přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

22. prosince 2020, 08:00

Rozhovor prosince: Vít Pavlišta

Vít Pavlišta je stálice české běžecké scény. Stálice, která s postupujícím věkem září více a více. Letošní zvláštní sezona byla pro něj mimořádně úspěšná, získal nejen dva mistrovské tituly, ale hlavně si zlepšil osobáky na maratonu i půlmaratonu. A vůbec nelze vyloučit, že se vyplní název původně recesistické facebookové skupiny „Podporujeme VP ve snaze dostat se na OH“ vzniklé před olympiádou v Londýně před 10 lety.

Nepovídali jsme si jen o Vítkových úspěších, ale vzali jsme jeho příběh „z gruntu“. Od sportovních začátků se severskou kombinací, o přesunu k „běhání bez lyží“, o běžeckých trenérech, jak vypadá jeho den, jak se stravuje, regeneruje, a také jak vše zvládá jako amatér, co chodí do práce a má rodinu… Dozvíte se, jestli by si dnes troufl skočit na lyžích, zda byl (vždycky) slušňák, co si myslí o technologickém posunu v botách, proč jako jediný běžecký titul nemá z krosu a jaký jiný sport by nejraději dělal.

S nohama na lyžích

Váš bratr David je také výborný běžec. Jaký mají rodiče vztah ke sportu? Vedli vás k němu, nebo jste hledali cestu sami?

Oba rodiče aktivně sportovali, dalo by se říct i vrcholově. Máma objela s biatlonem několik světových soutěží. Nejlepším jejím výsledkem bylo 6. místo na mezinárodních závodech v Borovci (Bulharsko). Táta byl lyžař, na mistrovstvích ČSSR jezdil do desítky. Ke sportu nás rodiče vedli od dětství. Všude jsme chodili pěšky nebo jezdili na kole, u čehož jsem speciálně já docela kňoural, ale rodiče nepolevili.

Co vás přilákalo nebo dostalo k severské kombinaci?

Skoky na lyžích nám s bratrem v podstatě vybrali rodiče. U nás na severu byly skoky na lyžích velmi populární a bylo zde velké množství malých můstků a aktivních oddílů. Oba rodiče měli k lyžování blízko a tak si nejspíš řekli, že není lepšího místa, kde se naučit pořádně lyžovat, než skokanský můstek, což mohu s odstupem času potvrdit.

Kde probíhaly vaše skokanské začátky?

Známý rodičů trénoval malou skupinku skokanů v Tanvaldu, městě 7 km vzdáleném od našeho tehdejšího bydliště ve Smržovce. Tam se trochu bizarně uprostřed sídliště tyčila, téměř na rovině postavená, obrovská věž jednoho ze dvou skokanských můstků. Postrach mého dětství.... Naštěstí do doby, než jsem dospěl do věku, kdy bych měl na větším z můstků skákat, areál zavřeli. Tak jsme přešli s bratrem do Desné v Jizerských horách, kde moje trápení s přechody na větší můstky pokračovalo.

Nešlo vám to nebo vás to nebavilo?

Skákat na lyžích mě hodně bavilo, ale přílišný respekt a z dětství léty osvojené špatné návyky byly přílišnou překážkou k prosazení se ve skoku.

Z jakého nejvyššího jste skákal a kolik jste nejvíc skočil?

HS134 v Liberci a neoficiálně kolem 100 m v tréninku. V závodě jsem skákal vždy podstatně míň, protože jsme jezdili z nízkého nájezdu přizpůsobeného podstatně lepším skokanům. V tréninku jsem skákal z vyšší rychlosti a mohl si tak užít delší skoky.

Troufl byste si teď ještě skočit třeba na menším?

Asi jo, kdyby mě někdo vyhecoval. Pár takových hospodských nápadů už vzniklo, ale zatím jsme žádný nedotáhli. Na můstcích v Desné, kde jsme s bratrem začínali, máme dveře otevřené. Stačí si domluvit termín, půjčit si vybavení a jít. (úsměv)

Součástí kombinace je ještě běžecké lyžování. Jak hodně jste měl od něj blízko nebo daleko k běhání v maratonkách?

Zas tak blízko ne. Žádné organizované běžecké tréninky jsme neměli. Zásadní byl skok na lyžích a běh byl doplňková disciplína, když zbyl čas. Tréninky probíhaly stylem „běžte se projet na lyžích nebo si zaběhat“. Místo těch běžeckých tréninků jsme spíš vymýšleli různé voloviny. Cestu k běhání jsem si našel později sám.

Na dráhu a silnici přes vrchy

Jaká tedy byla vaše cesta od kombinace k běhání bez lyží?

