Denisa Rosolová - rozhovor listopadu

Na který okamžik své kariéry vzpomínáte nejraději?
Takové momenty jsou dva. Tím prvním je vítězství na Zlaté tretře v roce 2010. Tehdy se mi podařilo vyhrát před domácím publikem a navíc v obrovském osobáku. Když vám fandí plný stadion, je to neskutečný zážitek. Vůbec jsem nečekala, že vyhraju a ještě v takovém čase. Jako druhý nezapomenutelný okamžik beru své zlato z halového evropského šampionátu v Paříži. Tehdy jsem si tam jela maximálně pro stříbro a čas pod dvaapadesát vteřin a nakonec to dopadlo nad očekávání.

Naopak, který moment pro vás byl největším zklamáním?
Největším kariérním zklamáním je pro mě můj výkon na halovém mistrovství Evropy v Praze, protože si myslím, že jsem měla na medaili. Forma byla dobrá, ale nezvládla jsem to hlavou. Hodně zklamaná jsem byla i na mistrovství Evropy v Curychu, kde jsem skončila čtvrtá, ale tam mě aspoň trochu utěšilo to, že jsem to zkusila a ke konci mi prostě došly síly a soupeřky mě v závěru předběhly.

Jak byste zhodnotila svou poslední sezónu?
Ta byla jak na houpačce. Vždy když jsem se dostávala do formy, tak přišlo něco, co mě srazilo na dno, ať už se jednalo o ten nešťastný pád v Bělehradě nebo zranění před světovým šampionátem. Na druhou stranu můžu být ráda, že jsem prožila mládí bez zranění a že tyhle problémy přišly až na závěr kariéry. Jako pozitivum beru, že jsem se naučila odrážet ode dna a věřila, že se vše v dobré obrátí. I to mi má poslední sezóna dala.

Je nějaké rozhodnutí, které jste učinila v průběhu své kariéry a chtěla byste ho vzít zpět?
Na nějaké takové rozhodnutí si asi momentálně nevzpomenu. Myslím si, že vše, co se mělo stát, tak se z nějakého důvodu stalo, takže nejspíš můžu říct, že žádného svého rozhodnutí nelituji.

Rozhodlo o vašem konci kariéry právě to, že očekáváte potomka nebo přišel nějaký zlomový okamžik již o něco dříve?
Takový moment přišel na mistrovství světa v Londýně. Stalo se to po mém semifinálovém závodě. Večer jsem se na pokoji rozbrečela a já si uvědomila, že je prostě konec. V té době jsem ještě stoprocentně těhotná nebyla, takže jsem nekončila primárně jen kvůli tomu. Asi to tak mělo být, dodělat si školu, ukončit kariéru a očekávat rodinu.

Jak zatím zvládáte mateřství?
Zatím má vše hladký průběh, za což jsem ráda. Ještě nepřišly nějaké nevolnosti, když vynechám virózu na soustředění v Tatrách, ale ta tam postihla více lidí, takže to nebylo z důvodu těhotenství. Jím vše, na co mám chuť. Řekla bych, že to prožívám bez komplikací a věřím, že to bude tak až do porodu. Snažím se být hlavně psychicky v pohodě.

Jak moc těžké pro vás v tomto období je, že Adam bývá často mimo domov na soustředěních?
My jsme si to vyzkoušeli v minulém roce, když jsme bez sebe byli dva měsíce. To bylo asi nejtěžší období. Má to výhody i nevýhody. Výhodou je, že si od sebe na chvilku odpočineme, ale je to dlouhý odpočinek. Beru to tak, že je profesionální sportovec a k tomu cestování patří. Já jsem doma a pomalu připravuju prostory na přírůstek do rodiny. Navíc když Adam není doma, tak se mi uklízí lépe. (smích)

Jaká byla vůbec Adamova reakce, když jste mu oznámila, že jste těhotná?
Zrovna jsme očekávali návštěvu a já mu ukázala těhotenský test, tak se na něj podíval a on mi odvětil, že tomu nerozumí a co znamenají dvě čárky. V prvním momentě byl možná trochu v šoku, než si to uvědomil, ale následující reakce byly kladné. Už se moc těší. Přál by si, abychom měli kluka, aby přišel další pokračovatel rodu Helceletů a říkal, že to budeme zkoušet tak dlouho než se nám ten kluk podaří, tak snad nebudeme mít samé holčičky. (smích)

