přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

20. září 2013, 11:06

Anežka Drahotová - Rozhovor září

Pozvání do naší pravidelné rubriky přijala juniorská mistryně Evropy v chůzi na 10 000 m a sedmá ze seniorského mistrovství světa na trati 20 km. Podobu Rozhovoru měsíce jste svými dotazy ovlivnili i Vy.

Sezona vám ještě nekončí, už teď však můžete říct, že byla veleúspěšná. Společně se svým dvojčetem jste zazářily na MEJ v Rieti, kde jste vyhrála a Eliška byla třetí. Hlavně širší sportovní veřejnost si ale určitě více cenní vašeho výsledku z mistrovství světa. Jak to máte vy?

Řekla bych, že stejně, i když pocity bezprostředně po závodě byly hezčí v Rieti. Přeci jen jsem vyhrála, mohla jsem si říct, že nikdo nebyl lepší. Jenže šlo o juniorskou soutěž, tedy pořád jen o jakousi přípravku. Světový šampionát dospělých oproti tomu sledovali i ti, kteří se jinak atletikou moc nezaobírají. Ani jsem nečekala, že můj výsledek tam bude mít takový ohlas. I proto si ho cením víc.

Jak na moskevský závod s odstupem vzpomínáte?

S úsměvem. Poslední trenérova slova před startem totiž byla, abych za každou cenu nezačínala zepředu. Nakonec to přesně tak dopadlo, ale vyplynulo to ze závodu, který byl rozejit poměrně pomalu. A trenér mi to posléze i schválil.

V čele jste byla poměrně dlouhou dobu. Napadaly vás myšlenky na medaili?

Věděla jsem, že soupeřky, hlavně Rusky, jsou hodně kvalitní. Ale je pravda, že mě překvapilo, jak dlouho se mi šlo vyloženě dobře. A když mi ještě na 15. km nedocházely síly, tak mě napadlo, jestli  nezkusit zaútočit. Ale byl by to spíš sen. Pak se to najednou zlomilo, přestalo mi to jít a já byla ráda, že jsem to nějak dobojovala. Jenom jsem si ověřila, že bude chtít ještě nějaký ten čas a přípravu, aby se člověk zlepšil a dokázal v konci držet krok s nejlepšími.

Jaké to bylo, když se závod překlápěl z až neuvěřitelné pohody do trápení?

Čekala jsem, že celá dvacítka nebude zadarmo a že takový moment přijde, ale šokovalo mě, jak to pak byl rychlý sešup. Většinou bývá ten proces pozvolnější. Naštěstí pak už zbývalo do cíle relativně málo.

Dokázala jste přitom vnímat, jak rychle jdete? Ptám se proto, že jste na sekundu vyrovnala národní rekord Barbory Pitákové (Dibelkové).

Já se při závodech nerada koukám na hodinky a čas pro mě tentokrát nebyl důležitý. Navíc podle mezičasu na desítce, kterého jsme si všimla, jsem neměla dojem, že by z toho nakonec mohl být výkon pod hodinu a půl. Na časomíru jsem se tak podívala až v momentě, kdy jsem byla tak metr před cílem.

Mrzí vás zpětně, že jste nesledovala čas bedlivěji? Stačilo být o vteřinu rychlejší a o rekord byste se s nikým nedělila.

Ani ne, beru to spíš jako kuriozitu. Rekord nebyl můj cíl a na nějaké vteřině nesejde. Spíš to beru jako motivaci do budoucna, že je co zlepšovat.

Po závodě jste působila hodně vyčerpaně. Už jste se si někdy hrábla na dno více?

Podobné stavy jsem už zažila, třeba před lety po své první časovce na cyklistickém mistrovství republiky, ale vyčerpání po závodě v Moskvě určitě patří mezi ty největší, co jsem dosud zažila. 

Někde jste se nechala slyšet, že k vaším silným stránkám patří schopnost jít přes práh. Co tím přesně myslíte?

Není to tak, že bych necítila bolest. Myslela jsem to tak, že dokážu na relativně vysokých tepech pracovat dlouhou dobu, ačkoliv to nejsou moc příjemné stavy.

Je to podle vás fyzická nebo psychická dispozice?

Půl na půl, bych řekla. Částečně je to dáno tréninkem, ale je důležité nepustit závod hlavou. Roli hrají i zkušenosti. Já takovou udělala po letošních Poděbradech, kdy jsem byla unavená z půlmaratonu, který byl o týden dříve, a tak jsem závod psychicky vzdala na 16. km. Hned to bylo znát na výsledku, který sice nebyl úplně špatný, ale měla jsem na lepší. Z toho jsem se poučila, že vše končí až v cíli a když člověku vydrží síla bojovat, stojí to za to.

Dá se něco takového podle vás natrénovat, nebo je třeba se s takovou schopností narodit?

To nedokážu úplně posoudit, zas tolik psychologii nerozumím. Minimálně posilovat se to však dá.

