přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

17. ledna 2019, 12:27

Jan Veleba - rozhovor ledna

Prvním hostem naší pravidelné rubriky "Rozhovor měsíce" v roce 2019 je sprinterský matador a bývalý český rekordman na trati 100 metrů Jan Veleba. Jak zvládá roli závodníka, trenéra a otce dohromady? Jak se ohlíží za svou dosavadní kariérou a jakým směrem hledí do budoucnosti?

Halová sezóna začíná, v jaké se nacházíte fázi přípravy?
Příprava šla přímo výborně u mě i u svěřenců. Všichni jsme odtrénovali na 100 %. V prosinci jsme se připravovali v Africe. Po návratu byl nutný nějaký čas k aklimatizaci. Na začátku ledna jsme absolvovali první závod a nyní bude čas k ladění formy směrem k vrcholu, kterým je samozřejmě halové mistrovství Evropy v Glasgow, kam bychom se rádi kvalifikovali.

Jak jste spokojen se svým letošním prvním startem?
Začal jsem výkonem 6.76. Čas mě potěšil, ale Dominikovi (Záleskému) se bohužel ozval bolavý sval hned po startu, takže zbytek trati už jsem přemýšlel, jak moc vážné to bude. Na závodech jsme samozřejmě soupeři a snažíme se soustředit na svůj výkon, tak jsem s ním přeci jen absolvoval celou přípravu a věřil, že je na tom dobře. Ať jsem chtěl nebo ne, už tam byl ten pocit, že se něco stalo a chtěl jsem hlavně už být v cíli a jít za ním.

Máte už naplánované nějaké další starty?
Další start plánujeme na Jablonecké hale. Já s tím tedy počítám a u Dominika uvidíme, jak bude vypadat jeho zdravotní stav. Nechceme nic uspěchat.

Jaké máte ambice pro nadcházející halovou sezónu?
Moje ambice jsou určitě nižší než u Dominika. Já bych se rád kvalifikoval na mistrovství Evropy a cokoliv nad to by byl nadplán. Samozřejmě každý, kdo už se tam dostane, tak chce alespoň postoupit z rozběhu, ale myslím, že by byl zázrak, kdybych si třeba vylepšil osobák. U Dominika jsou ty cíle vyšší. Vypadá to, že je na tom dobře a pokud ho podrží zdraví, tak může pomýšlet vysoko.

Jste ve špičce již více než dekádu, což je u našich sprinterů velmi neobvyklé. Jaký je recept na sprinterskou dlouhověkost?
Myslím si, že receptů je víc. U mě hraje prim, že mám pořád atletiku moc rád. I přes vše, co se mi stalo, tak jsem vydržel. Po každé sezóně si řeknu, co jsem dělal špatně, co můžu zlepšit. Samozřejmě už přizpůsobuji trénink svému věku. V posledních letech mám štěstí, že jsem se dostal do Prahy. Má přítelkyně je doktorkou reprezentace, takže každý problém s ní mohu okamžitě řešit. Navíc na Dukle je špičková fyzioterapie. Právě tito lidé mi hodně pomáhají a díky nim držím stále pohromadě.

Máte za sebou pět startů na ME a tři na HME, na který z těchto šampionátů vzpomínáte nejraději?
Rád vzpomínám téměř na všechny velké šampionáty, kterých jsem se zúčastnil. Některé se povedly, jiné méně, ale pokud bych měl nějaký vybrat, tak zvolím mistrovství Evropy v Amsterdamu 2016. Byl to pro mě závod, který se mi v evropské konkurenci nejvíc povedl. Odvezl jsem si tam dobrou formu, kterou se mi podařilo prodat. Předvedl jsem maximum. Rád vzpomínám také na ME v Curychu 2014, kde mi o pár setin uteklo finále, časy jsem tam nepředvedl tak rychlé jako v Amsterdamu, ale byly tam mnohem horší podmínky a vzhledem k nim ve mně panovala spokojenost.

Co považujete za svůj doposud největší atletický úspěch?
Asi nemohu říct nic jiného než překonání českého rekordu. To byla věc, na kterou jsem byl hodně hrdý. Každý, kdo drží nějaký rekord, tak ho těší, že jednu chvíli byl v něčem vážně dobrý, v našich podmínkách třeba i nejlepší. Moc si cením i finálových účastí se štafetou na evropských šampionátech 2012 a 2018 a věřím, že nás ještě nějaké čekají.

