přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

MS Paříž

MS PAŘÍŽ
Stříbro Romana Šebrleho – Český tým 22. mezi 203 zeměmi světa – Medaile si odvezlo 42 zemí  - V hledišti Stade de France bylo při 9. MS přes půl milionu diváků a u obrazovek víc než miliarda

PAŘÍŽSKÉ ROZPAKY
Světový šampionát atletů byl nesporně největší sportovní událostí roku. Jeho hodnocení bude rozporuplné. Přes půl milionu diváků v hledišti obdivuhodného Stade de France a přes miliardu u televizních obrazovek zhlédlo řadu skvělých soutěží. Byli jsme svědky dvou nejlepších chodeckých výkonů všech dob, dvou světových juniorských rekordů, deseti rekordů MS a 15 výkonů roku, osmi kontinentálních a 75 národních rekordů. Rekordní byla i účast 1903 sportovců ze 203 zemí. Francouzi vdechli šampionátu svoji mentalitu. Tím však začínají i mistrovská ale… Organizačně, s francouzským přístupem, se všechno zdaleka nepovedlo. Kaňkou šampionátu byly také skandály Američanů od Whiteové, Drummonda až po Younga. Ani kongres IAAF nebyl nejlepší vizitkou královny sportů. A trochu šedi do hodnotícího spektra přidal i náš pohled na výkony českého týmu.

Českou výpravu vedl do Paříže ředitel ČAS František Fojt. Byl s československým a českým týmem na všech MS. Může tedy zasvěceně hodnotit i porovnávat.
„Upřímně řečeno, celkový dojem byl rozpačitý, nejen pokud hovořím o celkovém vyznění mistrovství, ale i o  našem vystoupení. Řadu pařížských prohřešků zahladila neuvěřitelná návštěva, denně přes 50 000 diváků, v několika dnech i s dopoledními návštěvami přes 70 000. To jsem na atletice s výjimkou olympiád ještě nezažil.“

Začněme pohledem na organizační stránku mistrovství.
„To byla kapitola sama pro sebe. Začalo to akreditačními zmatky. Celou českou výpravu jsem akreditoval téměř půl dne. Nápad ubytovat všechny závodníky v uzavřeném komplexu asi nebyl šťastný. Dal bych přednost posledním šampionátům v Edmontonu či Seville, kde výpravy bydlely v jednotlivých hotelech. Také dobrovolníků bylo všude hodně, ale většinou nic nevěděli. Náš tým neměl ani svého atašé, jak bývá zvykem u velkých výprav. Pěkný zmatek byl i v logistice a  strava byla víc než jednotvárná.“
Rozhodně si Francouzi pro olympijskou kandidaturu neudělali dobrou reklamu. Také novinářské centrum se ani zdaleka nevyrovnalo mnichovskému či vídeňskému při evropských mistrovstvích. A to nemluvím o dopravě. „Sardinkovité“ cestování letitým  metrem a zmateně jezdící novinářské autobusy, to byl zážitek jen pro silné jedince, neobtěžkané fotoaparáty a počítači." 

Podívejme se teď v kostce na výkonnost.
„Rozhodně nepatřila k nejlepším. Ve sprintech byla ovlivněna pravidlem jednou a dost, i loučením mnoha osobností, jako byli Edwards, Szabová, Backley, Otteyová, Diagana, Greene, Deversová, ale i řady dalších. Na výkonech se podepsala i termínovka, honící špičky z jednoho mítinku Golden League do druhého i do dalších Grand Prix. Je to honba za penězi závodníků i manažerů. Na druhé straně dodaly šampionátu lesk osobnosti jako Korzeniowski, Pérez, Sanchez, El Guerrouj, Cloeteová, Feofanová, či už ostřílený mladík Olsson. Rok před olympiádou se ve vrcholné formě prezentovala „mládežnická“ generace zastoupená Bekelem, Kipchogem, Pittmanovou, Klüftovou, Felicienovou. Škoda, že dojem z vrcholných výkonů oslabily divadelní vložka Drummonda, dopingové prohřešky Whiteové i Younga, a to doufám, že se nepřidají další.“