S kombinací nedávalo smysl pokračovat. Skončil jsem ve věku, kdy šel sportovec buď někam do střediska, nebo skončil. Skoky na lyžích nejdou dělat amatérsky, že bych si vzal po škole nebo po práci lyže a šel si skočit na můstek… Už ke konci své kombiňácké kariéry jsem koketoval s během do vrchu, pro který mě nadchnul jilemnický běžec Standa Kynčl. Občas jsem se připojoval k jeho tréninkům a pomáhal mi s běžeckým plánem k nelibosti školních trenérů.

Běhu se nešlo věnovat přímo na škole?

Ne, atletika nebyla na jilemnickém sportovním gymnáziu oficiálním sportem a proto moje pobíhání nebylo žádoucí, nicméně mě bavilo a neslo výsledky. Při školních testech a překonání rekordu trati jsem byl pozván na kobereček do ředitelny za to, že jsem si trasu zkrátil.

Přesto asi bylo tehdy ještě daleko k titulům z MČR. Byl nějaký zlom, kdy se běhání proměnilo z čisté zábavy ve vážnější věc, nebo šlo o postupný vývoj?

Asi postupný vývoj. Běhání ve skupině mě bavilo, v tréninku jsem byl poctivý a tak se ten trénink začal postupně projevovat. Do té doby jsem tak náročný trénink nepoznal a to šlo v dnešní perspektivě o fakt dětské tréninky. Dost jsem bojoval s různými zraněními, tělo se bránilo.


"Pomalí kluci", zleva Petr Urbánek, Jan Schulhof alias Bježíš, Martin Staněk, VP, Ondřej Marek, David Kučera

Když se člověk podívá na Vaše fotky ze začátků v atletické skupině (viz FB profil kolegy „Bježíše“), vypadá to, že bylo i hodně zábavy. Patřil jste mezi slušňáky, střed, co nezkazí srandu, nebo hecíře?

Já jsem byl vždycky spíš slušňák. Na společné akce jsem chodil rád, ale odcházel jako jeden z prvních a ve stavu, který jsem měl plně pod kontrolou. (úsměv)

V létě 2011 vytvořil kolega Martin Staněk ze skupiny „Pomalých kluků“ stránku „Podporujeme Víťu Pavlištu ve snaze dostat se na OH 2012“. Bral to tehdy někdo vážně?

To byla taková Martinova sranda před mým prvním maratonským startem. Myslím, že vážně to nebral nikdo, nicméně ten limit na OH 2012, respektive ten čas se mi o pár let později (ale přece) zaběhnout podařilo.

V červnu 2013 jste někde řekl: „Musel bych přestat chodit do práce, začít jezdit na soustředění a obecně věnovat běhání více času. Trénuji jednofázově a jednou ročně jedu na týdenní soustředění. To je málo. Chtělo by to párkrát do roka delší horské soustředění a v přípravném období chodit běhat dvakrát denně. Nicméně práci a s ní i svoji budoucnost zrychlení o pár sekund určitě obětovat nechci.“ Co se od té doby změnilo?

Zas tak moc ne. Naučil jsem se běhat dvojfázově i při práci a byly roky, kdy jsem byl dvakrát, možná i třikrát na tom týdenním soustředění. S časem jsem na hranici toho, co jsem ještě schopný běhu dát. Pořád tam ale nějaký prostor pro zlepšení na maratonu vidím.

V následujících letech ale tituly přibývaly, nejen na půlmaratonu, ale i v maratonu. Na Rio už jste cílil a po odstoupení před pokusem o limit jste napsal: „Na Tokio 2020 se mě neptejte (smajlík) V té době už budu mít doufám jiné starosti, než brousit po večerech s čelovkou špinavé silnice.“ Co říkáte na svá tehdejší slova?

(smích) Zase jsem se až tak moc nemýlil. V roce 2020 už mám jiné starosti, jen holt ty špinavé silnice pořád brousím a nemůžu přestat. S manželkou to moje běhání samozřejmě konzultujeme a ještě to není úplná křeč. Na pár let je to tímto stylem asi ještě udržitelné. S tím svým tréninkem se v podstatě vždycky vejdu do dvou hodin denně. Když jdu jen jednu kratší fázi, tak tu často odběhám ráno před prací, když děti a manželka spí. Ve všední den se ale s holkama vidím v podstatě jen u večeře, pomůžu s večerními rituály a jde se spát.

Přesto asi volných chvilek moc není.

