přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Téma týdne

17. června 2015, 17:24

Od Zauliho po ME a 5x nahoru-dolů

V Tématu týdne probereme nejen pětiletou historii výsledků národního týmu v soutěži, ale také v krátkosti provedeme exkurz po předchůdcích ME, Poháru Bruna Zauliho a Evropského poháru.

Od Zauliho pohár po „Evropu“ družstev

Pohár byl pojmenován po autorovi myšlenky, jímž byl šéf Evropské komise IAAF (kontinentální asociace tehdy ještě neexistovala samostatně) Bruno Zauli. Nebyl to však žádný kult osobnosti, Zauli se premiéry v roce 1965, tedy přesně před půlstoletím, nedožil. Zpočátku se Pohár konal nepravidelně, po prvním ročníku přišly další v letech 1967, 1970, 1973, a teprve počínaje 1975 se ustálil dvouletý cyklus. Soutěžilo se na více kol, slabší země musely projít ze základních, silnější byly nasazeny třeba až do semifinále, o celkové vítězství se utkávaly šestice týmů.

Množství závodů neúnosné pro špičkové atlety vedlo pořadatele k zásadní proměně v roce 1983 na jednokolovou soutěž vmáčklou do dvou víkendových dnů. Podobně jako v kolektivních sportech byly týmy v Evropském poháru rozřazeny podle výkonnosti do několika úrovní, mezi nimiž probíhal pohyb na základě úspěšnosti v jednotlivých ročnících. Nejvyšší skupina dostala název superliga, nižší první liga, druhá liga, a tak dále. Dvouletý cyklus skončil po 1993, od té doby už se EP a později ME konají každoročně.

Další výraznější změna přišla o šestnáct let později. Ročníkem 2009 nepřišel pouze název mistrovství Evropy družstev, byť hodnocení na základě umístění v jednotlivých disciplínách zůstalo, jen se navýšil počet týmů ve skupině až na dvanáct (superliga a první liga). Celkový součet bodů se však přestal brát zvlášť za muže a za ženy, což je opatření výhodné i ekonomicky, nestane se tak, že federace vysílá týmy na dvě místa. Snahou o zatraktivnění soutěže byla úprava některých atletických pravidel, zejména různá omezení množství pokusů v technických disciplínách, od některých z nich se po prvních letech ustoupilo (např. vyřazování běžců na delší tratě).

Nahorů-dolů-nahoru-dolů-nahoru-dolů-…?

Hádanka: pohybuje se to nahoru a dolů, ale běžec do vrchu to není. Co je to? Ano, správně, je to česká reprezentace, která rok co rok střídá úrovně mistrovství Evropy družstev. Dosavadní bilance národního týmu je výmluvná: po zařazení podle výsledků EP v roce 2008 do elitní skupiny přišel při premiéře těsný sestup (2009), při nejbližší možnosti zase suverénní návrat (2010), pak opět sestup (2011), znovu návrat (2013, v olympijském roce se ME družstev nekoná) a zase sestup (2014). Snad nejsmolnější, a zcela určitě nejtrpčí byl právě loňský nezdar. Jak tedy probíhalo dosavadních pět ročníků evropského šampionátu družstev z pohledu české reprezentace?

Podle výsledků ještě oddělených týmů mužů a žen i v různých skupinách v Evropském poháru 2008 se v roce následujícím rozčlenily reprezentace do jednotlivých pater navazujícího mistrovství Evropy družstev. Čeští atleti si vysloužili elitní dvanáctičlennou skupinu, jež zamířila do portugalského města Leiria. Největším soupeřem naší reprezentace o deváté místo zajišťující superligovou příslušnost pro následující rok bylo při premiéře sloučených týmů Řecko. Zatímco domácí Portugalsko ztratilo na záchranu na jedenáctém místě 16 a půl bodu, naše dělilo od úspěchu pouhé tři body.

O návrat do elitní společnosti usilovala reprezentace v roce 2010 v Budapešti. Tribuny obřího stadionu v maďarské metropoli viděly přesvědčivý triumf českých barev, na čtvrté, první nepostupující Rumunsko nastřádali naši atleti obří náskok činící bez málo sedm desítek bodů (přesně 68,5 b). Do Superligy se po roce znovu vrátily rovněž Švédsko (i to ztratilo na Českou republiku 32 bodů), jen si v Budapešti prohodilo pořadí s Portugalskem, které na třetím místě v klíčovém duelu předčilo Rumunsko o 12,5 bodu.

V následujícím roce se potvrdila poučka, že se historie opakuje, pro české barvy mělo nepříjemnou příchuť i druhé představení v Superlize mistrovství Evropy v roce 2011. Ve švédském Stockholmu notnou část soutěží propršelo, štěstí přinesly kapky našim soupeřům z Běloruska. Reprezentace mírně vylepšila celkový výsledek z prvního ročníku v Portugalsku (o 5,5 b), stejně jako o dva roky dříve však chyběly k udržení tři bodíky ke kýžené deváté pozici. Zpět do první ligy jsme měli znovu stejné průvodce: Portugalce a Švédy, kteří si opět vyměnili (čistě statisticky vzato) své pozice.

Po pauze v roce 2012, kdy přibyl do kalendáře k olympiádě také evropský šampionát jednotlivců, se kontinent vrátil k týmovému klání v následujícím roce. Česká reprezentace se vydala prát o návrat do Dublinu, na předměstí irské metropole si počínala s obdobným přehledem jako v Maďarsku. Na druhé Švédy dosáhl náskok dokonce padesáti bodů (přesně 50,5). Veliké drama se odehrálo o poslední postupovou příčku, díky vynikajícímu finiši ji na úkor Rumunů vydřeli o pouhého jeden a půl bodu Nizozemci. Portugalci, průvodci českých atletů po prvních třech ročnících, skončili až pátí a i s notným odstupem na třetí pozici (30 b).

Úsloví do třetice všeho dobrého i zlého se vloni naplnilo ve své nepříznivé variantě. Ani v německém Brunšviku (německy Braunschweig) se nepovedlo české reprezentaci udržet superligovou příslušnost. Podle výsledků to vypadá na nejhorší výsledek: na záchranu jsme tentokrát ztratili 4,5 bodu, tedy více než v letech 2009 i 2011. Ke statistice však musíme dodat, že na stadionu čeští atleti postup uhráli, ale diskvalifikace mužské čtveřice na 4x400 metrů, kterou ve své podstatě zavinila rozhodčí chybně rovnající členy štafety při předávce, poslala do Superligy Švédy. Seveřané na „administrativním“ postupu sehráli také neblahou roli, po uznaném českém protestu přišel jejich kontra-protest – a i ten byl uznán.

O tomto víkendu tedy čeští atleti navazují na tu pozitivnější část příběhu. Tentokrát je dějištěm jejich snahy Heraklion na řeckém ostrově Kréta.

Michal Procházka

Vytisknout