přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

OPRAVENÝ ŽIVOTOPIS "OTCE" JANDERY

PŘÍBĚH

Víc než čtvrtstoletí po jeho smrti se dílem řady náhod podařilo opravit na několika místech již "zkamenělý" životopis největšího milovníka atletiky, jaký se kdy u nás narodil. Takže lze mimo jiné s jistotou říci, že Otakar Jandera nebyl zakládajícím členem KSČ, nebyl ředitelem polepšovny a ani nezahynul po pádu z bicyklu, jak se donedávna tradovalo. V jeho životním příběhu bylo ostatně mnoho věcí jinak a bez nadsázky by vydal na román.

Narodil se 9. ledna 1898 v polském Krakově, kde jeho otec sloužil jako intendant rakouské armády. Záhy se však rodina přestěhovala do Prahy, kde Otakar navštěvoval reálné gymnázium v Dušní ulici a vydatně sportoval. Když ve vyšehradském Sokole začal vyhrávat kdejaký závod, doporučil mu cvičitel, ať zkusí štěstí na Letné. Otakar poslechl a na hřišti Slavie oslovil prvního člověka: "Pane, já umím trochu skákat." Doslovný přepis Janderových vzpomínek nepostrádá půvab: Došli jsme k jámě, pan atlet dal laťku na 130 a velel: "Skoč!" Skočil jsem. Dal tedy laťku na 140, a to už kroutil hlavou. Pak na 150 a 160. Pak řekl rozhodně: "Dost. Zítra ve čtyři přijdeš, to bude legrace." To jsem ovšem nevěděl, jakého druhu tajundabude, jestli ze mne, nebo z jeho kamarádů. Druhý den jsem přišel a vypravili jsme se na Spartu, prý na nějaké mistrovství juniorů. Můj zjev budil smích, po každém skoku lítaly vtipy, na příklad: "Mají s sebou prostěradlo, aby jich dali dohromady, až se rozsypou? Po pravdě řečeno, byly to hrozné skoky. Ale vyhrál jsem.“ 

Psal se rok 1915, sedmnáctiletý Jandera skočil 165 cm a poprvé poznával opojení z vítězství. Zanedlouho, krátce po maturitě, se však ocitl v Haliči, na bojišti I. světové války. Po několika týdnech ho střepina granátu zasáhla do nohy. "Budeš mrzák, s tím se smiř!" slyší po operaci od doktorů. Už před válkou si kupoval sešity o józe, a tak začíná cvičit, uzdravuje se a vrací na atletickou dráhu.

ZE SLAVIE DO SPARTY 
Skáče do výšky a dálky, tady měl osobní rekordy 185 cm a 672 cm, běhá sprinty a vůbec netuší, že jeho životní disciplínou bude běh na 110 metrů překážek. Když při utkání Praha - Brno v roce 1922 chybí Pražanům druhý borec na tuto trať, běží coby náhradník, vyhrává a časem 17,4 vteřiny vyrovnává československý rekord. Od té chvíle až do roku 1934 v této disciplíně u nás kraluje. Dvanáctkrát se stal mistrem republiky a devětkrát překoná rekord, naposledy časem 15,2. Ve své době je nejstylovějším evropským překážkářem. Krabičky sirek, položené na každé z deseti překážek, při tréninku - v tom v nejprudším sprintu - jemně skopával jednu po druhé. Úspěchy slavil i v jiných disciplínách: čtyřikrát byl mistrem ČSR v trojskoku, jednou v dálce a jednou ve výšce. Startoval i na dvou olympiádách, v Paříži 1924 a Amsterdamu 1928. Poprvé vypadl v meziběhu, podruhé až v semifinále. Stále běhal za Slavii, třebaže se odstěhoval z Prahy do Opatovic u Pardubic. Pracoval tu jako vrchní účetní v Ústavu na převýchovu mládeže. Není to polepšovna, jak by se mohlo zdát, ale moderní chlapecké učiliště s internátem pro řemeslníky. Jandera tu vybudoval tělocvičnu a hřiště. Netřeba ani dodávat, že jeho zásluhou bylo na nich po vyučování živo. Jenomže Praha je Praha, a tak po několika opatovických letech přijal místo ve Státní tiskárně na Malé Straně, dnes bychom řekli ekonomického ředitele. Trénoval opět ve Slavii, ale v roce 1935 ji opustil, protože ta přijala pro přípravu na olympiádu trenéra Mereditha z USA. "Za zbytečně těžké peníze!" řekne, urazí se a druhý den už trénoval atlety Sparty. O rok později na zájezdu do SSSR (v delegaci byl i novinář Julius Fučík) ho oslnila podpora státu tělovýchově mládeže a sportovní náplň odznaku GTO.