A zbývá nám ještě pohled na českou účast.
„Je pravdou, že jsme se poprvé vrátili bez zlata. Ale třeba ve Stuttgartu a Göteborgu jsme vedle zlata získali jen 12 bodů. V Paříži to byly 23 body a  celkově 22. místo v soutěži 203 zemí. Bodovali reprezentanti 63 států, medaile získalo 42 zemí. Je to jistě důkaz rozšířenosti atletiky po všech koutech planety. Po Edmontonu jsme jásali, ale v bodovém hodnocení byl český tým jen o tři příčky lepší, ve Stuttgartu zase o tři a v Göteborgu dokonce  o devět míst horší. Na stranu aktiv si letos připíšeme i umístění 11 atletů v první šestnáctce. Tím však nechci zastírat některé nezdary. O nepříznivý dojem se zasloužilo nenastoupení Pichrtové a Hamáčkové, diskvalifikace Holuši, neúspěchy Vrbenské, Strakové, ale i Janáčka či Kašpárkové. Výpravu zachraňovali opět vícebojaři v čele se Šebrlem a Dvořákem, který si  při čtvrtce prožil své martyrium. Plné uznání zaslouží oštěpaři, i když Honza byl ´jen´bramborový, ale za rok může v Aténách zase vyhrát. Nejpříjemnějším překvapením výpravy byl Mirek Guzdek. Samozřejmě nesmím zapomenout na Věru Pospíšilovou, bojovala, hodila daleko. Plné absolutorium zaslouží i junioři - výškař Bába a Dibelková, nejmladší z chodkyň, které prošly cílem. Osobák si vyrovnal Tesařík. Mužík běžel semifinále, chtěl však výš. Janků, Stehlík i Klimešová se dostali do šestnáctky, ale také chtěli být lepší. Věřím, že rozpačité výsledky z Paříže zmobilizují závodníky i trenéry před vrcholem olympijského cyklu – Aténami.“

KONGRES IAAF
Takový jako letos jsem ještě nezažil. Byl to kongres volební. Normálně se na volebním kongresu vedou řeči a schvalují projekty a peníze, myslím tím rozpočet, a neprojednávají pravidla. Tento kongres byl volební, ale projednávaly se na něm i změny pravidel, ale jenom některých, do poslední chvíle v tom byl dost binec. Nikdo pořádně nevěděl, co bude na programu a co ne. Bohužel utrpěl i v té nejdůležitější části, tedy volební. Po fiasku před čtyřmi lety při klasickém hlasování v Seville použila IAAF systém, který má MOV připravený. Ukázalo se, že systém je možná připraven dobře, ale rozhodně nebyli připraveni lidé, kteří ho ovládali a kteří volby řídili. Takže poté, co byl zvolen předseda a čtyři místopředsedové, kteří neměli protikandidáta, a ze tří uchazečů byl vybrán a zvolen jeden pokladník, nastala volba rady s využitím nového systému. Když byly ohlášeny její výsledky, tak člověku, který umí počítat do sta, muselo dojít, že tady něco nehraje. Poprvé jsem vystoupil na kongresu IAAF s tím, že prosím o řádné vysvětlení. To opravdu možné nebylo. Ohlásili, že je 121 platných hlasů, 88 neplatných, součet 209, a nás tam bylo při dobré vůli 195. Poté, co jsem vystoupil, byl kongres předsedou na 20 minut přerušen a volilo se úplně znovu. Takže pro mne to je satisfakce,  ale po pravdě říkám, že jsem byl strašně smutný, protože stále vidím v naší federaci něco, co je vzorem sportovnímu světu. Předseda Diack předložil jakýsi pompézní plán rozvoje atletiky na 12 let, ale to byla druhá věc, ze které nám bylo hodně smutno. Je to takový hezký výkřik o tom, že máme plán, ale myslím si, že realizace asi nebude nic veselého. Kongres byl sice volebním, nicméně projednával také změny pravidel. Nebyly tentokrát předloženy žádné radikální změny, ale těch menších bylo asi 175. Bohužel příprava také nebyla ideální. U více než poloviny změn byla poznámka, že se nebudou projednávat, že jsou okamžitě staženy z pořadu. ČAS podal dva návrhy změn technických pravidel skoku o tyči. Na jaře nám z IAAF písemně sdělili, že návrhy  nebudou na pořadu. A já náhle zjistil, že v té knížce uvedené jsou a navíc ještě v takové kuriózní podobě. Byl schválen náš návrh, aby šuplík na skok o tyči byl po všech stranách uhlazen a vypodložen, aby se tyče neničily. Druhý návrh o ochraně tyčí, nějakou náplastí či obinadlem, byl radou i technickou komisí odmítnut. Já se přesto přihlásil, vysvětlil a odůvodnil naše stanovisko a jsem hrdý na to, že to byl jediný návrh z těch zamítnutých, který kongres nadpoloviční většinou schválil. Takže pro mne osobně byl kongres  určitou satisfakcí.
                                                                       Karel Pilný, předseda ČAS
MS PAŘÍŽ – DESETIBOJ
1. TOM PAPPAS (USA) 8750
(10,80 – 762 – 16,11 – 209 – 47,58 – 13,99 – 46,94 – 510 – 65,90 – 4:44,31)
2. ROMAN ŠEBRLE 8634 (11,00 – 764 – 15,47 – 206 – 47,90 – 14,25 – 47,47 – 480 – 69,79 – 4:34,45)
4. TOMÁŠ DVOŘÁK 8242 (11,03 – 728 – 15,95 – 194 – 50,04 – 14,15 – 45,47 – 450 – 67,10 – 4:27,70)