To ne, on ten čas je neúprosný. Minimálně 8,5 hodiny jsem v práci, hodinu strávím na cestě, hoďku a půl až dvě tréninku, nějakých devět hodin potřebuju na spánek a zbývají necelé (někdy hodně necelé) čtyři hodiny na rodinu, nákup a další organizační záležitosti.

Trenérská změna "na stará kolena"

Dlouhé roky vás vedl trenérsky Honza Šebelka (viz foto), před sezonou 2019 jste změnil trenéra. Co vás vedlo k tomu, že jste přešel k Honzovi Pernicovi, byť to znamená trénink na dálku a jen občasná setkání?

Běhat jsem začal s již zmíněným Standou Kynčlem. Ten mi doporučil při stěhování se z Jilemnice do Liberce Honzu Šebelku, který mi dal atletické základy a udělal ze mě vytrvalce. Na stará kolena jsem se rozhodl, že bych rád poznal ještě jinou trenérskou školu a přešel k Perňovi. Na tréninku jsem se s trenérem vlastně nepotkali zatím nikdy, ale to mi nijak zvlášť nevadí. Za ty roky mám už dostatečné zkušenosti na to, abych si trénink ukočíroval sám.

Pod Pernicovým vedením máte osobáky na půlmaratonu a dokonce dva na maratonu, cítíte, že jdete správným směrem?

A na desítce (úsměv). Ten trénink se zas až tak neliší od tréninku Honzy Šebelky. Těch těžkých, dlouhých tréninků mám míň a kilometry mám rozsekané do více fází. To mi pomohlo se stabilizovat zdravotně a tím jsem poskočil i výkonnostně.

Nelitujete, že jste ke změně nepřistoupil dřív? Je i něco jiného, co byste ve sportovní kariéře změnil, kdybyste mohl?

Nelituju, myslím, že změna přišla ve správný čas a pomohla mi dál těžit z velmi solidního základu od Honzy. Já jsem s atletikou začal dost pozdě, takže ta rychlostní dorostenecká a juniorská příprava mi trochu chybí. Kdybych ale dělal atletiku od dětství, tak kdoví, jestli bych vydržel.

Teď se mi zdá (proti vašim slovům v 2016), že byste možná nevylučoval ani o to pokusit se o Paříž, kdyby Tokio nevyšlo?

Já už se o nic nepokouším. Běhám tak, jak mi to denní program dovolí a příležitosti, které přijdou, se snažím využít – jako teď ve Valencii. Běžecké plány na čtyři roky dopředu opravdu nemám.

Spánek, masáž a dobré boty

Musím se zeptat i na zranění. Nejvíc vás asi potrápily achilovky. Už víte, jak jim domluvit?

Achilovky mě nijak výrazně netrápí už docela dlouho, ale žijí si vlastním životem. Jak vždy říkám svému masérovi, ať na ně hlavně nesahá. Občas se ozve lýtko, zadní stehno, záda, pak se na to snažím reagovat v tréninku a cvičením dřív, než si něco narvu. Poslední zdravotní obtíže jsem měl loni při MS v běhu do vrchu, kdy jsem si natrhl svalový snopec v lýtku. Víc jak rok bez zranění a k tomu úspěšná letošní sezona mě těší.

Jak se stravujete, řešíte jídelníček víc než v začátcích celoročně, trochu jej upravujete před závody, anebo vůbec?

Pouze před maratonem se snažím jíst více sacharidů, třeba týden před. Jinak stravu neřeším a nic si neodpírám.

Jak to máte s doplňky stravy před a po těžkém tréninku (tempáč, intervaly, long)? Pokud doplňky ano, tak jaké a s jakým cílem účinku?

Z doplňků stravy mám doma BCAA a běžné vitamíny a minerály (C, B, E, Fe, Ca…). Beru je nepravidelně, když si vzpomenu. Místo iontového nápoje si dávám denně jedno pivo, večer před spaním. Před těžkým tréninkem si dávám lehké jídlo, nebo málo těžkého jídla, aby mě při běhu nekopalo. Ne vždy se to úplně podaří, důslednější jsem před závodem (úsměv).

Vypadá to, že máte za nejlepší regeneraci spánek. Kolik hodin vám ho děti dopřejí a jak často stíháte regeneraci jako fyzio, masáž, saunu a podobně?

Jo, spánek je základ. Holky už spí docela dobře a teď nově už obě ve svém pokojíku. Sára spí už dlouho v pohodě celou noc, Zůza se vzbudí dvakrát, třikrát na kojení. Jak už jsem říkal, spím skoro devět hodin, občas se mi podaří se ještě o víkendu přidat na chvíli k odpolednímu spánku dětí po obědě (úsměv). Celkem pravidelně chodím jednou týdně na kvalitní masáž, na jinou regeneraci už není čas.