TŘICET DEVĚT KILOGRAMŮ
Na začátku německé okupace vstoupil do Obrany národa, organizace nekomunistického protifašistického odboje. V jeho dejvickém bytě se rozmnožovaly letáky, které pak roznášeli atleti Sparty i Slavie. Za tuto činnost byl v roce 1942 zatčen a odsouzen ke čtyřletému žaláři. Poznával vězení na Pankráci, ale i v Německu. Koncem února 1945 se vydal na pochod smrti, když Němci u Hannoveru ustupovali před Angličany. Jen pětatřicet věznů z tisíce pochod přežilo. Jandera, 183 cm vysoký a tenkrát pouhých 39 kg vážící, byl mezi nimi. Co mu ve vězení pomáhalo? Stále cvičil, i v mrazech se myl studenou vodou, hrál šachy figurkami z chleba, nepropadal skepsi a snažil se zabavit - vymyslel například způsob, jak s pomocí prstů na rukou počítat příklady velké násobilky.

MINISTERSTVO A ODZNAKY
"Do KSČ vstoupil tajně za války v německém vězení," tvrdili ještě nedávno jeho přátelé. Milan Ogoun, sprinter a čtvrtkař Slavie ve 40. letech, mluvil dokonce o jeho členství v KSČ od roku vzniku - 1921. Podle údajů ve státním archivu byl však Jandera řadovým předválečným členem sociální demokracie, a to již od roku 1923. Dále je jisté pouze to, že jako člen KSČ pracoval v roce 1945 v tělovýchovném sektoru ministerstva školství. Odtudpozději přešel na Státní úřad pro tělesnou výchovu a sport, předchůdce ÚV ČSTV. Jeho hlavní pracovní náplní bylo celostátní řízení Tyršova odznaku zdatnosti (TOZ) a později odznaků Připraven k práci a obraně vlasti (PPOV) a Buď připraven k práci a obraně vlasti (BPPOV). Plnění jejich podmínek mělo zkvalitnit zejména mladou generaci. Byl jejich "vynálezcem", ale v době, kdy SSSR byl ve všem naším vzorem, okopíroval sovětský odznak GTO. Ten, jenž mu před lety tolik učaroval. Odznaky PPOV a BPPOV měly ideologický nátěr doby: kromě sportování (limity výkonůvšak byly snadné) se besedovalo o politice KSČ, sovětské zemi a podobně "přitažlivých" tématech. Plnění podmínek odznaků bylo pro mládež či údernické kolektivy „dobrovolně povinné" a vznikla tak jedna z klasických formálností doby. Jandera to viděl, tím spíš se při této úřednické práci cítil nesvůj, a proto byl nejšťastnější, když po práci nadále trénoval atlety Sparty, třeba pozdější rekordmany Lanského či Skoblu.

SKOKEM DO NOVÉ ÉRY
Tehdy se, rovněž podle sovětského vzoru, zaváděl silový trénink s činkami. On jej však odmítal, a když jeho protivníci uzamkli kancelář, aby ho konečně přimělik debatě o této novince, otevřel okno a vyskočil - místnost byla v přízemí. Ve Spartě končí, ale tahle typicky janderovská reakce vedla, jak se brzy ukázalo, ke vzniku slavné Sportovní školy atletické mládeže při RH Praha. Neuměl totiž žít bez sportu, takže si vzpomněl na opuštěné hřiště ve Stromovce, kde v sobotu 15. dubna 1952 uspořádal atletický nábor pro první stovku školáků z Dejvic, Letné a Holešovic. O čtvrt roku později slavila naše atletika úspěchy na olympiádě v Helsinkách, a stává se ohromně populární. Do Janderovy školy přicházejí další stovky děvčat a kluků. Vládne tu školní systém: každou třídu - přípravka, žáci, dorost, dospělí - vedou zkušení trenéři, kteří však svěřence neprovázejí do vyšších ročníků. Nejmladší adepti se věnují všestrannosti a teprve až od dorostu začíná specializace ve skupinách: sprinty, běhy, skoky a vrhy. Po trénincích ve všedních dnech se v neděli buď závodí nebo chodí na výlety, prázdninová soustředění v létě připomínají spíš skautské tábory. Jandera je novátor, takže třeba pro nácvik hodu oštěpu vymyslí "přístroj": ukotví dvacet metrů dlouhé lano v ideálním úhlu hodu, na něj navlékne instalatérskou trubku a mladý oštěpař si tady do omrzení může upevňovat základní návyky. Když Janderovi časem začalo vadit, že nelze trénovat v zimě, prosadil novinku - výstavbu krytého tunelu a haly. V tomhle směru byl průkopníkem evropského formátu. Byl také propagátorem softbalu. Náčelníky v RH Praha sice těšily úspěchy školy, ale zároveň je děsila Janderova aktivita všeho druhu. Když se ho snažili přibrzdit, on zašel na ÚV KSČ za přítelem Božkem Pokorným, jehož zachránil při pochodu smrti. Následoval přijde příkaz „shora“, proti němuž bylo vedení Rudé hvězdy bezmocné. Ale Janderovy „děti“ vyhrávalyí řadu let suverénně dorostenecká mistrovství a byly zásobárnou talentů i pro seniorskou reprezentaci Československa.