DESETIBOJAŘI UVOLNILI TRŮN PAPPASOVI
Vlna excelentních výkonů, kterou 8902 body spustil Tomáš Dvořák při svém třetím titulu mistra světa v Edmontonu 2001 a na niž navázal Roman Šebrle při vítězství na loňském ME v Mnichově, v Paříži propadla do nečekaných hlubin. Jeden z nejslabších desetibojů na světových šampionátech využil k nástupu na trůn Američan Pappas, Šebrle získal stříbro, Dvořák skončil čtvrtý. Oba přijali své umístění v rozpacích. Roman se na čtvrtý pokus konečně dočkal medaile z mistrovství světa – jeho radost tomu ale rozhodně neodpovídala. „Chtěl jsem vyhrát,“ řekl po závodě, v němž ho víc než soupeři srazily nečekané bodové ztráty. Tomáš naopak prošel pařížským závodem podle svých bodových plánů, ale nečekal, že medaile budou tentokráte tak nízko. „Paříž jsem si rozepsal na 8245 bodů a udělal 8242. Mohl bych být spokojený. Jenže k bronzu nebylo daleko a potřebné body na Karpova určitě šly získat. Medaile byly hodně nízko, soupeři neměli extra formu. Jenže já neměl vůbec žádnou,“ nešetřil sebekritikou Dvořák. Oba zabrali na Stade de France hlavně v závěru – oštěpu a patnáctce, zatímco start prvního dne skýtal nečekaně chmurný pohled. Po úvodním sprintu byl úřadující mistr Evropy desátý, a obhájce titulu mistra světa jedenáctý. „Na stovce jsem zaspal a v dálce mi nepřálo štěstí. Přešlápl jsem první, skoro osmimetrový pokus a v dalších dvou nedošlápl ani na prkno,“ litoval ztráty třiceti centimetrů Šebrle, který tak v dálce skončil až za dvěma mladíky – Američanem Clayem a Kazachem Karpovem. Ti odstartovali skvěle, podělili se o první a druhá místa ve sprintu i v dálce a favority Pappase se Šebrlem nechali za zády. Karpov dokonce po prvním dnu vedl, vyhrál výšku a čtvrtku. Clayův skvěle rozjetý závod však na čtvrtce zastavilo zranění. Dvořák se v dálce trefil dvakrát do stejného místa a teprve v kouli se ukázal mezi nejlepšími, porazil ho jen Pappas. „Na stovce jsem běžel vedle Romana a myslel si, jak  nejsem dobrý. Dálky je škoda, stále jsem si posunoval rozběh, bylo na víc,“ komentoval skok 728 centimetrů. Šebrle skončil v kouli pátý, ale na Pappase, nadále svého hlavního soupeře, příliš neztratil. „Pappas sice kouli vyhrál, ale neulétl. Já si hodil svoje, i když mě brala křeč,“ přiznal Šebrle.

