme se v Itálii vylodili.

Jak vedla cesta z Itálie do Kanady – bez peněz?
Něco zvládlo všechno rodinný zlato. Ale museli jsme se nějak protlouct – spali jsme po zahradách, cestovali stopem, občas na černo. Ve Švýcarsku jsme měli strejdu – poté co jsme překročili sami hranici do Rakouska, zavezl nás do tábora v Kreiskirchenu. Tam jsme nejdřív strávili týden v karanténě, a pak dostali na vybranou. Buď zažádat o politický azyl a zůstat, anebo se vydat do Kanady, Austrálie nebo Spojených států.

Proč padla volba na Kanadu?
Já chtěl do Austrálie za klokany (směje se), ale táta měl bratrance ve Vancouveru, tak bylo rozhodnuto. Půl roku jsme byli tam, a pak se přesunuli za prací do Toronta.

Byl jste ve věku prvňáka, jak to probíhalo?
Pořádně jsem neuměl česky, ale díky táboru jsem zase ovládal takový mišmaš německy, polsky, rusky, podle toho, odkud byli uprchlíci. Několik měsíců jsem chodil do školy v Rakousku, v Kanadě zase poslední tři měsíce. Ale stejně jsem pak musel do první třídy znovu.

Kdy jste se pak potkal s atletikou znovu?
Ve třetí třídě v Torontu, začínal jsem s překážkami, dokonce si pamatuju i jméno učitele, byl to Ron Wright. Už u něj se zdálo, že by ze mě mohl být desetibojař, nebyl jsem totiž na žádnou disciplínu talentovaný (směje se). Ale už tehdy jsem věděl, že chci dělat atletiku. Viděl jsem totiž Los Angeles 1984 a chtěl závodit na olympiádě v atletice.

Nicméně pro Kanadu jsou typické jiné sporty – hokej nebo lakros. Zkoušel jste je?
Každý v Kanadě se v životě potká s hokejem – já ho hrál pět, šest let. Ne že by mě to nebavilo, ale byl jsem moc malý … v prváku na střední, to mi bylo tak patnáct, jsem měl metr a půl a 40 kilo, pamatuju si to docela přesně. Lakros jsem ve škole taky zkoušel, ale nikdy závodně.

Kdy jste začal více s atletikou?
V nějakých 12, 13 letech se mě ujal Zdeněk Krykorka, emigrant z konce osmdesátých let. Byl to tyčkař, jeho otec spoluzaložil sportovní školu v Jablonci. U něj bylo definitivně jasné, že ze mě může být jedině desetibojaři – zřejmě to viděl z tréninků na tyči. To už jsem také absolvoval své první vícebojařské závody, no a byl jsem zamilovaný.

Kde jste trénoval?
Na York University, na severu Toronta a my bydleli na východě města. Cesta trvala dvě hodiny, v zimě klidně čtyři a půl. Tak jsem se aspoň cestou učil a doma už jsem pak nemusel. Všichni, kdo u Zdeňka trénovali, měli nějaký školní rekord v tyči.

Měl jste na rozvoj svého talentu dobré podmínky?
Na rovinu, kanadský svaz je příšerný, nemají pojem, co je to profesionální atletika. Měli by být schopní dostat tak 20 až 25 lidí k úspěchu na světové akci, tím myslím do první šestnáctky. Přitom nejsou ani zdaleka tak dobří jako my. Já se divil, když jsem přišel do Česka, že tu jsou v osmnácti letech atleti, co mají peníze na přípravu. To v Kanadě musíte být v disciplíně do 16. místa v neredukovaných tabulkách nebo do šestnáctky na mistrovství světa či panamerických hrách!

To vás přimělo vrátit se do Evropy?
Začalo to tím, že mně v roce 2003 (bylo mu už 25 – pozn.) slíbili peníze na přípravu, pokud splním 7700 bodů. A to už jsem měl druhé místo ze šampionátu Severní Ameriky a Karibiku. Jenže ty peníze dostal kolega, co byl v tabulkách za mnou. Byl totiž u národního trenéra, kdežto já ne. Kromě toho týden před nominačním závodem najednou změnili to, že lidi s béčkovým limitem neberou – nebyl jsem samozřejmě sám, kdo byl naštvaný. Když se to zopakovalo v roce 2004, řekl jsem si, že jestli mi má někdo srát na hlavu, tak jedině Češi. 2004 jsem chtěl být na olympiádě jako poděkování Kanadě, 2008 za Česko, vždycky jsem se totiž cítil jako Čech.

To byla – počítám – poslední kapka k návratu do Česka.
Přesně tak, potřetí už jsem nechtěl udělat tu samou chybu. Navíc, mamka sice zůstala v Kanadě, ale otec už byl od roku 1997 zpět.

