přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Téma týdne

20. prosince 2016, 17:03

Tak trochu jiní „atleti roku 2016“

Evan Dunfee, Tim Peake, Tegla Loroupeová, Piotr Malachowski, Gabriele Grunewaldová,  Alexi Pappasová, Majd Eddin Ghazal, Ed Whitlock, Nikki Hamblinová a Abbey D’Agostinová. Tyto více či méně známé atlety vybral magazín Spikes jako osobnosti uplynulé sezóny. Nejde však o žádnou nominaci na základě přísných výkonnostních kritérií a výsledků, ani se nehlasuje o celkovém vítězi. Jejich příběhy a příhody totiž přesahují sféru sportu, byť se v nich u většiny nese duch sportovní fair-play.

Odmítl protestovat

„Nikdy nepřipustím, abych byl definován oceněními, která získám, ale tím, jak se chovám celý život,“ uvedl ve svém prohlášení Evan Dunfee večer po olympijském závodě na 50 km chůze v Riu, v němž Kanaďan skončil čtvrtý. Chvíli to vypadalo, že získá bronz na úkor Hirooki Araie, s nímž měli krátce před cílem kontakt, rozhodčí totiž po podnětu kanadské výpravy prozkoumali záznam a japonského chodce za incident diskvalifikovali. Jenže i za něj se však postavil realizační tým a se svým protestem u jury uspěl.

A tak byl na tahu Dunfee, který měl teoreticky možnost stěžovat si třeba až u mezinárodní arbitráže (CAS). To ale vyloučil už v den závodu. „Kontakt je součástí naší disciplíny a je docela běžný. A já nevěřím, že mi ublížil nebo že by v tom byl úmysl,“ uznal poražený Kanaďan na webu svého svazu. Podle Dunfeeho se do střetu oba tak nějak přimotali, spíše se prý on sám zlomil psychicky. „Najednou jsem měl nohy jako želé,“ tvrdil. „I kdybych uspěl s protestem u CAS, nemohl bych medaili přijmout s čistým svědomím. A to není něco, na co bych byl hrdý,“ dodal Dunfee předtím, než s přesvědčením, že učinil správné rozhodnutí, usnul.

P.S. A v listopadu si chodec střihl běžecký půlmaraton. 1:10:44 na někoho, kdo běhá 15 kilometrů týdne, není úplně zlé, nemyslíte?

Kosmický maratonec

Oslím můstkem se dostáváme ke královské běžecké disciplíně a také do prostoru, kde platí trochu jiná pravidla. Na astronauty je tak nějak přirozeně upřena větší pozornost, Tim Peake se ji však rozhodl ještě posílit. Během půlročního pobytu na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) absolvoval na běhátku v reálném čase dubnový londýnský maraton a jeho počínání bylo možné i živě sledovat prostřednictvím mobilní aplikace. „Je dobré ukazovat dětem, že zůstat zdravý a v kondici je důležité,“ nechal se před startem slyšet Peake.

A jeho výkon? Vůbec ne špatný: 3 hodiny, 35 minut, 21 vteřin. A navíc navždy zůstane prvním, kdo uběhl maraton v kosmu.

Sportovní mosty míru

Asi těžko můžeme zazlívat hvězdám první velikosti, když se po konci kariéry stáhnou do ústraní. Maratonská ikona a někdejší světová rekordmanka Tegla Loroupeová se rozhodla vydat zcela opačným směrem. Své dobré jméno využívá ke spojování lidí sportem. Její úsilí dosáhlo vrcholu, když se stala šéfkou týmu uprchlíků pro olympiádu v Riu. Snažila se uprchlíky představit především jako lidi a sama se pasovala do role „matky těch, kteří matku postrádají“.

A prý ne ona, ale všechny její projekty se snaží o mír mezi lidmi a tvoření mostů díky sportu.

Velké srdce velkého muže

Už podruhé se musel diskař Piotr Malachowski na olympiádě spokojit až s místem těsně pod vrcholem, ale namísto zklamání ukázal velké srdce. Zpětně to skoro vypadá, že už dopředu věděl, jak s případným cenným kovem naloží. Stříbro se totiž rozhodl krátce po jeho zisku vydražit a výtěžek následně darovat tříletému synovi svých přátel Oleku Szymanskému na léčbu vzácné formy rakoviny ve specializovaném pracovišti v New Yorku.

