Téma týdne

Je čtvrtek 27. května 1897, třetí hodina odpolední a na náročnou desetikilometrovou trasu mezi (tehdy) mimopražskými obcemi Běchovice a Žižkovem se vydávají za teplého počasí (19 °C) první odvážlivci. Do cíle dobíhají čtyři a začali tím dlouhou cesta ke vzniku legendy. Pojďme si připomenout hlavní prvky, z nichž se skládá unikátní příběh nyní již století a čtvrt starého závodu.

Marné hledání roviny v okolí Prahy

Josef Hlavsa a Jan Hrazdíra ze zakládajícího Českého klubu sportovního z Karlína dostali od kolegů-iniciátorů Maxmiliána Švagrovského a Jaroslava Dvořáka úkol vybrat v okolí Prahy rovinatou trasu pro mistrovskou desítku. Jako vášniví cyklisté (jejich klub se zabýval hlavně cyklistikou) objeli hlavní město a jako nejvhodnější vybrali cestu vedoucí přes Běchovice.

Jak se může každý účastník přesvědčit, s rovinou to hlavně v poslední čtvrtině vůbec nevyšlo. Rozhodující pro volbu však bylo, že běžci mohli na start dorazit vlakem a z cíle pak pokračovat tramvají. To ostatně také platí dodnes.

Mnoho let se účastníci potýkali s mizerným povrchem na trati. Starodávná cesta spojující Čechy s Moravou sice měla kamenný podklad, na něm však ležela udusaná vrstva. Při suchu tak čekala běžce spousta prachu, při mokru zase bláto a louže. To trvalo až do roku 1930, kdy se silnice dočkala betonu a žulové dlažby.

Od balancování na hraně existence po účast třech a půl tisíc

Nebylo to jen válečné běsnění za první či druhé světové války, co ohrožovalo kontinuitu závodu. Dlouhé roky se oficiálně operovalo s tím, že výpadek nastal již mnohem dříve. Teprve na konci čtyřicátých let se podařilo získat důvěryhodný důkaz o konání zpochybňovaného ročníku 1902. Za jubilejní padesátý však byl ještě mylně označen rok 1947…

Ruku v ruce s tím závod zůstal záležitosti úzkého množství běžců. Na startu se první ročníky scházelo pár jednotlivců, málokdy přesáhla účast deset. Významnější nárůst přišel až po roce 1922, kdy byly zavedeny věkové kategorie. (Jubileum tak letos slaví i veterány.) Ve 20. a 30. letech minulého století už se počet dokončivších blížil stovce, ale paradoxně až ve válečném roce 1944 ji přesáhl (124 v cíli). Ani poté však řadu let nebylo „100 a více“ pravidlem.

Až na konci 50. let začala účastnická křivka růst. Nicméně první tisícovka padla teprve na prahu éry masové podpory vytrvalostního běhu v roce 1971 (1174). Druhá ji pak následovala při 80. ročníku v roce 1976 (2747). Z rekordních osmdesátých let pochází i dosud nepřekonaný ročník 1982 s 3552 běžci v cíli. Po roce 1990 přišel propad, kdy se scházelo jen lehce přes tisícovku – krom 2626 při stém ročníku v roce 1996. V minulém desetiletí zase zájem vzrostl na čísla kolem 2 500, dva tisíce nepřesáhla účast jen v prvním „covidovém“ roce 2020. Loni bylo 2100.

Je ve světě málo silničních závodů s delší tradicí než mají Běchovice. Pár jich najdeme v zámoří, vůbec nejstarší existující je u jezera Ontario v kanadském Hamiltonu, založený 1894 – ten se však několikrát nekonal. O dva roky mladší závod na Den díkuvzdání v nedalekém Buffalu (k Niagaře a zpět) nepřerušily ani covidové roky, takže jej čeká v listopadu 127. ročník. (Více mají jen závody běžené celé nebo částečně v terénu – nejvíc mají sprinterský eliminační „Stawell Gift“ v Austrálii a anglický krosový šampionát, 140 a 134 ročníků.) Nejslavnější ze zmíněných Bostonský maraton založený pár týdnů před Běchovicemi si počítá i virtuální závod 2020, takže má od dubna 126 ročníků.