Počítám, že posílení psychické síly je i jeden z důvodů, proč spolupracujete s psycholožkou Zdeňkou Sládečkovou.

Ano. Chodíme k ní se sestrou už druhý rok. Hlavně jde o to, abychom dokázaly dobře reagovat na tréninky, chystat se na závody, abychom třeba nebyly zbytečně nervózní, dokázaly se vyrovnat s různými tlaky. Když nic jiného, tak si člověk uvědomí určité souvislosti. Nemyslím, že k psychologovi by měli chodit jenom ti, kdo mají problém, je to vhodné i jako prevence. Sama nechci dojít do stavu, abych byla celá špatná z toho, kdyby se mi třeba přestalo dařit.

Obraťme se k vaší přípravě... V atletice děláte nejen chůzi, ale patří také k nejlepším českým běžkyním, ať už na dráze, silnici, v krosu, máte za sebou vrchařské úspěchy. Krom toho velmi úspěšně závodíte v cyklistice. Příprava na tak široké spektrum činností musí zabrat hodně času. Můžete pro představu říci kolik? 

Je to hodně různé. V časově nejnáročnějším období to včetně takových těch doplňkových aktivit jako strečink či gymnastika klidně vyjde na pět hodin denně. K tomu samozřejmě ještě potřebná regenerace. To se však týká hlavně soustředění, kdy jsou každý den dvě fáze. V takovém období má člověk pocit, že jen trénuje, jí a spí. Ale pak jsou zase období volnější, třeba při dolaďování před velkými závody, kdy tréninky nemají víc než hodinu a půl.

I tak asi v porovnání s ostatními trénujete hodně. Nebo vy ten pocit nemáte?

Asi trénujeme poměrně hodně, ale není to tak, že celý rok bez zastávky. Navíc je příprava různorodá, takže se nepřetěžujeme v jednom směru a člověku ani nepřijde, že by toho bylo moc.

V této souvislosti bych si dovolil doslovně ocitovat jeden z dotazů, který na vás přišel od čtenářů:  Nebojíte se, že taková fyzická zátěž se nedá zvládat dlouhodobě a že se časem neopotřebujete? Přece jen takových talentů v tak mladém věku bylo mnoho a pak se vytratili...

Podobná varování slýchávám často a s těmi talenty, které se vytratily, to je určitě pravda. Nicméně my ještě netrénujeme na 100 % a opravdu hodně se věnujeme regeneraci, jezdíme do lázní apod. Nemám obavy ani ze ztráty motivace, protože našim hlavním cílem se sestrou je olympiáda v Riu. A když člověk bere, že toto všechno je hezké, ale pořád jen cesta k dlouhodobějšímu cíli, nemám strach z nějakého vyhoření.

Další dotaz směřoval k výživovým doplňkům, které při takové zátěži používáte.

Pokud budu mluvit konkrétně, pak sacharidové a proteinové nápoje a tzv. R 2, které se používají na doplnění všeho možného. BCA a aminokyseliny bereme i zvlášť. Je toho celkem dost, hlavně při objemové zátěži. Z klasického jídla by šly potřebné látky doplnit jen těžko, navíc by se prodloužila doba regenerace.

Když jsme u jídla, působíte dost hubeně. Jsou důvody praktické, estetické nebo jste takový typ od přírody?

Já vždycky byla hubená, ne extrémně, ale štíhlá. Ve vytrvalostním sportu se navíc s váhou hodně pracuje. Ideální je mít ji přes zimu trochu vyšší, aby tělo při tom všem tréninku nebylo ve stresu, a těsně před vrcholy z váhy lehce ubrat.  Ne že by následný výkon stál jenom na tom nebo že by příspěvek k jeho zlepšení byl nějak extra velký, ale svůj podíl to má. Po závodě je zase třeba vrátit tělu rozumnou váhu.  

Chodíte, běháte, jezdíte na kole... Čemu se v přípravě věnujete nejvíc?

Časově nejnáročnější je cyklistika, ale nelze srovnávat čtyřhodinový trénink na kole se stejně dlouhým v chůzi. Pokud však budu poměřovat kvalitu přípravy, vyjde cyklistika a chůze zhruba nastejno. Nejméně se pak věnujeme běhu, kde ani speciální tréninky nemáme, v podstatě jen abecedy a regenerační výklusy. To je důvod, proč věřím, že pokud bych se v budoucnu chtěla zaměřit na běh, mohla bych v něm mít velké rezervy.

Pak také asi dost plavete...

Ano, to je třeba v těch případech, když se ráno jde těžší objemový trénink a odpoledne na to úseky. Pak se člověku už nechce vyklusávat, protože je to hodně kilometrů a není to pro tělo šetrné. V bazénu, i když se zatěžuje, nenamáhají se žádné klouby a kosti. Opravdové plavecké tréninky jsou ale vhodné jen tehdy, pokud umíte techniku. Kdo ji tolik neovládá, může plavání používat k regeneraci, ale nemá pro něho smysl zatěžovat tělo, aby se ve vodě topil.