VYHAZOV KVŮLI SPARTAKIÁDĚ
Kdysi musel cvičit v Sokole, a proto nesnášel sokolské "raz, dva, tři", či napínání špiček nohou. "To jsou nepřirozené pohyby!" tvrdí. Neúprosně kritizoval československé celostátní spartakiády, což si jako nositel Řádu práce a dalších metálů nějaký čas mohl dovolit. "Jsou to vyhozené stamilióny a mládeži nic nepřinášejí. Stovky hřišť by se za ně postavily," běsní. Posléze se mu to však stalo osudným: shora mu nařidili, že "svou" školu musí opustit. Byl už v důchodovém věku, do očí to nebilo a v novinách se o tom pochopitelně nepsalo. Protože mu však práci s atletickým potěrem nikdo nemohl zakázat, jeho novým působištěm se stal Stadión mládeže na Kotlářce. Ani tady ovšem neslevil ze svých principů. Tradičně se tu třeba trénovalo na Nový rok hned od rána a s dětmi museli hezky naběhnout i rodiče. Pokud ne, Jandera by dítko vyřadil z oddílu. "To platilo i pro mne a mé děti. Účast rodičů tak byla stoprocentní. My velcí jsme buď hráli softbal nebo dětem nosili zpátky oštěpy," usmívá se dnes Janderova dcera, lékařka Hana Nádvorníková.

TRAMVAJ A TROMBUS
Do konce života jezdil "otec" Jandera náruživě na bicyklu, nejspíš proto se i mezi jeho přáteli rozšířila zpráva, že zemřel po smyku a pádu v Revoluční třídě. Pravda je však jiná: na Letné ho porazila tramvaj, když u Sparty přebíhal vozovku u Sparty a nerozhlédl se. Nestalo se mu však nic vážného. S velkou krevní sraženinou na těle se sice ocitl v nemocnici, ale brzy měl dobrou náladu a těšil se domů. Avšak v předvečer propuštění se mu náhle uvolnil trombus – krevní sraženina -a zastavil srdce... Umírá 25. března 1977 v devětasedmdesáti letech. Svým nečekaným odchodem rozesmutnil své blízké, ale také stovky těch, které trénoval i vychovával. Není tedy divu, že se loni, při padesátém výročí vzniku Janderovy školy, sešel u jeho hrobu na holešovickém hřbitově početný hlouček atletů. Nejdříve se poklonili památce svého "otce" a pak na něho vzpomínali v hospodě Na Slamníku. "Už jsme u jeho hrobu byli poslední dobou několikrát. A pokud tam nejdeme, aspoň si ten den uvážu kravatu," říká s úsměvem Zdeněk Holler, dlouholetý Janderův spolupracovník. "Byl to báječný trenér a charakterní člověk. Když se nám ve sparťanské šatně začaly ztrácet věci, zavřel se sám do skříňky, vydržel v ní pět hodin, až zloděj přišel a on ho načapal při činu," vzpomíná dálkař Jaroslav Fikejz. "Patřil mezi největší odpůrce kouření, jaké jsem kdy znal, a také měl velký smysl pro humor. 'Otče, nemáte náhodou cigaretu?' zeptal jsem se ho jednou úplně vážně už jako dospělý před jeho mladými svěřenci, kteří se nestačili divit. Rozchechtal se a řekl, že jsem kujón," dodává publicista Rudolf Drmola.

"Otec" Jandera, tak se mu léta říkalo. Leč jen pár zasvěcených vědělo, že "otec" byla původně zkratka jména Otakar. A nutno také dodat, že tento muž mimořádných kvalit a originálního chování nežil pouze atletikou. Hrál výborně šachy, často muzicíroval na violoncello, maloval obrazy olejovými barvami a napsal několik knih a stovky výtečných novinových článků.

Pavel Kovář (autor je redaktorem Reflexu) 

Vytisknout