„Společně dovedeme zázraky,“ nechal se slyšet polský silák. „Moje stříbrná medaile má nyní větší cenu – cenu zdraví malého Oleka.“

Nezdolná vytrvalkyně

Případy návratů po rakovině jsou známé, vzpomeňme třeba belgického desetibojaře Van der Plaetsena, jenž se po nemoci stal letos mistrem Evropy. Snad jej nepotká to co běžeckou kolegyni z USA Gabriele Grunewaldovou, jakkoli je její nezdolnost obdivuhodná. Nejprve se potýkala před sedmi lety s rakovinou prsu, poté se rok na to (2010) zrádná nemoc přesunula do štítné žlázy. I druhé kolo bitvy zvládla a jen o jedinou pozici jí pak při americké kvalifikace unikla olympiáda v Londýně. Letos namísto patnáctistovky usilovala o nominaci „pod pět kruhů“ na pětce. Když neuspěla už v rozběhu, zkusila ještě kratší z tratí. Skončila ale dvanáctá, daleko od letenky do Ria, a navíc měla jistě podezření …

Bohužel pravdivé, vyšetření ukázalo patnáct centimetrů veliký nádor na játrech. Ani tentokrát se 30letá Gabriele nenechala zlomit, už zase běhá a pro Runners‘ World prohlásila: „Budu rozhodně zpátky v roce 2017 a jsem optimistická, že vydržím do 2020.“

Píše, hraje, točí a … skvěle běhá

Že nelze profesionální atletickou přípravu skloubit s jinou časově náročnou činností? O tomto rozšířeném „omylu“ se pokouší přesvědčit vytrvalkyně Alexi Pappasová. Jako první Řekyně běžela desítku na olympiádě a na 17. místě zdolala časem 31:36.16 dekádu starý národní rekord. Vedle toho je však její jméno známé i jinak. Její film TrackTown, jenž režírovala a ztvárnila v něm i hlavní roli, naplnil kina po celých USA, Alexi se také stala pravidelnou dopisovatelkou New York Times a objevila se na obálce časopisu Runners‘ World k jeho 50letému výročí.

Schválně se zkuste mrknout na její sociální sítě. Třeba její Twitter má 27 tisíc tzv. „followerů“, zatímco Američanku Huddleovou, která skončila v Riu o jedenáct příček výše, sleduje tímto způsobem o 4 000 uživatelů méně.

Z bojovky mezi elitu

Jeho podmínky na přípravu ukazují na tragédii válečných konfliktů. Když se chystal syrský výškař Majd Eddin Ghazal před čtyřmi lety na olympiádu, zasáhla jeho tréninkové centrum v Damaška bomba. Letos se v hlavním městě jeho domoviny připravoval na postarším dopadišti, s pár překážkami a jedinou činkou. Přesto dokázal v sezóně skočit národní rekord 236 cm a na olympiádě to dotáhnout k sedmému místu.

Navzdory nepřízni osudu zažil po sportovní stránce životní rok. „Věřím, že je to jen začátek,“ doufá 29letý Syřan.

Vytrvalec na druhou

Na třináct stovek běžců dokázalo zdolat čtyřhodinovou hranici při maratonu v Torontu, pro jednoho z nich to však představuje významný počin. Ed Whitlock se svými 85 lety stal nejstarším člověkem, který kdy zmíněnou metu pokořil (přesný čas 3:56:38). A není to pro tohoto borce z Miltonu v kanadské provincii Ontario první rekord. Je také nejstarším běžcem, který kdy zvládl královskou vytrvaleckou trať pod tři hodiny (bylo mu 74) a patří mu „věkové“ rekordy na tratích od maratonu až po 1500 metrů.

Vskutku, pohybující se reklama na rekreační sport.

Soupeřením k přátelství

Zdá se vám článek příliš plný vytrvalců? Tak to vás asi zklamu … Jedna z Nového Zélandu, druhá ze Spojených států amerických – není divu, že se v Riu před rozběhem na pět kilometrů Nikki Hamblinová a Abbey D’Agostinová neznaly. Na trati se ale střetly tak, že to prvně jmenovaná odnesla pádem a Američanka jí pomáhala na nohy. Sama však měla potíže s koordinací, a tak ji za chvíli zvedala ze země její novozélandská „soupeřka“.

Namísto sportovní tragédie tím napsaly krásný příběh prodchnutou olympijskou myšlenkou, kterou vyřkl v roce 1896 řecký korunní princ před prvními moderními hrami. Myšlenku, že olympiády mají „častým setkáváním upevnit pouta přátelství, která by měla sjednotit všechny civilizované národy“.

Michal Procházka

Vytisknout