V minulosti jste ke všem svým aktivitám závodili ještě v triatlonu. Platí to ještě?

Už ne. Triatlonová sezona je poměrně krátká, její těžiště je navíc v létě, kdy jsou vrcholy v atletice, která je pro mě hlavní. Kvůli nějakým dvěma, třem závodům se nám ani nevyplatí pořizovat si triatlonovou licenci.

Hodně lidí se ptalo, jak dokážete vaše sportovní aktivity skloubit s těmi ostatními. Třeba se studiem...

Ve škole, na sportovním gymnáziu v Jilemnici, nám vycházejí opravdu hodně vstříc. Máme se sestrou rozložený ročník, takže absolvujeme jen polovinu předmětů. Na některé navíc docházíme do jiných tříd, aby to časově vycházelo. Dostáváme individuální konzultace a učíme se i večer, prostě tehdy, když je příležitost. Hodně pomáhá, že v Jilemnici máme všechno blízko a v dostačující kvalitě. Odpadá náročné přejíždění, jako tomu bylo v Praze,  vše pak nepůsobí tak hekticky. Když si vše správně naplánujeme, máme čas si i hodit nohy nahoru.

U čeho si nejvíc odpočinete?

Ráda čtu, skoro všechno kromě fantasy, která mě moc nebaví. Teď zrovna mám rozečtenu jednu švédskou kriminální trilogii, ale pohltily mě i historické romány typu Ivanhoe. Musím říct, že se nadchnu pro ledacos.

Co nějaké společenské aktivity?

Samozřejmě i to. Zmínila jsem knížky, ale chodíme se bavit i s kamarádama.

Konkrétně se někdo zajímal, zda máte čas na kluky...

To je složitá věc, moc nevím, co bych na to řekla. Asi toto: kdyby se někdo našel, asi bych si čas udělala, ale teď to není aktuální.

Co vaši rodiče? Jak snášejí to, že vás moc nevidí, když jste pořád buď na internátu nebo soustředěních, závodech?

Teď jsme zrovna se sestrou půlden doma byly, ale jinak si nás samozřejmě moc neužijí. Z toho moc nadšení nejsou, ale nezazlívají nám to, protože vědí, že je vždy něco za něco. Kdyby nás měli pořád u sebe, tak bychom asi nedosahovaly takových výsledků. Rodiče nás přitom vždycky ve sportování podporovali a trvá to i nadále. Když nás chtějí vidět, přijedou za námi. Nevídáme se tolik, ale když se jednou za čas sejdeme celá rodina, o to více si to užijeme.

A jak vy vnímáte odloučení od rodiny?

Hodně ho oslabuje to, že jsme vlastně pořád spolu s mojí sestrou Eliškou. Když jsme šly v patnácti letech na internát, nikoho jsme tam neznaly, ale tím, že jsme dvě, byla ta situace pro nás mnohem jednodušší. Na druhou stranu nám říkají, že jsme taková uzavřená jednotka. Asi kdybychom byla každá sama, měly bychom více přátel, ale i takto nějaké máme.

Vyvíjí se váš vzájemný vztah?  Třeba i proto, že v poslední době jste Elišce výkonnostně přeci jen odskočila...

Určitě se vyvíjí, ale hlavně asi tím, že jsme starší a cítíme potřebu se trochu osamostatnit.  Jsme rády, že lidé vědí, že jsme dvě, ale nechtěli bychom, aby nás vnímali jenom jako jednu. Taky už spolu netrávíme všechen čas jako dřív a je to tak přirozené. Víme, že spolu celý život nebudeme.

Obraťme se k nejbližší budoucnosti... Čeká vás cyklistické mistrovství světa. Myslíte mezi juniorkami na medaili?

Takhle nepřemýšlím. Spíš jsem zvědavá na atmosféru, na zážitek, že se podívám, jak na tom jsou ostatní ve světě, protože u nás se hlavně v juniorské kategorii moc není s kým srovnávat. Je to má první velká soutěž v cyklistice a vážně netuším, do čeho jdu. Může stát všechno možné, můžu být vepředu, ale taky může přijít defekt, pád. Hodně hraje roli i štěstí. Cyklistický závod netvoříte jen vy, ale i ostatní. Když v běhu chcete zrychlit, tak to uděláte, ale tady nemá smysl jet sama x kilometrů proti větru.

Z pohledu atletiky máte už letos odzávoděno?

Ještě v polovině října nás čeká menší chodecký dvojzávod v Luganu, to bereme už jako součást přípravy, a hned potom zamíříme do lázní.

Co vy a ME v krosu?

Ne že by mě nelákalo, ale pravděpodobně se nezúčastním, protože je to až v prosinci a to už se chci soustředit na přípravu. Bylo by to hodně roztroušené.

Adam Pražák

Vytisknout