Jak na vás dopadla současná situace? Ze sportovního pohledu – pohlížíte na ni spíše pozitivně s ohledem na trénink nebo jestli vás nějakým způsobem omezuje?

Menší počet startů mi letos asi podle všeho prospěl. Většinu závodů jsem odběhl na sebe kvalitně. Přijde mi, že napříč všemi běžeckými disciplínami byly letos vidět kvalitní výkony. Méně závodů rovná se větší konkurence i soutěživost (úsměv). Můj trénink epidemiologická situace nijak výrazně neomezila. Trénuji většinou sám na silnici nebo v lese, bez stadionu se obejdu.

Pracovně vás covid ovlivnil?

Ano, zaměstnání jsem změnil z důvodu dopadu krize. 

Máte taky někdy nechuť do tréninku? Zvláště pak v sychravém severočeském podnebí...

Čas od času ano. Spíš se mi třeba nechce do nějakého těžšího tréninku, ale ve finále jsem pak rád, že jsem ho šel. Jediné počasí, které mi dost vadí, je hustý déšť v teplotách do 5 stupňů. Na to se nedá obléct, aby se člověk cítil pohodlně, na všechno ostatní to celkem jde. 

Téma posledních měsíců jsou boty… počítám, že jste sis pořídil to nejnovější, co je k dispozici. V čem jste odběhal letošní hlavní závody?

Boty mám ty nejlepší, jaké jsou k dispozici. Maraton a půlmaraton v Ústí jsem běžel v Nike Alphafly, vše ostatní ve Vaporfly Next%. Po maratonu mě několik dní bolela přední stehna tak, že jsem mohl sotva chodit a ze schodů jsem se musel přidržovat zábradlí. Stav, který znám jen z extrémních skyrunningových závodů plných seběhů. Na rovině na silnici moje přední stehna jinak vůbec netrpí. Asi specialita Alphafly...

Dovedete nějak posoudit, jaký vliv mají novinky na výkon? Jak se v nich cítíte, pokud jde o pohodlí, váhu, puchýře…?

Mají velký, alespoň teda při mém běžeckém stylu. Moje výkony se s těmito botami celkově stabilizovaly a zlepšily, zároveň i na zranění trpím méně. Je to závodní bota s důrazem na co nejnižší váhu, tam jde komfort trochu stranou. Na puchýře nijak netrpím, občas se zabarví nějaký prst, ale nic hrozného.

A ještě obecněji, přijde vám, že by měli mít výrobci větší volnost, nebo jsou naopak pravidla příliš mírná?

Donedávna měli volnost absolutní, pak se nastavily dalšímu vývoji mantinely, což mi přijde být v pořádku, pokud se má zachovat nějaká srovnatelnost výkonů. I když ta je také spíš sporadická a nemyslím si, že by v ní boty hrály až tak důležitou roli. V letošní sezoně se to běžeckými světovými rekordy a často nevídanými časy jen hemžilo, klidně i v sólo závodech. Nemyslím si tedy, že by to bylo lepší konkurencí v menším počtu závodů.

Běžecká rodina

Jakou roli na vaší (sportovní) cestě hraje Lucie? Kdy jste se poznali a jak dlouho jste spolu?

Známe se z atletiky už docela dlouho. Lucka byla členkou té úplně původní atletické skupiny, do které jsem v roce 2003 přišel. Ve vztah se naše přátelství změnilo až mnohem později. Ke sportu má taky hodně blízko, takže mi fandí a všude po závodech jezdíme spolu i s dětmi. Někdy je to trochu náročné, ale jsem za to rád. Vidět je u trati mě vždycky hodně nabije.

Změnilo vás nějak otcovství? Jste třeba uvolněnější nebo naopak cítíte větší odpovědnost, protože se třeba manželka, sama běžkyně, obětuje, stará se o děti, dává vám potřebnou podporu…

Já jsem nikdy nebyl příliš upjatý na výsledky z běhání a teď jsem ještě míň. Když to neběží, tak to házím za hlavu. Baví mě běhat, trénovat a jestli to ve finále bude stačit na půlmaraton za 68 nebo za 65 mi až tak důležité nepřijde. Samozřejmě mě baví vyhrávat, takže až to nepůjde na těch velkých bězích, tak se uklidím na místní „pouťáky“, kde i s mnohem menším množstvím naběhaných kilometrů budu nejspíš vepředu.

Vaše žena je taky kvalitní běžkyně (maraton 3:21, půlmaraton 1:28). Má možnost si jít zaběhat? Snažíte se třeba vyhledávat i společný běh?