Když se vrátíme k tomu rekordnímu závodu, který proběhl v roce 2010 v Pardubicích. Byl z vašeho pohledu ideální?
Ideální rozhodně nebyl. Pravda je, že byly ideální podmínky, bez těch sprinterský rekord nezaběhnete, ale rozhodně jsem neběžel ideálně. V té době jsem již měl splněný limit na mistrovství Evropy do Barcelony a dvoufázově se připravoval na soustředění v Nymburku. Rozhodně se nedalo hovořit o nějakém vyladění. Ten den se mi ovšem běželo skvěle a v kombinaci s vynikajícími podmínkami z toho byl rekord.

Co pro vás bylo naopak doposud největším kariérním zklamáním?
Tady musím říct jednoznačně loňském mistrovství Evropy v Berlíně, kde jsem měl svalový problém, který se mi stal bohužel v době, kdy už mě nemohl nahradit žádný jiný závodník. Všichni jsme očekávali nějaký úspěch. Věděli jsme, že máme na víc než na postup do finále a ten pocit bezmoci, když jsem věděl, že ať udělám cokoliv, tak to nepůjde. To pro mě bylo zdrcující. Když jsem viděl ostatní kluky, jak moc chtějí běžet, byl jsem v háji jako nikdy předtím. Berlín pro mě byl vrcholem kariéry. Bylo mi jednatřicet a věděl jsem, že už další takové mistrovství být nemusí. Musím říct, že jsem si zpětně uvědomil, co musel zažít Rosťa Šulc na mistrovství Evropy v Helsinkách, kde se nám ve finále nepodařilo předat a vím, že z toho byl tehdy úplně zničený. Já ho tehdy jako o trochu mladší závodník moc nechápal. Říkal jsem mu, co blbne, že se to prostě ve štafetě stává, a že za dva roky je další Evropa, ale teď se na to dívám úplně jinak. Už vím, jak se ten člověk cítí, když na sklonku kariéry tuší, že už nikdy takový okamžik přijít nemusí.

Velké zklamání jsem zažil také na mistrovství Evropy v Barceloně 2010. Byla to má první akce, odjížděl jsem těsně po zaběhnutí českého rekordu, všichni se mnou dělali rozhovory, jak postoupím do finále a já už tam měl hlavu také, nutno dodat, že úplně nereálně. Navíc jsem tam už přijel z formy, a ještě k tomu běžel blbě. To mi bylo vážně stydno.

Od roku 2007 jste stálým členem reprezentační štafety na 4x100 metrů. Máte tedy možnost porovnání. Jak se u nás přístup ke štafetám změnil oproti vašim začátkům?
Přijde mi, že dříve jsme byli větší parta, ale bylo to takové amatérštější. V těch dalších letech jsme taková parta nebyli, ale to se v posledních dvou sezónách hodně změnilo. Navíc nás hodně podporuje Český atletický svaz a vidí naději nějakého štafetového úspěchu a stojím také za trenérem štafety Petrem Habáskem, na kterého spoustu lidí koukalo skrz prsty, že nemůže postavit dobrou sprinterskou štafetu, protože se tomu nikdy nevěnoval, ale on udělal vše pro to, abychom byli dobrým týmem a snaží se nás podporovat, jak jen to jde.

Jaké jsou plány a ambice české sprinterské štafety pro nadcházející sezónu?
Věřím, že budeme startovat na mistrovství světa štafet v japonské Jokohamě. Doufám, že navážeme na dobrou formu z halové sezóny. Bude to pro nás určitě jeden z vrcholů roku. Budeme se ze všech sil připravovat, protože pokud se nám v Jokohamě zadaří, může nám to otevřít dveře na mistrovství světa a následně třeba i olympiádu.