Už jste si plně uvědomila, že končí jedna velká kapitola nebo si myslíte, že vám to dojde ještě časem?
Myslím si, že mi to ještě úplně nedochází. Stále mám takovou tu tendenci, že je nějaké delší období, kdy netrénuji, zatím si to užívám, protože ta zátěž byla po tolika letech obrovská, ale myslím, že to přijde, až začnou závody a v ten moment mi to asi přijde trochu líto a plně si uvědomím, že se na dráhu už jako závodnice nepostavím, ale začíná další a krásná etapa mého života.

Jak momentálně trávíte dny po ukončení kariéry?
Chodím občas vypomáhat na vysokoškolské sportovní centrum, kde dělám v ekonomickém oddělení, zapisuji faktury a podobně. Není to nic náročného, ale aspoň se dostanu trošku mezi lidi.

Jak vám sedí kancelářská práce? Přeci jen je to poměrně velká změna.
Zatím si to užívám. Je to něco nového. Nestrávím tam celý den, ale nejsem si jistá, že bych to mohla dělat celý život. Asi potřebuji něco akčnějšího.

Už máte představu, čemu byste se chtěla v budoucnu věnovat?
Mým hlavním cílem je dobře vychovat naše dítě. S Adamem pak máme již naplánované nějaké kempy, kterých bych se ráda zúčastňovala. Začneme u dětí a pak uvidíme. Udělala jsem si trenérskou trojku, takže můžu trénovat i dorostence a ráda bych si časem udělala i další trenérské třídy.

Láká vás trénovat atlety na reprezentační úrovni nebo byste se raději věnovala práci s mládeží?
Ráda bych jednou měla pod svým vedením nějakého elitního reprezentanta. Spíš si myslím, že dokážu trénovat starší atlety, ale u mládeže se toho člověk hodně naučí a myslím, že je to nezbytné. Vše by mělo jít postupně.

Které disciplíně byste se chtěla v roli trenérky věnovat? Přeci jen vás záběr disciplín je poměrně široký?
Kdybych trénovala mládež, vše bych směřovala přes víceboj a následně určitě nějakou z disciplín, kterým jsem se věnovala a snad jim i celkem rozumím.

V čem myslíte, že by byla vaše přednost jako trenérky?
Hodně jsem si toho v kariéře prošla a věřím, že jsem posbírala cenné zkušenosti, ať už ve sprintu nebo ve skoku dalekém a ráda bych je předávala. Rozhodně bych přípravu přizpůsobovala zdraví svěřenců a nesnažila se z nich vše vyždímat během jednoho nebo dvou let.

Adam vás požádal o ruku v přímém přenosu na „Atletovi roku“. Do jaké míry to pro vás bylo překvapení?
Oba jsme věděli, v jakém jsem stavu, takže jsme věděli, že to někdy přijde. Sázela jsem spíš na dovolenou nebo na soustředění v Tatrách, jelikož Adam má rád hory, pak jsem myslela, že to nechá na vánoční období a on mě nakonec požádal na Atletovi. Byla jsem hodně v šoku a nevěděla, co mám dělat. Ono se to nezdá, ale z takové situace na veřejnosti jsem byla hodně nervózní. Kouká se na vás spousta lidí, rodiče se dívali na televizi a já byla opravdu překvapena, ale myslím, že Adam věděl, že mu řeknu ano.

Jakou byste si představovala svatbu?
Otázkou je, co bych si představovala já a co si představuje Adam. Zatím je to vše v jeho režii. Já tam nebudu mít tolik lidí. Původně jsme to chtěli mít na hradě Kost. Nakonec jsme to museli přehodnotit, ale nemyslím si, že by to bylo něco honosného. Důležité je, aby se všichni cítili dobře, uvolněně a pobavili se. Určitě se bude konat v létě.