Ve výšce Dvořák zvládl jenom 194 centimetrů a z páté příčky spadl na devátou. Šebrle a zvláště Pappas, zvyklý na 220 centimetrů, trnuli už na 206. Oba je překonali až napotřetí, přitom Papassovi zůstala laťka na stojanech o pověstný chloupek. Jenže následných 209 Šebrle neskočil, Pappas ano a lepší čtvrtkou světovému rekordmanovi utekl o 123 bodů. „Zvojtil jsem to. První pokus na 209 byl dobrý, ale laťka spadla. Pak už to nebylo ono. Ve čtvrtce jsem se vyždímal a první den jakž takž zachránil,“ oddechoval Šebrle ztěžka po čtvrtce, kterou Dvořák nezvládl ani za padesát sekund a medailové ambice si tak odvál téměř do nedohledna.

I druhým dnem se Češi spíše prokousávali. Cíl překážek, na nichž měl Šebrle smazat ztrátu na svého hlavního soupeře Američana Pappase, proťal Roman ve slabém čase 14,15 a nad plůtky tak prohrál nejen s vítězem prvního dne Dmitrijem Karpovem či Tomášem Dvořákem, ale nečekaně i s Tomem Pappasem. „Celkově jsem se sice dostal na bronzovou pozici, jenže ztráta na zlato se znovu zvětšila,“ litoval.

A tak až v sedmé disciplíně – disku – své soupeře porazil. „Disk byl dobrý, jenže na Pappase jsem v něm získal pouze jedenáct bodů,“ počítal Šebrle, jenž se na stadionu do knížky se statistikami soupeřů díval častěji, než je zvykem. Ale v době, kdy měl nabírat k trháku, stále jen počítal ztráty. „A musel jsem konečně vzít na vědomí mladého Karpova. Nečekal jsem, že po disku bude stále o více než dvě stě bodů přede mnou,“ divil se Šebrle.

Mladičký Kazach využil slabé úrovně závodu a díky překonávání osobních rekordů vedl až do skoku o tyči, když nečekaně vyhrál čtyři z prvních sedmi disciplín: dálku, výšku, čtvrtku a překážky. V nich se naopak zpátky mezi nejlepší vrátil Dvořák, a když mu vyšel i disk, zachytil se s Rusem Lobodinem opět za nejlepším triem. Ale v tyči skočil jenom 450 centimetrů a vydřené body znovu ztratil. „Překážky jsem běžel jako zvíře a diskem se trefil dál než na tréninku, bez čtyř centimetrů jsem zopakoval výkon z Edmontonu. Jenže v tyči jsem závod definitivně zmastil. Vůbec jsem nevěděl, co dělat, připadal si jako ve španělské vesnici,“ kál se Dvořák, který si na zlaté chvíle zavzpomínal alespoň při oštěpu, v němž dosáhl na 67,10 metrů. „Bylo to mé první letošní házení a musím s ním být nadmíru spokojený. A mohl jsem být ještě víc, kdybych oštěp nerval a nechtěl hodit milion,“ zlobil se Dvořák. Pro závěrečnou patnáctistovku, která jeho vystoupení nakonec překlopila k radosti, mu ale zbyla šance bojovat pouze o čtvrté místo. A novým osobním rekordem a strhujícím soubojem s Francouzem Hernum ho nakonec vybojoval. Zato Šebrle až do závěrečné patnáctistovky žil nejen ve stříbrné, ale stále i zlaté naději. Po osmi disciplínách sice hleděl ze třetího místa na vedoucího Pappase s hrozivou ztrátou 238 bodů, roli poraženého ale odmítl a poslední příležitosti – oštěpu – se chytl vehementně. Druhým pokusem trefil téměř sedmdesátku a ve třetím ohromil stadion. Životní hod na úrovni 74 metrů ho vrátil do hry o mistra světa téměř dokonale, jenže fantastický pokus mu zhatil přešlap a připravil ho o desítky potřebných bodů. „Typický obrázek, jak mi nepřálo štěstí. Nedošlapy v dálce jsem strávil, ale téměř pětasedmdesát metrů s přešlapem neunesu ještě dlouho,“ přiznal se. Američan Pappas, který v té době odpočíval v útrobách stadionu, protože ho organizátoři zařadili až do večerní oštěpařské skupiny, netušil, jak prorocká slova řekl po tyčce: „Mám velký náskok, ale Roman je v závěru schopný všeho.“