Dopoledne o poslední zářijové neděli aneb jak se ustálil termín

Bostonský maraton se koná od svého založení na „Den patriotů“ (třetí pondělí v dubnu), Běchovice své pevné místo hledaly postupně. Takřka půlstoletí, 1897 až 1944, byl nejčastějším měsícem květen, jednou se běželo v říjnu (1899), dvakrát v dubnu (1906 a 1936) a třikrát v červnu (1900–1902). V roce 1945 se poprvé startovalo v září, ale na jeho poslední neděli se termín ustálil až počínaje rokem 1984.

Mezitím se čtvrt století běhalo v říjnu – tuto etapu ukončil ročník 1983, kdy panovaly typické podmínky pro pozdní podzim, silný déšť i vítr (nárazově 70 km/h!). První roky se naopak, pokud jde o počasí, potýkali účastníci s opačným extrémem, přeci jen se vybíhalo ve tři odpoledne. V květnu, či dokonce červnu nic moc. A tak se čas startu od roku 1907 přesunul na dopoledne, kde zůstal do současnosti.

Proti větru

Ještě jeden aspekt stavitelům trati nedošel, nebo jej prostě neřešili. Jak se asi podepíše na výkonech vedení trasy směrem z východu na západ, když bývá nejčastější proudění opačným směrem. Mnohé faktory negativně ovlivňující výsledný čas – povrch, roční období, denní doba – se podařilo eliminovat či alespoň jejich vliv zmírnit, ale větru (ani dešti) poručit nelze. Takže potkat ročník, kdy bylo bezvětří nebo dokonce foukalo do zad, je mnohem vzácnější. Většinou z těch ročníků bývaly traťové rekordy. Anebo naopak nejhorší vítězné časy za dlouhá desetiletí jako v již zmíněném roce 1983.

Účastnické a pořadatelské legendy

Desítky let tradice posilují pravidelní účastníci. Čtyřicet a více ročníků absolvovalo 53 běžců, z toho desítka má dokonce padesát „plus“. Králem co do běchovických startů je pak Vladimír Kříž, který by mohl letos v září dosáhnout své šedesáté účasti. Navíc všech svých dosavadních 59 startů absolvoval v nepřerušené řadě. Ženy byly na start oficiálně připuštěny v roce 1972 (další jubileum), pravidelně běhají od 1974. Věnceslava Pokorná v období 1980 až 2018 nasbírala 37 účastí.

Mezi pořadatelské legendy pak patří Rudolf Richter, který se na Běchovicích podílel dlouhých 58 let od 1903 do 1961, mimo jiné jako každoroční startér. V roce 1947 napsal pro Půl století československé lehké atletiky, jubilejní sborník Československé amatérské atletické unie k 50. výročí založení 8. května 1897 (str. 67):

O památníku a chrámu české atletiky

„Náhodou byl závod Běchovický při své premiéře dne 27. května 1897 prvním podnikem České Atletické Amatérské Unie, jejíž ustavující valná hromada byla krátce před tím dne 8. května 1897. Průběhem let stal se závod do jisté míry základním kamenem celého našeho atletického dění: byl po celá desetiletí úvodem do saisony, je přehlídkou nových nadějí a je konečně nádherným obrazem celé minulosti našeho sportu.

Pro náš národ nejsou však „Běchovice“ jen závod mezinárodní, nýbrž mají hlubší význam. Ony jsou památníkem, v němž jsou uloženy nejcennější naše relikvie, jsou chrámem, z jehož zdí tryskají nová poučení a posila pro budoucnost. „Běchovice“, řekl bychom, staly se svědomím naší atletiky. První léta vidí přímo zázračně úspěšný vstup Čechů do středoevropské atletiky, další léta ukazují těžké probíjení se za rakouského režimu, v „Běchovicích“ jsou uloženy nejen doby úzkostí a hrůz válečných, nýbrž i radostné chvíle nových nadějí a plánů, velké naše talenty dostávají v nich své posvěcení, krátce řečeno: historie naší atletiky není myslitelná bez historie tohoto velkolepého závodu.

Proto, vzpomínajíce dnes na 50 let „České Atletické Amatérské Unie“, musíme i vzpomenout na 50 let Běchovického závodu, neboť osudy jejich jsou spolu nerozlučně spjaty.“