přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

21. května 2014, 09:43

Lucie Sekanová - rozhovor května

Pozvání do naší pravidelné rubriky přijala jedna z nejlepších českých běžkyň, která se naposledy blýskla rychlou desítkou na dráze při národním šampionátu v Jičíně.

Bydlíte a většinou i trénujete v jihočeských Borovanech. Jste tamní rodačka? 
Narodila jsem se v Prachaticích, ale už od jednoho roku žiju v Borovanech. Máme tu schopného starostu, který zároveň oceňuje sportovce. Postavili nám tady tartanový ovál, fotbalové hřiště, krytý plavecký bazén i letní plovárnu… Žije se mi tu výborně a ani se mi nechce někam pryč.

Vaším prvním sportem byl fotbal. Jak vás to napadlo?
Naše rodina je složená z fotbalistů. Můj děda hrával za budějovické Dynamo a Duklu, taťka a strejda také kopali. Jezdila jsem s nimi na zápasy, a protože kousíček od baráku máme hřiště, tak jsem vždycky prosila rodiče, jestli můžu hrát taky. Mamka mi to zprvu zakazovala, ale po roce se nechala přemluvit. Fotbal jsem pak hrála tři roky za kluky až do doby, než přešli do dorostenecké kategorie. Pak už to pravidla nepovolovala.   

Byla jste v týmu jediná dívka?
Ano, bylo to takové zvláštní, ale fajn. Docela na mě brali ohled, dokonce i soupeři si spíš dávali pozor, aby mě třeba nezranili. Hrávala jsem pravého útočníka.

Byla jste jako forvard nebezpečná?
Byla jsem rychlá a jeden rok jsem byla i nejlepším střelcem našeho týmu. S klukama jsme hráli krajské soutěže a docela často nás vyzdvihovali v novinách, takže se o mě dozvěděli i v pražské Spartě a někteří jejich agenti se na mě byli podívat. Dostala jsem pak nabídku hrát za jejich dívčí tým, což mě hodně lákalo, ale bylo mi tehdy jen nějakých dvanáct let, takže z toho nakonec sešlo. Nemohli jsme si dovolit, aby mě naši vozili do Prahy na tréninky a ani mě nechtěli pustit, abych tam bydlela sama. 

A někde blíže jste žádný ženský tým neměla?
Tehdy v dosahu žádný nebyl. Pár jich v okolí vzniklo až v posledních letech. 

Chodíte si ještě někdy jen tak „začutat“?
Dřív jsem jednou za rok hrála s ženskými při pouti, ale pak jsem z toho byla celkem odrovnaná. Je to přeci jen jiný pohyb, zapojují se odlišné svaly, už na to nejsem zvyklá. Proto už nekopu, jenom s malým bráchou chodíme s míčem ven a přihráváme si.

Myslíte, že byste byla ještě schopná se do toho zpátky dostat a hrát za nějaký prvoligový ženský manšaft?
Nechci se vychvalovat, ale takové věci se moc nezapomínají. I takhle, když si zkoušíme něco na hřišti, tak si myslím, že by mi to pořád šlo.

Lákalo by vás to?
Musím říct, že docela ano. Svým způsobem pro mě byl fotbal zábavnější než atletika a kdybych dostala nějakou opravdu slušnou nabídku, nevím, nevím, jak bych se rozhodla.

Sledujete fotbal?
Docela hodně. Tedy nejvíc Ligu mistrů a Evropskou ligu, protože na náš fotbal se moc koukat nedá. Vnímám i ženský fotbal, kde jsou ale holky pořád na zemi, teče krev, takže jsem z toho lehce rozpačitá. Nicméně jeho popularita určitě stoupá, začali ho dávat i v televizi a všimla jsem si toho i u lidí tady na jihu Čech.

Na atletiku jste narazila v době, kdy jste s fotbalem končila?
Můj první atletický trenér, Petr Bahenský, mě oslovil po jednom z kol Poháru rozhlasu. Tehdy jsem ho ještě odmítla, protože jsem chtěla pokračovat ve fotbalu. Další rok se to ale opakovalo, a to už jsem se rozhodla, že to zkusím.

Chytla vás atletika hned?
Právě že vůbec. Po prvním tréninku jsem si říkala, že už na další v životě nepřijdu, že je to taková divná řehole. Ale nevzdala jsem se, zkusila další tréninky a postupně mě to začalo bavit. Přispělo k tomu, že fotbal jsem už hrát nemohla a nějaký sport jsem dělat chtěla.

Od začátku jste trénovala běhy nebo jste zkusili i něco jiného?
Ano, od začátku to byly běhy, pouze doplňkově jsme si tu a tam skočili dálku, nebo výšku.