Jak velkým lákadlem je pro vás mistrovství světa v Dauhá a hlavně olympijské hry v Tokiu? Ani na jedné akci jste ještě nezávodil.
Mistrovství světa a olympijské hry jsou pro mě obrovským hnacím motorem a hlavním důvodem, proč ještě závodím. Proto jsem i klukům slíbil, že budu pokračovat. Pro mě by byla účast na olympijských hrách splněným snem a krásným zakončením kariéry. Samozřejmě je to pro mě čím dál tím těžší. Už nejsem pouze závodník, ale také trenér a mám rodinu. Stojí mě to dost sil. Na druhou stranu pak pomyslím, jak krásné by bylo zažít se štafetou olympijskou atmosféru, tak si říkám, že to za to prostě stojí.

Zažil jste sprinterskou generaci Jiřího Vojtíka, bratří Šulců nebo Jana Schillera, spatřujete nějaké rozdíly oproti našim současným sprinterům? Ať už se týká přístupu k tréninku nebo jakéhokoliv jiného ohledu.
Přijde mi, že se momentálně sešli talentovanější jedinci, než jsme byli my všichni v té době. O tom jsem přesvědčen. Celkově mám pocit, že se trénuje více profesionálněji, což ale nemusí být pro každého plus. Jsou sprinteři, kterým vyhovuje trénovat více amatérsky a jiní nad sebou zase potřebují ten bič a musí mít profesionální přístup, aby předvedli dobré výkony. Mně se to líbí víc teď, jelikož chci mít ve všem řád. Třeba se dočkáme toho, že se český sprint v evropských podmínkách trochu zvedne.

Dlouhá léta jste byl jasnou českou sprinterskou jedničkou. V posledních letech vám však vyrostla velmi zdatná konkurence ve Zdeňku Stromšíkovi a také Dominiku Záleském. Jak jste to snášel, že už nejste v našich končinách tak suverénní? Vadilo vám, že jste najednou nevyhrával každý závod nebo to pro vás byla naopak vítaná motivace?
Jednoznačně je to pro mě motivace. Vzájemné souboje si naprosto užívám, a právě díky těmto soupeřům to dělám stále na takové úrovni. Stále mě hnali dopředu, abych si udržel svou pozici. Říkal jsem si…. „přece mě tady nějakej kluk z Poličné nebo druhej od Ústí nebudou porážet“ a samozřejmě oni si říkali, že je přece nebude porážet takovej starej sprinter. Myslím, že i právě díky této rivalitě šla nahoru i štafeta.

Myslíte, že současná generace našich sprinterů je tou nejsilnější, která zde kdy byla?
To se dá těžko říct. Nezažil jsem všechny sprinterské generace. Rozhodně bych nerad někoho urazil, ale přijde mi, že v každé generaci byli třeba dva špičkoví sprinteři a pak se to nějak slepovalo dál. Nyní mám pocit, že v hale zaběhnete limit na mistrovství Evropy a ani nemusíte jet, protože jste až čtvrtí, což se může klidně stát.

U každého profesionálního atleta přijde okamžik, kdy začne uvažovat o tom, čemu se bude věnovat po ukončení aktivní kariéry. Jak to bylo u vás?
Já jsem nad tím přemýšlel pokaždé, když se mi něco nepovedlo. Myslím, že nad tím uvažuje každý atlet, ať mu je 23, 25 nebo 28. Takový ten sport prostě je. Jednou jste nahoře, pak zase dole.

Proč jste si vybral právě trenérství?
Vysnil jsem si trenérství, protože se spoustu let věnuji vrcholovému sprintu a věřím, že mohu mladým závodníkům předávat své zkušenosti a podělit se o to, co jsem zažil. Na Dukle mě v tom hodně podporují. Trenérská práce mě moc baví. Až na to nebudu mít jako závodník, budu s potěšením sledovat, jak se zlepšují mladí.

Kdo byl vaším prvním svěřencem?
Mým prvním svěřencem byl Vojta Kolarčík, který se se mnou připravuje už skoro tři roky. Původně jsem neměl v průběhu kariéry v plánu někoho trénovat, ale tehdy mě Vojta poprosil, zda bych mu nepomohl, tak jsem se do toho pustil a celkem nám to šlo. Navíc jsme se znali z tréninkové skupiny Dalibora Kupky.