Právě tyčka dostala Američana do čela. Dosud vedoucí muž a největší překvapení dvou pařížských dnů Kazach Karpov v ní výrazně ztratil (440), jenže toho využil jenom Pappas. Šebrle ztroskotal na 490 centimetrech. „Myslel jsem, že je konec,“ komentoval to. Že nic není nemožné, ale ukázalo právě Šebrleho oštěpařské představení, kterému Karpov s úžasem přihlížel. Se Šebrlem prohrál o 334 bodů a stříbro mu zmizelo v nedohlednu. Jenže před Šebrlem zbyl ještě jeden soupeř – Pappas. Ale ten oštěpařský zvrat o dvě hodiny později jistě odvrátil (65,90)

ODCHOD VETERÁNŮ
V desetiboji dochází po letech k velkému střídání generací. Stupně vítězů zřejmě definitivně mizí z dohledu Noolovi, Lobodinovi, Magnússonovi a dalším starým sympaťákům královské disciplíny. Dvořákovi také dávno není dvacet, není mu už ani třicet. Jenže měl vždycky větší potenciál než soupeři, a proto vítězil.

Je zavádějící ho nyní hodnotit podle bodů. Dvořák 2003 v mnohém připomíná Jana Železného 1999. Oštěpařská legenda se tehdy na šampionátu vrátila sedmaosmdesáti metry a třetím místem. Dva mladí před ním se smáli, jak je za zenitem. A on je další dva roky zválcoval hody, na něž nenašli odpověď. Po dvou letech odpočinku má Dvořák na podobně pádnou odpověď. A Šebrle? Nebude to mít ani trochu lehké. Jak tvrdí jeho kouč, vrcholná atletika je balancování na hraně triumfu a selhání. Dělá se na krev, na riziko zranění. Občas zákonitě musí přijít pád. Balancování, které si Šebrle prožil na Stade de France vlastně po každé disciplíně, je pro olympijské tužby mnohem větší devizou, než když loni v Mnichově ani v jediném okamžiku nedopřál soupeřům myšlenku na vítězství a stříbrného Noola porazil s drtivou převahou 362 bodů.

TOMÁŠ DVOŘÁK: „Příští rok pořádně zaberu“
Tomáš Dvořák odletěl z Paříže po šesti letech bez medaile, a přesto spokojený. Na Stade de France obhajoval tři světová zlata, ale především se vracel po dvou letech zpátky mezi vícebojařskou elitu. A to se mu povedlo.
Může být trojnásobný mistr světa spokojený, když uvolní trůn?
„Může. Ale jen se sebou. Že si na trůn nesedl místo mě Roman a neudržel českou šňůru, mě mrzí. Já sám si závod – krásný a velmi dramatický – opravdu užil. Vnímal jsem všechny soupeře, po dvou letech těžkých problémů byl balzám s nimi být a hlavně závod dokončit. Z tohoto pohledu si čtvrtého místa na světě opravdu velmi vážím.“
Vy jste byl v odhadech svých cílů před závodem dost tajemný. V co jste věřil? Cinkala vám v myšlenkách medaile?
„V medaili jsem spíš nevěřil než věřil. Závod jsem si rozepsal na 8245 bodů a udělal 8242. Ale nakonec jsem trochu rozpolcený, protože k bronzu mi chybělo sto bodů a rozhodně se daly někde vyšašit. Kromě patnáctky, kde jsem si udělal osobák, mám v každé disciplíně zakopáno padesát bodů.”
To je v součtu výkon 8695 a boj o zlato. Šetříte si ho na Atény?
„No jasně. Musel jsem nechat vycukat mladou vlnu a příští sezonu pořádně zaberu.”
Po závodě jste vypadal nebývale fit. Čím to?
„Nezrušil jsem se, jako když jsem makal na devět tisíc bodů. Na stadionu jsem strávil méně času, moc se nezdržel ve skocích, což tělo pozná. Akorát jsem mu nandal v oštěpu, mohl jsem si odpustit poslední, třetí pokus. Oštěp jsem neměl celý rok v ruce a po závodě jsem si nadával, že jsem ten krám neodhodil jenom dvakrát.”