To spíš velmi výjimečně, ale byli jsme letos minimálně jednou. Sama má možnost si jít zaběhat, když bude chtít. To je tvrzení, které ale moc nechce slyšet (úsměv) Není to vždy v ten nejlepší čas a v nejlepším počasí, ale jde to. Zapojila se ale teď do skupiny adventního běhání, kdy musí každý den od začátku prosince do 25. uběhnout denně minimálně 30 minut a zatím to zvládá i dost nad rámec té půlhodiny, takže jde to.

Hodnota titulů

Mění se nějak cena mistrovských titulů v čase? Půlmaratonské docela můžete srovnávat, když je jich šest. Je některý, kterého si obzvlášť ceníte, třeba i z jiné trati?

Mění. Nejvíc si cením těch absolutně nečekaných medailí. Postupně s rostoucími ambicemi a očekáváními by vlastně bylo zklamáním přijet bez medaile. Poslední roky se mi celkem daří umístit se podle svých očekávání a žádnou „senzační“ prohru jsem neutržil.

Z vrchů máte titul, z krosů ale ne. Proč? Je odpovědí, že i medaile máte z tratí, kde to bylo náročnějším, kopcovitějším terénem?

Já jsem těch krosů zas tak moc neběžel, respektive zas tak moc jsem jich neběžel od doby, kdy skončil neporazitelný Milan Kocourek, přestal běhat Honza Kreisinger ve formě jako dřív a Jirka Homoláč začal pro mě být čas od času porazitelný (druhý a třetí jmenovaný s VP na foto z MČR na dráze ve Vyškově 2012 - pozn.). Dříve bylo pro mě toto trio překážkou k jakékoliv vytrvalecké medaili, o zlaté nemluvě. Příliš mi také nesedí pozdní podzimní termín krosu. Poslední medaili, celkem překvapivé stříbro, jsem získal v roce 2015 při ještě jarním termínu MČR v krosu v Rumburku a od té doby už jsem kros neběžel.

Vrchy jsou podle všeho vaše srdcovka, byť proti silnici, možná i krosu nejsou tak ceněné. Máte hory rád jako takové? Jsou i prostorem pro relaxaci?

Vrchy mám rád jako zpestření závodní sezóny. Proti silnici ale hodně bolí. Většinou mi stačí jeden, dva závody ročně na to, abych si to zase připomněl. Hory mám rád hodně i neběžecky, asi i víc než v nich závodit. Při tom závodním úsilí si je člověk moc neužije.

Lákají vás trailové závody jako třeba na Azorských ostrovech, až třeba silnice (maraton) nebude prioritou?

Teď zas tak moc ne. Když se přestanu zlepšovat na silnici, tak se třeba nějak (i tréninkově) přenastavím. Doteď jsem všechny vrchy běhal z klasického maratonského tréninku na rovině.

Schová se na pouťácích

Představte si, že „věšíte závodní tretry na hřebík“. Cítíte úlevu nebo smutek/nostalgii?

Tretry, myšleno závodění na dráze, už jsem v podstatě na hřebík pověsil. Letos jsem teda vyběhl na dráhové desítce, ale to jen proto, že závodní sezona byla komplet překopaná. Jindy bývá desítka týden před maratonem, což je pro mě nesmysl běžet. Kratší běhy než 10 000 m už neběhám. U toho bych si dost možná už ublížil. Běhání ani závodění se věšet na hřebík nechystám. Jak jsem říkal, spíš se časem schovám na menších závodech.

Jaký jiný sport, případně atletickou disciplínu byste chtěl dělat, kdybyste pro něj měl vlohy?

Skoky na lyžích. To bohužel nevyšlo a zkoušet znovu to nebudu.

Co ve volném čase byste dělal, kdyby z něj úplně vymizel aktivní sport? Baví vás „provozovat“ sport pasivně? Sledujete skoky, běžecké lyžování, kombinaci…?

Sleduju skoky a občas běžecké lyžování. Jinak si rád zahraju na kytaru, ale to už úplně minimálně. Když jsem doma, tak se snažím věnovat se dětem. Na skoky chvíli koukáme spolu, ale pak už běží jen jako kulisa k jiné činnosti. Kytara třeba dostane víc prostoru, až budou holky znát nějaké písničky.

Pokud to čtenář nepoznal, prozradíme, že rozhovor vznikal přes email. Měli jsme kvůli tomu i „sázku“, jestli stihnete odpovědět na vše rychleji než uběhnete maraton. Zvládl jste to?

Myslím, že celkem s rezervou (úsměv)

Michal Procházka, foto: archiv VP

Vytisknout