přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Z PRŮMĚRNÉHO ATLETA SKVĚLÝ REPORTÉR

Hlas Josefa Laufera, legendárního sportovního reportéra, zněl éterem od dvacátých do padesátých let minulého století a znal ho snad každý. I ten, komu sport nic neříkal. Zasloužilo se o to rádio, kdysi zázračná bedýnka, z níž se linuly hlasy a hudba.

Letos, kdy si připomínáme výročí osmdesáti let pravidelného rozhlasového vysílání u nás (začalo v květnu 1923), je na místě dodat, že první rozhlasová sportovní reportáž se vysílala 2. srpna 1924 z Klusáckého stadiónu na Letenské pláni, z boxu mezi naším Růžičkou a Američan Neightem. Dalším historicky důležitým datem byl 3. říjen 1926, den prvního přímého přenosu z fotbalu Slavia – Hungaria Pešť. Do zahájení zápasu chyběly minuty, leč stále nepřicházel objednaný reportér, sportovní novinář M. J. Horáček. Hrozila velká blamáž, a proto byl k mikrofonu dostrkán jednatel Slavie Josef Laufer. Ve spěchu vyslechl několik stručných rad, začal mluvit a bez nejmenších zkušeností si vedl víc než znamenitě. Takto náhodně započala kariéra zakladatele české sportovní žurnalistiky.

UČEDNÍK U MISTRA SPRINTU
Narodil se 20. dubna 1891 v Praze, dětství a mládí prožil na Vinohradech. Chodil do školy na Purkyňově náměstí, dnešním náměstí Míru, a maturoval na reálce v ulici Na Smetance. Sportovním rájem kluků byla Kanálská zahrada, pak plácky proti pivovaru na Vinohradech (dnes tu stojí bloky činžáků), a také Letná, zejména hřiště Slavie. Sem mířil se spolužáky téměř denně na tréninky fotbalistů a atletů. Kopal na křídle či v záloze a na dráze běhal sprinty. O svých sportovních začátcíchpíše v knize vzpomínek 50 let v našem sportu (MF, Praha 1955): "Když v roce 1908 Slavia založila soutěž o středoškolský pohár v kopané a lehké atletice, v obou se náš ústav dobře umístil. Činovníci pak vyzvali několik z nás, abychom vstoupili do klubu. Ačkoli to bylo středoškolským studentům zakázáno, rádi jsme tak učinili. Výstroj a výzbroj pro kopanou nám ochotně zapůjčili, na atletickou jsme po krejcárku střádali. Když to šlo příliš pomalu, získal jsem doma od rodičů dlouhodobou půjčku a koupil jsem si u Kottinga v Karlíně tretry a svetr. Téměř denně jsme chodili na Letnou a okukovali, co se dalo. Já jsem měl spíš zájem o sprinty, a tak mě vzal do práce Boža Pohl-Polenský, sám sprinterský rekordman. Věnoval mi hodně péče a věru neměl na tom viny, že jsem jeho rekord nepřekonal."

Tady je na místě dodat, že zmíněný Bohuslav Pohl byl historicky prvním držitelem českého rekordu v běhu na 100 metrů časem 11,4 a vytvořil jej v Praze 9. června 1900. Jenomže v době, kdy byl trenérem studenta Laufra, mu už rekord nepatřil. Od roku 1906 ho totiž časem 11,0 držel Jan Košek, známý především jako slavný fotbalový kanonýr jak Slavie, tak později Sparty. Inu, byly to tehdy idylické časy, kdy all-round sportsmani, jak se všestranným talentů říkalo, mohli vynikat ve vícero sportech.

EXTERNISTA S MIKROFONEM
Josef Laufer neoplýval takovým talentem, ale protože sport miloval, byl v osmnácti činovníkem fotbalové Slavie a kromě toho od dětství i pilným čtenářem sportovních zpráv v tisku. Na přání rodičů studoval strojní inženýrství, ale ze školy záhy utíkal do kavárny U Karla IV. na rohu Žitné a Karlova náměstí, jakési burzy zpráv a novinek, které si tu redaktoři vyměňovali. Zalíbil se mu také nový sport, lední hokej, takže se stal se mezinárodním sekretářem Českého hokejového svazu. Ovládal francouzštinu, angličtinu i němčinu a jako dvacetiletý odjel s týmem Čech na mistrovství Evropy 1911 do Berlína. Tady byl svědkem velkého sportovního triumfu malého národa a telefonoval o něm do pražské redakce Hlasu národa. Po návratu ho v redakci pochválili, což mu pomohlo přesvědčit rodiče, že zanechá studia techniky. K řádné novinařině se však dostal až po skončení první světové války. Dva roky pracoval ve vídeňské pobočce ČTK a pak v redakci Prager Presse. List vydávaný ministerstvem zahraničí informoval svět o novém československém státu. Paradoxem bylo, že jako populární hvězda mikrofonu, působil v rozhlase pouze jako externista. Jeho první přenos z fotbalu měl tak kladný ohlas, že v následujícím roce 1927 líčil posluchačům fotbalové zápasy Sparty a Slavie ve Středoevropském poháru, veslařské Primátorky, daviscupový zápas ČSR - Holandsko a poprvé i atletiku, utkání ČSR - Rakousko.

BĚHÁŠ JAKO FÜTTERER!
V letech první republiky se bez rozhlasových reportáží Josefa Laufra neobešla žádná významná sportovní akce. Zvlášť památné byly přenosy z prvního hokejového utkání na Štvanici v roce 1931 nebo z fotbalového mistrovství světa 1934, kde Pláničkův tým prohrál ve finále s domácími Italy. V letech německé okupace se odmlčel, protože musel potupně nosit na kabátě Davidovu hvězdu. Po válce se stal vedoucím sportovní redakce ČTK a vrátil se i k rozhlasovému mikrofonu. Byl u veškerého sportovního dění, včetně zimní olympiády 1952 v Norsku. Letní hry téhož roku v Helsinkách měl rovněž vysílat, ale zřejmě proto, že tam poprvé v dějinách startovali sportovci SSSR, vedení rozhlasu nominovalo politicky uvědomělé soudruhy, byť začátečníky. Jedenašedesátiletý Laufer byl tím znechucen, ale s reportážním mikrofonem se nechtěl loučit. Nicméně v říjnu 1954 odvysílal z Budapešti svůj poslední mezistátní fotbal Maďarsko -- ČSR. V té době se už v kuloárech říkalo, že hůře vidí a začíná být barvoslepý. Nicméně v pravidelné pondělní Půlhodince z našich hřišť četl nadále do éteru své poznámky a fejetony, později dvou až tříminutové zajímavosti ze zahraničního fotbalu. O sportu měl stále dokonalý přehled, o čemž svědčí i tato historka. "Těsně než odešel do důchodu, jsem za ním jednou šel do redakce četky. Protože jsem se opozdil a zároveň dostal chuť si coby třicátník zasprintovat, nasadil jsem v Opletalově ulici k nejvyššímu tempu. Čekal na mne před vchodem do ČTK, usmál se a prohlásil, že mám styl jako Fütterer. Přirovnáním k německému sprinterovi mě překvapil, byť jsem věděl, že je velkým znalcem sportu," říká dnes spisovatel Vítězslav Houška, jenž s Laufrem spolupracoval na výše zmíněné knize vzpomínek. Největší rozhlasový reportér v historii naší sportovní žurnalistiky zemřel 17. října 1966 a do posledních chvil svého života se věnoval archivářské činnosti ve své milované Slavii.

PAVEL KOVÁŘ (Reflex)

Vytisknout