přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

ATLETIKA č. 8 - SEDM NEZAPOMENUTELNÝCH DNŮ

SEDM NEZAPOMENUTELNÝCH DNŮ
Tímto titulkem uvedla před 20 lety ATLETIKA reportáž z I. MS v Helsinkách. Reprezentanti 154 zemí přijeli do země zaslíbené královně sportů k historicky prvnímu světovému mistrovství. Při konečném účtování 14. srpna 1983 se československý tým vyšplhal na neuvěřitelnou čtvrtou příčku. Zisk 4 zlatých, 3 stříbrných a 2 bronzových medailí nám záviděl celý atletický svět s výjimkou celků NDR (10 – 7 – 6), USA (8 – 9 – 7) a SSSR (6 – 6 – 10). I 94 bodů čs. týmu je dodnes snem generací následovníků  tehdejších reprezentantů. Mezi hrdiny šampionátu se vedle třikrát zlatých Carola Lewise  a Marity Kochové zapsala  dvěma triumfy na 400 a 800 m a stříbrem z dramatické štafety čtvrtkařek také  

JARMILA KRATOCHVÍLOVÁ
Prožíval jsem tehdy v Helsinkách šampionát plný superlativů u mikrofonu Čs. rozhlasu. S bratislavským kolegou Stanislavem Dutkou si dodnes pamatujeme téměř každou chvilku velkého mistrovství.  Miloš Dajbych, šéftrenér a tvůrce neuvěřitelného úspěchu českého celku, dramaticky navodil atmosféru ke startům Jarmily. V areálu helsinského stadionu oznámil novinářům den před startem mistrovství na minutu přesně chvíli, kdy Jarmila kývla na ďábelskou kombinaci 400, 800 a 4x400 m. Něco podobného podstoupil dosud  jen legendární Alberto Juantorena při OH v Montrealu.

Po semifinále čtvrtky  Jarmile zbývalo do půlkařského finále necelých 33 minut.  Skvělou úlohu sehrál masér Standa Hervert. Jen on směl na dráhu, aby po semifinálové čtvrtce pomohl nejen svalům, ale i váhající duši skvělé běžkyně. „Já tu půlku moc neuměla, obíhala jsem i finále ve druhé dráze. Ale sílu jsem cítila. V rovince mi naráz  svitlo v hlavě – Jarmilo běž. Vůbec jsem se neohlížela, hnala mě i hrůza, že se najednou někdo objeví  vedle mne a já nebudu moct přidat. Tolik jsem chtěla  vyhrát.  Na stupních vítězů jsem si to potom užila, brečela jsem, klepala se mi brada, ale bylo mi krásně,“  říkala tehdy cestou z helsinského stadionu.

Půlku si „vystříhal“ k reportování Standa Dutka a já dostal čtvrtku. Co víc jsem si mohl přát. Finále bylo pro nás jak z krásného snu. Jarmila běžela fantastický závod, Göhrová věděla, proč dala „přednost“ dvoustovce. Výkon svěřenkyně trenéra Kváče všem vyrazil dech: 47,99, je to vůbec možné? A v první dráze se ke stříbru prodrala Táňa Kocembová. I po letech mi jde při poslechu této reportáže mráz po zádech. Byl jsem v transu. A při čtvrtkařské štafetě jsme si to s kolegou Dutkou užili ještě jednou. Poslední úsek zaběhla Jarmila fantasticky  za  47,75!!! Ale na skvělé kvarteto NDR to nestačilo. „Že  na posledním úseku předběhnu Rusku, jsem věděla, ale Němka měla strašný náskok. V konci už sice  ztrácela nohy, ale vydržela. Mělo to být ještě o pár metrů delší. Ale i stříbro je krásné,“  radovala se Jarmila před 20 lety v Helsinkách u rozhlasového mikrofonu.
                                                                                     František Macák

Helena Fibingerová

Na úspěšném helsinském šampionátu jste získala zlatou medaili. Jak na svůj triumf s odstupem času vzpomínáte?
„Zůstává ve mně příjemný pocit, že jsem uspěla, že jsem to dokázala zvládnout. Pokud se mám k mistrovství světa vrátit ve vzpomínkách, tak bych řekla, že to bylo velice krásné, ale je to pryč. Jdu dál, nevracím se zpět…“

Co tedy pro vás zlatá medaile z Helsinek znamená?
„Před pár dny jsem ji měla náhodou v ruce, ale můj život už je jinde. Ráda si zavzpomínám, ale nejsem člověk, který utíká do minulosti. Domnívám se, že kdo se příliš vrací, není šťastný v současném životě. Zlatá medaile z Helsinek pro mě proto znamená dosažení jednoho z těch pomyslných úspěšných kopečků, na který jsem ve svém životě dokázala vystoupat.“

O svém vítězství jste rozhodla posledním, šestým pokusem. Byl jednadvacetimetrový a z bramborové medaile se najednou stala zlatá. V  jakých podmínkách se ve Finsku závodilo?
 
„Podmínky byly velice podobné dnešním dnům. Je to zajímavé, ale v Helsinkách tenkrát bylo stejné počasí, jako je nyní v Praze. Vládla neuvěřitelná horka, teplo jsem špatně snášela. Finové ale říkali, že určitě přijde déšť. A měli pravdu. Ve čtvrtek začalo pršet a pršelo celý pátek, tedy den, kdy jsem závodila.“

Můžete nám přiblížit atmosféru v tehdejším československém týmu?
„Atmosféra byla naprosto vynikající. Cítili jsme obrovskou sílu československé atletiky. V jednom týmu se tenkrát sešly velké atletické osobnosti. Na druhou stranu jsme cítili určité napětí, neboť úspěch se od nás očekával. A vidíte, nakonec to bylo nejúspěšnější mistrovství světa v dějinách československé atletiky.“

                                                                                   Karolína Poláková

Vytisknout