V současnosti běháte celou škálu tratí. Která je vám nejbližší?
Těžko říct. Zatím jsem se s žádnou neztotožnila natolik, abych si řekla, že bude mojí hlavní. U trenéra Bahenského jsem zkoušela hlavně stýply, protože na nich byly nejlehčí limity pro vrcholné akce, u mého pozdějšího kouče Honzy Pernici jsem v tom víceméně pokračovala, ale zároveň se mnou zkoušel běhat i patnáctistovku. A když jsem před dvěma lety přešla k Róbertu Štefkovi, zkusila jsem si i pětky a desítky. Je to asi do značné míry tím, že on sám je vytrvalec, ale nedá se říct, že by mě do toho tlačil, našla jsem se v tom tak nějak sama. Do budoucna bude mojí stěžejní tratí asi pětka, kterou budeme prokládat patnáctistovkami. A pro letošek, když jsem splnila limit, se zaměříme i na desítku.

Váš čas z Jičína (33:22.90) je na české poměry hodně kvalitní. Cítíte v něm přesto ještě rezervy?
Na desítce je určitě kam se posouvat. Za ten aktuální čas jsem sice hodně ráda, ale vím, že nestačí ani na evropské úrovni a že budu muset ještě hodně zabrat. Ale chceme to dělat postupně, abych pak třeba zase výkonnostně nestagnovala. Navíc v tom daném závodě mě dost omezilo píchání boku během poslední trojky a do závodu jsem vstupovala nachlazená, takže věřím, že rezervy tam jsou.

Jste úspěšná i na krosech. Ty berete jako zpestření?
Určitě. Jsou dobré v tréninku, když člověk šrotuje kilometry, tak se rád proběhne v terénu. Rozhodně mu to silově pomůže i směrem k dráze, kterou v současnosti považuji za prioritní,  protože se na ni mohu nominovat na velké akce typu mistrovství Evropy či světa, které jsou ceněné daleko více než účast na obdobných akcích v krosu.

Kdo vašeho trenéra, který se stará i o Honzu Kreisingera, vlastně platí?
Nikdo. Robert nedostává vůbec nic, už ani od Kroměříže, kde míval smlouvu. Musí se uživit sám mimo atletiku. Dělá to proto, že nám chce s Honzou pomoct, předat, co se sám naučil a co mu dalo běhání. Za což mu moc děkuji a vážím si toho. Ale určitě by se rád dostal někam, kde by byl za to placený a mohl se nám věnovat třeba i na soustředění. Snaží se něco vymyslet, ale je hrozně těžké sehnat peníze, sponzory…

Nyní vás koučuje na dálku. Jak to probíhá?
Píše mi měsíční plán, který ale není striktní. Dělá ho hlavně proto, aby si on ujasnil, jak se mnou chce pracovat dál a já abych věděla, co mě tak asi čeká. Ale samozřejmě se to mění podle situace. Jinak jednou za 14 dní za ním jezdím do Prahy, on občas za mnou na tréninky do Budějovic, ale převážně trénuji sama. Každý den si však spolu voláme a trénink konzultujeme. Jsem opravdu ráda, že mě nechá trénovat tady na jihu Čech, kde se cítím nejlíp. Máme tu krásné prostředí na běhání a jsem tu zvyklá. Robert chápe, že tu mám klid a pohodu, takže neměl problém s tím trénovat mě na dálku. Říká, že to dělám pro sebe a ne pro něj, a já bych si ani nedovolila něco ošidit. Převážnou část tréninků mohu odběhat v okolí Borovan, jinak jezdím do Budějovic na čtyřsetmetrový ovál a tempové tréninky se dají absolvovat na cyklostezce směrem na Hlubokou. Trénuje se mnou můj přítel, bývalý běžec, který sice už pracuje, ale vždy se snažíme to nějak skloubit. Dost tréninků mi tahá nebo se střídáme v udávání tempa, abych si zvykla, když se něco podobného bude dít v závodě. Odběhá toho se mnou strašně moc a já si toho velmi cením.

Nebýt jeho byste trénovala úplně sama?
Tak na stadionu se samozřejmě s někým potkávám, ale tréninkovou skupinu kolem sebe nemám. Dřív jsem část tréninků absolvovala s Honzou Kreisingerem, ale ten se po olympiádě přesunul do Jablonce, takže ani to už neplatí.

On začal už vedle běhání chodit do práce, vy jste, pokud vím, stále ještě na studiích.
Dělám dálkově VŠEM v Praze, obor ekonomie a management. Nyní rok prodlužuji bakalářská studia, chtěla bych je do konce roku dodělat. Dál by se vidělo i podle toho, jak bych běhala a jaké budou vyhlídky, že mě to může uživit.

Jak je odhadujete?
Nechci nad tím brečet, ale myslím, že podpora běžců vytrvalců tu je malá. Mám nějaký příspěvek od USK, který mě ale rozhodně neuživí, kdybych neměla rodiče, tak bych to absolutně dělat nemohla. Nechci nikoho vinit, protože je to dáno také tím, že se neumisťujeme v popředí na vrcholných akcích, ale je to pro nás těžké, protože máme velkou konkurenci v afrických běžcích. Navíc natrénovat na dlouhé tratě je dlouhodobá práce, kde se výkon dostavuje velice postupně. U nás chce ale každý nejprve ten top výkon a pak možná dostanete nějaké podmínky. Opačně by to podle mě bylo daleko efektivnější. 