Momentálně připravujete také Dominika Záleského. Jaké to je trénovat jednoho ze svých hlavních domácích rivalů?
Dominika jsem vůbec neměl v plánu trénovat. Spíš to byla shoda náhod. Když mě oslovil, tak jsem byl ze začátku hodně skeptický, ale pak jsem si řekl, že tak talentovaného jedince už nikdy potkat nemusím a dohodli jsme se na spolupráci. Jelikož jsme soupeři, tak je to určitě nestandardní situace. Já jsem do toho šel s tím, že se musím smířit, že mě bude porážet. Samozřejmě v samotném tréninku je zas přínosné, že si nic nedarujeme, což nás oba žene dopředu.

Jak ten trénink vůbec praktikujete?
Já už to mám nastavené tak, že jsem starý a nic světoborného ve své kariéře nevymyslím, takže trénink sestavuju pro Dominika a v podstatě mu dělám sparinga. Paradoxně mi sedí víc než vlastní trénink v minulých letech, což naznačil i můj první letošní start.

Dominik se v posledních dvou letech velmi rychle zlepšil. Kde až vidíte jeho možnosti?
Dominik má obrovský potenciál, ale u něj je velký kámen úrazu zdravotní stránka a uvidí se, jak moc ho bude limitovat. Myslím si, že každý z trenérů, pod kterými se připravoval, pro něj udělal maximum a posunuli ho dál. Bohužel měl úplně příšerné krevní testy. Přítelkyně jako doktorka nad tím kroutila hlavou, že jsou ty hodnoty neuvěřitelné, bohužel v negativním slova smyslu. Snažíme se zapracovat hlavně na stravě, tam má veliké rezervy. Je třeba zapojit kompenzační cvičení. V první řadě se musí začít chovat jako profesionální atlet. Do toho má ještě daleko. Na druhou stranu není žádný flákač, umí makat a má neskutečnou závodní hlavu. To je jeho velký plus. Věřím, že když vše sladí dohromady, tak by mohl předvádět velké výkony.

Máte nějaký cíl, čeho byste chtěl dosáhnout jako trenér?
Takovým snem je jednou potkat výjimečného sprintera, který mi zaběhne pod deset vteřin, i když nevím, jestli by to mohl být český závodník. Co se týká krátkodobějšího hlediska, tak mám takovou vizi, že bych si chtěl prostřednictvím Dominika vzít zpět národní rekord.

Atlet a trenér, to není vaše jediná životní role. Jste také otcem ročního syna Tomáše. Jak se vám zamlouvá tato role a jak ji zvládáte?
Moc si to užívám. Dospěl jsem do situace, kdy jsme si s přítelkyní řekli, že bych se na to mohl cítit a stát se tátou. Moc jsem se těšil, až Tomáš přijde na svět. Co se týká samotného tréninku, tak to je těžší, protože člověk nemůže myslet jen na sebe, přijít domů a natáhnout se, když cítí únavu, ale musí se starat o někoho, kdo na něm závisí. Toho času pro sebe je výrazně méně, ale rozhodně bych neměnil. Já si to takhle vysnil a jsem šťastný.

Vaše partnerka Karolína Bílková je šéflékařkou reprezentace. Na většinu soustředění a mezinárodních akcí jezdíte společně. To vám asi hodně věcí usnadní že?
Myslím, že v tomto směru máme obrovské štěstí. Nikdy není jednoduché odjíždět od rodiny. Byli jsme společně na soustředění v Jihoafrické republice a večery trávili společně, což bylo fajn. Navíc si máme o čem povídat, jelikož se Karolína pohybuje v atletickém prostředí a ví o něm dost. Navzájem tak pro sebe máme ve spoustě situací pochopení, a to je velký plus.

Syna Tomáše s sebou berete i na soustředění. Jak snáší v útlém věku dlouhé cestování? To bývá někdy u tak malých dětí komplikované.
Hodně jsme se toho báli, ale Tomáš je v tomhle pohodář a snáší to skvěle. Dobře spí, takže máme štěstí.

Mnoho sprinterů přestoupí po ukončení atletické kariéry k bobům. Nelákala vás někdy tato cesta?
Popravdě jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Mé soustředění směřovalo pouze ke sprintu. Myslím si, že nejsem úplně váhová kategorie na boby. Samozřejmě nikdy se nedá nic vyloučit, ale nevidím to úplně jako pravděpodobné.

Petr Jelínek, foto: ČAS - Aleš Gräf, Jan Kucharčík

Vytisknout