PAŘÍŽSKÉ DNY ROMANA ŠEBRLEHO
„Tak jsem si celý rok maloval, jak si na Stade de France zabroukám národní hymnu na počest svého vítězství – a nakonec jsem si došel jen pro stříbro. Škoda, ale příliš smutnit nemohu, každá medaile z mistrovství světa má svoji váhu. Jenže mírnému zklamání se neubráním. Se stříbrem jsem se smířil po oštěpu, Pappas by byl hlupák, kdyby pustil takovou šanci. Já bych ji nepustil rozhodně. Moje forma však nebyla taková. Je lepší, že přišla porážka letos, než abych takhle dopadl za rok na olympiádě. Že nebude s formou všechno v pořádku, mi naznačil už úvod: stovka za jedenáct sekund! Tak špatný začátek jsem nečekal ani v nejstrašnějších snech. A když jsem se těšil, jak si spravím chuť polibkem do hlediště, Eva ke mně vyslala jenom kyselý obličej. Moje chyba, po dvou disciplínách jsem se na ni asi neměl vůbec dívat. Nakonec mi pusu dala, ale musel jsem si počkat. Do Francie přijela s mým taťkou už tři dny předem, ale do Paříže dorazila teprve den před desetibojem a před závodem jsme spolu nemluvili. Všechen režim byl totiž v Paříži úplně jiný než doma v Praze. Kdo si třeba myslí, že  atleti jsou na mistrovství světa příkladem dokonalé životosprávy, vyvedu ho z omylu. Tak, jak jsem se musel stravovat, by se zamlouvalo málokomu. Cesta z univerzitní vesnice na stadion Stade de France byla zdlouhavá a daleko to bylo i z našeho dočasného domova na jídlo. Po oba dny desetiboje jsem proto vynechal snídani a hned po budíčku si dal jenom energetickou tyčinku a tatranku na pokoji. Tyčinky jsem jedl i přes den na stadionu. Je to sice monotónní, ale stejně jako carbosnacky mi dají, co potřebuji, což je hlavní. Po disku jsem však měl takový hlad, že jsem do sebe nacpal dvě housky. Na opravdové jídlo došlo až večer, teda spíš v noci. Z prvního dne jsem se do vesnice vrátil až hodinu před půlnocí a po skončeni desetiboje ještě později. Doba jídlu sice nenasvědčovala, ale já si klidně dal rýži a dva obrovské steaky. Tak to chodí na šampionátu. Poprvé jsem se pořádně najedl, až  když ostatní dávno spali. Alespoň v konci jsem se srovnal a  už se hlavně těšil domů. V Paříži mi přece jen byl čas dost dlouhý. Mistrovství světa není Evropa, ta netrvá ani týden, zatímco tentokrát jsem měl po desetiboji čtyři dny úplného volna. Co jsem chtěl stihnout,  jsem zvládl, viděl kus Paříže a hlavně spoustu atletiky. Byl to pro mě nový pocit, ještě nikdy jsem se ze šampionátu nevracel tak natěšený. Štěpánkovi je rok, což je vidět na první pohled. Už to není ukřičené miminko, ale hodný a spořádaný človíček. Když je ve svém živlu, je sice k nezastavení, ale v noci spí klidně dvanáct hodin a ve dne ještě dvě až tři po obědě. Zaslechl jsem, že mě role otce dostala oproti mladým nadupaným soupeřům do nevýhody. Nemyslím si. I když musím hodně energie vydávat na malého, přizpůsobením se jeho režimu se zase cítím odpočatější. Jindy jsem vyváděl do půlnoci, teď chodím spát v deset večer a den pak neprozívám. Jediným nebezpečím jsou nemoci. Asi bych neměl tolik problémů s chřipkou a nachlazením, kdybychom nebyli v bytě tři. Ale to je život. Kvůli virózám jsem nebyl stoprocentní  v březnu v Birminghamu ani v srpnu v Paříži, ale dobře, že se tak stalo letos. Vím, že jsem k přenášení bacilů od Štěpánka náchylnější a příští sezonu se podle toho zařídím. V zimě se nechám naočkovat a v létě před olympiádou odjedu někam do izolace."