Vraťme se zpět k vašim podmínkám. Jak to máte s regenerací? Čtenáře zajímalo, kolik jí věnujete a  jaké máte možnosti…Taťka mi v roce 2010 postavil ve svém baráku saunu, takže vyjma léta zhruba dvakrát týdně chodím tam. V Budějovicích mám možnost docházet k paní Scheichlové, která je výborná fyzioterapeutka, a taky dojíždím jednou za 14 dní do Prahy na fyzio a akupunkturu k doktorce Bílkové, která se stará třeba i o Zuzku Hejnovou či Terku Čapkovou. Dále si po tréninku pouštím studenou sprchu na nohy apod. Hlavně však mám trénink natolik citlivý, že po něm nejsem tolik zničená, abych musela chodit každý den na masáže. Jdu na ně, když potřebuji, navíc přítel absolvoval masérské kurzy, takže občas mě namasíruje i on, i když ho musím hodně prosit. (směje se)

Zdraví se vás drží?
Musím zaklepat, že od doby, co jsem u Roberta, se hodně zlepšilo. De facto až teď v lednu mě postihla týdenní viróza, ale neodrovnala mě tak, jak se to stávalo před tím. Podobně se vyvinul i problém, který mě postihl bezprostředně před šampionátem v Jičíně. Já na podobné věci trpím, ale dřív mě devastovaly mnohem více. Co se týče zranění, měla jsem potíže s patou, hrozné bolesti, ale podařilo se je díky doktorce Bílkové zkrotit tak, že už mě při tréninku neomezují.

Jste vysoká a štíhlá. Tak tomu bylo vždy?
Od střední školy si držím váhu 49-51 kg, což se nemění, ani když čtrnáct dní netrénuji. Ale není to tím, že bych se o to snažila. Já jím opravdu hrozně moc. Mamka říká, že je lepší mě šatit než živit. Ale není to na mě vidět, i doktoři tvrdí, že mám hodně dobrý metabolismus od přírody.

Pojďme k vašim koníčkům. Prý ráda slézáte horské vrcholy…
Hory mám hodně ráda, sice na nich kvůli běhání nemůžu trávit každý víkend, jak bych si přála, ale když to nepřekáží tréninku či závodění a je slušné počasí, tak vyjedu. Na horách mě baví ten klid a krásné výhledy, které se naskýtají při jejich zdolávání a v neposlední řadě mě i naplňují svou energií. Lezeme s přítelem na úvazkách zajištěné cesty, někdy je to i docela obtížné. S cepíny jsme ještě lézt nezkoušeli, ale určitě na to také někdy dojde.

Zažila jste na horách něco nebezpečného?
Jednou – to jsem byla ještě u trenéra Bahenského, který nás pro hory získal – jsme viděli, jak kousek od nás spadl člověk. Měl asi i infarkt, protože nevydal ani hlásku, když padal dolů. Dole byl ledovec, takže to byla dost rána, když dopadl. Byl to hrozný pocit. Doteď nevíme přesně, jak se to stalo, jen nás poslali dolů, že to tam nahoře klouže. Byli jsme padesát výškových metrů pod vrcholem a museli jsme se otočit a lézt dolů. Měli jsme s přítelem takový strach, že jsme si přáli, aby i pro nás přiletěl vrtulník. Ještě že tam byl trenér, který nás uklidňoval. I vzhledem k tomuto nepříjemnému zážitku jsme na horách opatrní a pokorní. Ale není to zas tak, že bychom nic nezkusili. Baví nás vyhledávat zajímavé výzvy.

Máte ještě nějaké jiné hobby?
Tenis. Když nemám závody a můžu si to dovolit, hrajeme „ameriku“ s přítelem proti jeho taťkovi. A přestože dostáváme na frak, protože on je hodně dobrý tenista, velmi mě to baví. I koukat se na tenis v televizi, vydržím u něj sedět celé hodiny.

Na závěr mi ještě povězte, co vás v následujících týdnech čeká…
V neděli 25. května poběžím za USK pětku na PMEZ v Portugalsku, chtěla bych si tam vylepšit osobák. Bude ale hodně záležet na počasí, protože tam bývá větrno. Pak se ještě nějaké závody domlouvají, no a v druhé polovině června bych měla, budu-li nominována, startovat na ME družstev. Pak už bude zbývat jen pár dní do třítýdenního soustředění ve Svatém Mořici. Na začátku roku jsem si totiž slíbila, že do Svatého Mořice, kde to není cenově moc dostupné, pojedu pouze v případě, pokud splním limit na ME a to se naštěstí již podařilo, takže se tam už moc těším.

Adam Pražák, foto: archiv LS

Vytisknout