Kdo se vás trenérsky ujal?
No to bylo hodně zajímavé. Setkal jsem se před olympiádou v Aténách s R­omanem (Šebrlem) a Dálou (Kupkou), a poté s Tomášem (Dvořákem) a s Luďou (Svobodou). Všichni byli otevření, abych se k nim přidal, takže jsem si mohl vybírat mezi takhle skvělými vícebojaři. Můj cíl byl trénovat s Dvořkou, a tak jsem šel k němu.

Jaký to byl rozdíl oproti zámoří?
Měl bych ještě říct, že od 16 do 20 jsem se trénoval sám. Pak jsem šel studovat do Spojených států na Kansas State University, kde byli tehdy Austra Skujyteová nebo Attila Zsivóczky. V naší skupině bylo devět desetibojařů a prvních šest mělo osobák 7700 a výš. Už tady je vidět, že se to moc nedá srovnávat, šíře talentů je v zámoří mnohem větší. Na druhou stranu u nás je zase na počet atletů mnohem více kvalitních trenérů, takže kdyby to měli Američani, byli by na tom ještě lépe. V zámoří je zase lepší systém kolem – regenerace, fyzioterapie. My máme jednoho Koláře, oni sto … Abych to shrnul, s tím, co máme, děláme zázraky.

Co samotný trénink?
Byla to pro mě velká změna. V těch letech 2005 až 2007, kdy jsem se připravoval s Luďkem, jsem šel vše podle něj, s výjimkou posilovny, kterou jsem měl svoji. A přidával jsem si v běhání, každý druhý trénink jsem šel domrtva. Také jsem si v době sebetréninku vypěstoval hodně zlozvyků, což byla škoda, protože přeučovat se překážky na druhou nohu v 26 nebo 27, je blbý. Ale i to jde, zlepšil jsem se o 75 setin.

Na čem byl váš trénink postaven?
Na technice a síle, neběhal jsem tolik čtvrtkařsky. Měl jsem pro vrcholovou přípravu dva menší talenty: jsem tvrdohlavý a moje tělo hodně vydrží. Když jsem neodcházel z tréninku zničený, myslel jsem si, že jsem nic neudělal. Měl jsem totiž pocit, že mi ujel vlak a že jsem míň talentovaný, proto jsem tak dřel. Naběhal jsem dvojnásobek i trojnásobek víc než ostatní kluci.

Čeho si ve vlastní sportovní kariéře nejvíc ceníte?
Že jsem to nevzdal. Přišly chvíle, už třeba v roce 2005, že, i od těch, co mě jinak podporovali, jsem slyšel, jestli není čas jít dál životem. Já ale věřil, že konec ještě nebyl a žil si svůj olympijský sen. Chtěl jsem se tak vyhnout tomu, že si v padesáti na gauči budu vyčítat, co kdybych býval udělal tohle. Atletice jsem dal všechno. Jinak výkonnostně si cením nejvíce Kladna 2007, kdy jsem dal limit (a také osobní rekord – pozn.) z plného tréninku. Byl to i zážitek proto, že to bylo doma, to spojení lidmi, kteří vám fandí … Navíc kdo to má, dělat práci, kterou milujete, a ještě vám za to někdo platí?

Olympijský sen se vám ale kvůli zranění rozplynul. Jak hodně vás to mrzí?
Nemrzí vůbec. Nemám výčitky, dal jsem tomu sto procent, svou vlastní rodinu jsem odsunul na stranu. Hlavně kdybych byl na olympiádě, nezažil bych poslední dny mamky. Takže to nakonec bylo ohromné štěstí – i kdybych totiž olympiádu vyhrál a dal světový rekord, naopak bych si vyčítal, že jsem nemohl být s mamkou.

Je to i jeden z důvodů, proč jste začal s trénováním, dostat svěřence na vrcholnou akci?
Já dělal pomocného trenéra, když jsem studoval na vysoké škole. Každý druhý den jsem chodil celé léto na střední nebo základku. Trenéřinu rozhodně nedělám kvůli penězům, atletiku člověk musí mít rád. Líbí se mi na tom to, že můžu někomu pomoct, a on vám zase věří, že vy mu pomůžete. Když jsem skončil, neměl jsem v plánu trénovat. V roce 2011 mě oslovil Dála Kupka, jestli bych nepomohl Jardovi Hedvičákovi s diskem, házel pak docel dobře, no a za půl roku na to už jsem ho měl naplno.

Kdo aktuálně tvoří skupinu?
Osm lidí, samí kluci. Ani nevím, jestli bych uměl trénovat holky. Na ty musí mít člověk pevnější nervy (smích). Jsou tam Jarda Hedvičák, Venca Zich, Honza Solfronk, Radek Juška, Michal Říha, a pak mladí desetibojaři z Brna, kteří budou teď maturovat a pak se přesunou do Prahy. Je to docela skok jít ze dvou lidí na osm, ale nějak se ke mně pár lidí hlásilo. Asi i proto, že se Jarda se mnou zlepšil v osmi z deseti disciplín, a celkově o 160 bodů osobák v hale a o 200 venku – to není špatné za dva roky, ne?