MS PAŘÍŽ  - HOD OŠTĚPEM - MUŽI
1. SERGEJ MAKAROV (RUS) 85,44
4. JAN ŽELEZNÝ kval. 84,09 (kval. 82,88)
7. MIROSLAV GUZDEK 81,40 (kval. 77,24)

Karty byly jasně rozdané, na medaile  byli tři favorité, ale vyloženým kandidátem na zlato ani jeden. Nejvíc trumfů v rukou nakonec třímal  Rus Makarov, jenž se uvedl nijak zvláštním pokusem 85,44, který však už nikdo nepřekonal. Bronzem naplnil ambice i Němec Henry, třetí spolufavorit ale na stupně vítězů nepřišel. Jan Železný se sice jako jeden z mála během mdlého finále zlepšil, ale stačilo to jen na čtvrté místo. „Což je nejhorší místo, jaké znám. Tedy spíš neznám, protože čtvrtý jsem byl jenom před osmnácti roky na juniorském mistrovství Evropy,“ šátral v paměti Železný.
Místo něho se ze stupňů vítězů podíval na národní vlajku Estonec Värnik, jemuž v sérii přešlapů a hodů těsně za osmdesátku stačil skvělý první pokus – za 85,17 bral stříbro. A na senzační titul mu scházelo pouhých sedmadvacet centimetrů.

Životní závod se povedl druhému z Čechů Miroslavu Guzdkovi. O postupu do finále se po kvalifikaci dozvěděl až od otce. Pookřání proměnil v další postup do užšího finále a nečekané sedmé místo před veterány Blankem, Backleyem či druhým Rusem Ivanovem. „Je to můj životní úspěch, bez diskuse,” zářil Guzdek. „A to jsem už měl po kvalifikaci koupenou láhev vína na žal. No co, vypil ji táta a koupili jsme další – na radost,” prozradil Guzdek.

ŽELEZNÉHO FINÁLE
1. série (82,98 m): První hod se Železnému nepodařil. Ještě než oštěp dopadl, kráčel pryč, otočený zády. Úvodní kolo se nejvíc povedlo Makarovovi – jen on a Estonec Värnik přehodili 85 metrů, třetí Henry zůstal těsně pod. Železný se zařadil na pátou pozici.
2. série (přešlap): Kolo bez výkonů, sedm mužů včetně Železného po slabých pokusech úmyslně přešláplo. Zlepšili se jenom Guzdek, Backley a Nicolay. Pořadí na prvních pěti místech se nezměnilo.
3. série (84,09 m): Posun vpřed. Železný přidal víc než metr a zařadil se na čtvrté místo – 65 cm za medailí a 1,35 metru za zlatem. V osmičce zůstal i sedmý Guzdek, do užšího finále nepostoupili Backley, Li, Thorkildsen a Ivanov.
4. série (přešlap): Čtvrtými pokusy většinou Železný útočil na zlato. V Paříži mu ale první hod užšího finále vůbec nevyšel, nedoletěl ani na sedmdesátku. Nezlepšil se nikdo, pořadí zůstalo stejné: Makarov, Värnik, Henry, Železný.
5. série (přešlap): Opět marný útok, oštěp se zapíchl těsně pod osmdesátku a Železný schválně přešlápl. Soutěž klesla do podprůměru, jen Henry s Makarovem o píď přehodili 82 metrů.
6. série (81,24 m): Ve vzduchu ještě žila naděje na medaili, v trávě ale zhasla. Soutěž se rozhodla v prvním kole, v užším finále se nikdo nezlepšil.

