přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Téma týdne

22. května 2020, 13:09

35 let od zahájení profesionální éry

Je tomu 35 let, kdy odstartoval první profesionální atletický okruh IAAF Mobil Grand Prix. Tímto krokem byla fakticky zahájena profesionalizace tohoto sportu.

První ročník seriálu IAAF Mobil Grand Prix, který byl spravovaný a provozovaný Mezinárodní atletickou federací, odstartoval úvodním mítinkem Bruce Jenner Classic v kalifornském San José, který se uskutečnil 25. května 1985. Podobný formát soutěže probíhal již od roku 1982, bylo tomu tak ovšem pouze na území Spojených států amerických a jednalo se o sérii halových mítinků. IAAF Mobil Grand Prix spojila nejlepší mítinky v USA i Evropě.

V rámci první sezóny se odehrálo 15 mítinků ve 13 zemích a mítinků se zúčastnilo celkem 632 atletů ze 42 zemí. Během 14 týdnů padlo sedm světových rekordů. O ten první se ve francouzském Nice postaral britský běžec Steve Cram, který v legendárním dramatickém souboji porazil Maročana Saida Aouita v čase 3:29.67. Na dalším mítinku v Oslu neodolala hned tři historická světová maxima. Překonání jednoho z nich měl na svědomí opět Cram, jenž zaběhl jednu míli za 3:46.32. Radost měl tentokrát i již zmiňovaný Maročan Aouita, když se stal časem 13:00.40 novým světovým rekordmanem na pětce. Za jásotu domácího publika si na desítce doběhla pro světový rekord 30:59.42 Norka Ingrid Kristiansenová. V Budapešti se pak Cramovi podařil husarský kousek, když během 19 dní překonal již třetí světový rekord, tentokrát na trati 2000 metrů (4:51.39). Mílařské historické maximum neodolalo ani v kategorii žen a jeho držitelkou se v Curychu stala Američanka Mary Slaneyová (4:16.71). V Berlíně se pak zadařilo opět Maročanu Aouitovi, když vylepšil několik týdnů starý světový rekord Crama na 3:29.46 a stal se tak od roku 1955 prvním běžcem, který držel současně světové rekordy na patnáctistovce i pětce.

Formát soutěže byl takový, že se závodilo v 16 disciplínách, které se v další sezóně prostřídaly. Osm nejlepších závodníků se kvalifikovalo do finále, kde se rozdávaly nemalé finanční odměny. Finálový bodový zisk byl dvojnásobný. Mezi sérii mítinků v úvodním ročníku IAAF Mobil Grand Prix patřil také Rošického memoriál v Praze a vidět byly i československé barvy. Koulařka Helena Fibingerová a diskař Imrich Bugár se mohli radovat z celkových prvenství ve svých disciplínách.

Bylo to poprvé v historii, kdy IAAF nabídla prize money z výher, když se ve finále rozdělilo 524 000 amerických dolarů. Zdálo se, že atletika přešla přes noc od amatérství k profesionalismu. Realita byla ovšem jiná.

Od roku 1912, kdy byla IAAF založena, platil až do 80. let v jejím rámci přísný soubor amatérských pravidel. Tento systém však umožňoval omezené skupině atletů získávat peníze od promotérů jednotlivých mítinku tzv. pod stolem a Mezinárodní atletická federace nad tím přivírala oči. Čas od času pak byli za tento „prohřešek“ potrestání někteří viníci, kteří se stali exemplárními případy. Vůbec tím nejznámějším byla finská běžecká legenda Paavo Nurmi. On a ještě několik dalších vynikajících běžců v následujících letech, byli suspendováni z amatérských řad za to, že přijali finanční odměnu za své starty či výkony a stali se tak jakýmisi obětními beránky.

Skutečný zlom přišel na konci sedmdesátých let, kdy začaly do atletiky prostřednictvím televizních společností proudit velké peníze. IAAF musela uznat, že by atleti měli za své výkony dostávat finanční odměny. V roce 1982 bylo schváleno nové pravidlo číslo 51, které upravilo definici amatérství. Původně znělo: „Amatér je osoba, která soutěží z lásky ke sportu bez motivu jakékoliv materiální odměny.“ Tato definice se změnila na: „Amatér je ten, kdo dodržuje pravidla IAAF.“.

O dva roky později byly na Kongresu IAAF v Los Angeles schváleny svěřenecké fondy, které spravovaly národní federace, čímž byla v podstatě zahájena profesionalizace tohoto sportu. Více než deset let pak trvalo, než se začaly vyplácet odměny za umístění a výkony na světových šampionátech.

Petr Jelínek

Vytisknout