Je to pro vás „srdcovka“, nebo to chcete dělat časem naplno?
Jsem jako každý chlap ješitný, takže v tom chci být nejlepší. Můj cíl je, aby se svěřenci zlepšovali. A mám s nimi olympijské ambice. I když je to daleko, tak jako dlouhodobý cíl je určitě Rio.

Co vás na tom nejvíc baví?
Teď jsme ve čtrnáctém týdnu přípravy. Baví mě proto kouknout zpět a vidět, že jsou jinde než před 14, 10 i 4 týdny. Baví mě ukazovat, že je možné všechno. Kdybych jim na začátku říkal, že si budou lámat osobní rekordy v přemístění po třech, nevěřili by mi. Anebo jsou třeba zničení, ale pořád skáčou snožmo kolem osobáku. A pochopitelně nejhorší je, když se zraní. Teď to zaklepám, jsou zdraví.

Jaká je vaše trenérská filozofie?
Pokouším se spojit to, co dělají Kanaďani nebo Američani dobře, s tím, co se dělá dobře u nás. Studoval jsem přírodní vědy, takže třeba sleduju, aby to dělali fyziologicky správně.

Jste na ně přísný?
Trénink není demokracie. Nemůžeme diskutovat na tréninku o tréninku, tam se probírají jen technické věci. Když svěřenci věří trenérovi, věří tréninku. Takže se snažím uplatňovat metodu cukru a biče. Jsem k nim ale kamarádský už proto, že zas o tolik starší nejsem. A snažím se jim porozumět – dělají chyby, a já snad můžu pomoct nejen jako trenér.

Na Facebooku se jmenuje vaše skupina Decathlon Nerd (=šprt). Ač významu anglických slov rozumím, co tím konkrétně myslíte a kdo a kdy s tím přišel?
Vzniklo to dva roky zpátky, no nechtěli jsme se jmenovat Tréninková skupina Josefa Karase. A já jsem takovej desetibojařskej šprt (směje se). Pořád si o tom něco čtu, studuju to.

Máte to jako zaměstnání? Živí vás to?
Jsem od 1. listopadu v Olympu. Výplatu dostávám, ale není to moje jediná práce.

Co jiného ještě děláte?
Podnikám. Pomáháme středoškolákům ke sportovním stipendiím ve společnosti Rekrut Me, kterou jsem založil. K tomu točím seriály, reklamy, a teď i jeden nezávislý film.

Vyhrál jste soutěž krásy u nás, ve světě jste byl druhý. Asi jste se nepovažoval za „fešáka“, když jste se nepřihlásil sám?
To bylo tak, že jsem prohrál sázku s otcem, který na to viděl reklamu. Já sám sobě jsem se nelíbil a je ten úspěch při pohledu na mě vlastně nepochopitelný.

Missky obvykle říkají, že „to přece není jen o kráse…“.
Tak s tím naprosto souhlasím. A u té mužské soutěže to platí určitě, krása hraje tak čtvrtinovou roli. Musíte ukázat, jak se zachováte ve stresu, když nemáte dost spánku a přitom se musíte nějak prezentovat.

Vidíte se po svém úspěchu jinak?
Ne, to určitě ne. Jen to změnilo to, že bych se měl hlídat, abych dobře vypadal. Ani nevíte, jak nerad se holím. Třeba teď mám takový „bezdomovecký“ styl. Prostě nemám potřebu být středem pozornost.

Určitě vám to ale otevřelo spoustu dveří?
Rozhodně. Seznámil jsem se s novými lidmi, často úspěšnými, se kterými můžu spolupracovat, spřátelit se s nimi. Porozuměl jsem, jak funguje řada věcí. A myslím, že jsem to využil naplno.

A baví vás vlastně showbyznys?
Vůbec ne. Samotné natáčení ano, ale kdyby to pak nikdo neviděl, tak by to bylo ideální (směje se).

Dá se to nějak srovnávat s trenérstvím?
Je to úplný opak. Když hrajete, používáte jen pravou stranu mozku, děláte věci, které nemají logiku, dáváte navenek emoce. To ve sportu není ideální, nemůžete to použít. Každá ta moje role je jiná, podnikání je něco jiného než dělat trenéra, a to je jiné než si zahrát v seriálu.

Jak trávíte Vánoce?
Nejsem velkým fanouškem českých Vánoc, v Kanadě jsou na sebe lidé mnohem vstřícnější. Hlavně ale nemám rád ten stres. Nejdůležitější je, když je člověk s rodinou, s lidmi, které má rád. Oslavím Vánoce s tátou o dva dny dřív a na Štědrý den budu makat.

A co vaše vlastní rodina?
Já doufám, že není až tak daleko. Ale zatím se nenašla taková, která by se mnou vydržela.