BLBÝ PARADOX
Jan Železný má za sebou podivné mistrovství světa. Za metry, které hází na požádání, se v Paříži dávalo zlato – on však nedosáhl ani na jednu medaili. Po osmnácti letech od juniorského ME skončil čtvrtý.
Může, takového sběratele úspěchů, čtvrté místo vůbec mrzet?
„Může, a také mě to mrzí. Čtvrtá místa nemám rád, už od školy jsem se jim vyhýbal. A navíc, titul mistra světa za osmdesát šest metrů? To fakt nepamatuji.“
Proč jste toho nevyužil?
„Je to můj blbý paradox. Když hází daleko všichni, trefuji se i já. A když oštěp jako letos spí, přidám se také.“
To nebylo v Paříži nic, co by vás dostalo nahoru?
„Snad výtah. Je fakt, že mi k mým největším výkonům vždycky pomohli soupeři. Dneska se třeba divím, že i když jsem byl v životní formě, na velkých soutěžích jsem házel podstatně kratší hody. Soupeři mě hecují, ale  v Paříži to neudělali.“
Do boje jste šel jako poslední z Čechů a stejně jako v Göteborgu 1995 byl jedinou nadějí na zlato.
„Rozhodně se necítím být nějakým spasitelem reprezentace. Nemusím nic zachraňovat, česká atletika na tom zatím ještě není tak špatně. Navíc já, Roman Šebrle a pár dalších jsme jen špičkou ledovce. Hlavní je, aby fungovala mládež, našlo se pro ni dost peněz. Jinak se klidně může stát, že za sedm let se budeme dívat na mistrovství světa jenom v televizi a neuvidíme v něm žádný český dres.“
Nelitujete, že jste jel?
„Určitě ne. Jsem rád, že jsem se mohl vrátit po nepovedeném mistrovství Evropy v Mnichově a hlavně po loňské operaci. Mohl jsem si hodně věcí vyzkoušet.“
Podobně jste na tom byl před poslední olympiádou v Sydney. Na mistrovství světa v Seville 1999 jste se také vracel po operaci a třetím místem nastartoval další zlatou cestu. Dá se Paříž se Sevillou srovnat?
„Trochu, pocitově jsem teď také hledal, jak závodím já a jak ostatní. Ale v Seville jsem měl medaili, což vždycky hřeje víc. Především jsem ale Paříž tolik nepotřeboval k sebevědomí. Byl jsem teď v mnohem jednodušší pozici než tehdy, kdy jsem musel sezonu včetně mistrovství Evropy v Budapešti 1998 vynechat, měl dva měsíce krunýř a v rameni dráty. Tak zle jsem na tom po loňské operaci rozhodně nebyl.“
Proč jste tedy tak váhal, zda do Paříže jezdit?
„Olympiáda a světový šampionát jsou úplně jiné závody než ostatní. Jsou to velké a ostře sledované podniky a na takové já vždycky myslím dlouho dopředu. Koncentrace na ně mě psychicky hodně vyčerpává. Mohou přijít problémy a člověk pak pod tímto tlakem zareaguje zbrkle, přehlédne nebo úmyslně nedocení nějaké malé zranění, a je zle. Toho jsem se chtěl vyvarovat. Zkušenosti z minulosti mi totiž několikrát ukázaly, že nic se nesmí přehánět. Jestli mám na olympiádě v Aténách k něčemu vypadat, musím být především zdravý.“
V tomto směru vám Paříž neublížila?
„Ne, a to ani psychicky. Tím, že jsem na šampionát nemyslel – protože jsem účast na něm neplánoval – vracím se z Francie v pohodě. Jen trochu smutný z umístění.“
Vaše budoucnost vypadala jasně nalinkovaná: olympiáda v Aténách a konec. Jenže tak jistě se teď netváříte. Jak to je?
„Nechci nic plánovat. Mám své představy, ale ty mohou dostat na frak. Nechávám věcem volný průběh, variant je hodně. V kariéře mi opravdu jde jen o olympiádu v Aténách. Je to můj směr, velký cíl.“
A co vám říkají Helsinky 2005, dějiště příštího mistrovství světa, kde vás Finové tak uctívají?
„Budu tam, to mohu slíbit, protože mě Finové tak jako tak pozvou.“
S oštěpem v ruce?
„Nezlobte se, nepovím. Po Paříži si říkám, že stojí za to házet dál, ale po Aténách může být všechno jinak.“

ZAKLETÉ FINÁLE
Jakoby finále někdo zaklel. Nikdo se nemohl najít. V tom je oštěp mrcha – disciplína. Začne to malým nervosvalovým blouděním a než se člověk naděje, má pocit, že oštěpem nikdy házet neuměl. To vím z vlastní zkušenosti. Honza dělal, co bylo v jeho silách. Osobně si myslím, že byl po loňských zraněních trochu zablokovaný, dost nevyházený. Měl pomalejší rytmus, chyběla mu výbušnost. V konci od hodů „odcházel“. Mistrovský titul a bronz získali staří harcovníci. Je jim přáno – umějí. Mladík Värnik je silový typ, techniku už také dobře zvládá a dovede se vyhecovat. Velkou radost mi udělal Mirek Guzdek. Dokázal házet jako o život. V technice musí ještě nabiflovat základní prvky. Už pár let spolu házíme. Jsem ráda, že jsem ho něčemu naučila.

                                                        Dana Zátopková, olympijská vítězka

Vytisknout