přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

28. února 2012, 13:22

Věra Cechlová Pospíšilová

S diskařkou Věrou Cechlovou Pospíšilovou jsme si v našem rozhovoru měsíce povídali o tom, jak bylo těžké udělat zásadní změnu v přípravě a po řadě roků spolupráce s Josefem Šilhavým přejít k Petru Stehlíkovi. Bronzová medailistka z mistrovství světa a dlouholetá domácí jednička si prožila nezdary při třech posledních šampionátech, přesto o konci kariéry nepřemýšlí. Atletikou si totiž plní svůj sen a své současné snažení směřuje pochopitelně k Londýnu.

cechlova_osaka_ag_n.jpgDovedete si v tuhle chvíli představit život bez atletiky?
Určitě ne a ani si to nechci představovat. Jsem ve fázi, že všechny myšlenky, cíle se upínají k olympiádě. Tím teď žiju. Všechny kolem mě zajímá, jestli nechci rodinu, ale to je to poslední, co bych aktuálně řešila. Zvlášť nyní, když jsem udělala těžké rozhodnutí odejít po tolika letech z Olympu sem na Duklu. Snažím se dát do přípravy maximum.

Znamená to, že založení rodiny odsouváte až na dobu po olympiádě?
Takhle se to říct nedá. Já takto vůbec nepřemýšlím. I tomu nahoře, co všecko řídí, by to muselo připadat komické. Svůj život si tímto způsobem neplánuju.

Myslíte jako je to v filmových Básnících: první dovolená v Jugoslávii, první dítě …
Přesně. Tak to podle mě vůbec nemá být. Samozřejmě se mi v životě přihodila spousta věcí, které byly jinak, než jsem si naplánovala. Ale i přesto, že jsem už starší, což otevřeně přiznávám, nechci mít nic dané tabulkou.

Jak byste tedy popsala vaše současné rozpoložení?
Nemůžu si stěžovat, docela si to užívám. A to přesto, že hodně makám a mám spoustu povinností mimo atletiku. Přesun na Duklu je pro mě pořád ještě čerstvý, ale to, co jsem mívala, že by se mi nechtělo trénovat, se teď vůbec nestává.

Těšíte se na trénink každý den?
Ano, opravdu. A raduju se z toho, když jsem zdravá a můžu makat.

Vůbec tedy nepřemýšlíte, co přijde po olympiádě?
Po ní je mistrovství světa, ne? (s úsměvem) Ba ne, opravdu je to tak, že o těchto věcech vůbec nepřemýšlím. Co jsem si naplánovala, je soustředění do Jižní Afriky, a to na relativně dlouhou dobu. Šest týdnů jsem tam ještě nebyla.

CechlovaOH08EEvPo jak dlouhé době se tam chystáte?
Byla jsem tam jen jednou, v roce 2008 před olympiádou v Pekingu. Jinak jsem byla většinu času v Nymburce a párkrát v Itálii. V Africe se mi líbilo, byl to pro mě jako atletku bezstarostný život. Doma musím řešit opravdu hodně věcí, což tam odpadá. Navíc mám teď vedle sebe člověka, který se mnou na tak dlouho odjede, dřív to bylo v podstatě nemyslitelné.

V čem?
Trenér Šilhavý má spoustu lidí, protože tu je zatím nenahraditelný a potřeboval by se tak třikrát, čtyřikrát naklonovat.

Byl i tohle důvod přesunu na Duklu?
Bylo možné zůstat u někoho jiného na Olympu, ale v podstatě nikdo nepřipadal v úvahu. Potřebovala jsem i změnu místa, čtrnáct let každý den dokola … už toho bylo na mě moc. A nechtěla jsem se na to rok před olympiádou vykašlat. Nedá se ještě hodnotit nic, žádné závody jsem zatím nešla, ale můžu říct, že ten impuls pomohl minimálně hlavě, která je vyčištěná.

Z toho, co říkáte, soudím, že ani kvůli podmínkám jste neodcházela.
To je pravda. Proti Olympu nemůžu říct špatné slovo, jsou tam skvělé podmínky. Spíš to pro mě byl stereotyp. Snažila jsem se tu svou vnitřní krizi překonat, ale místo toho, aby to mělo nějaký efekt, strašně mě to unavovalo. Bylo důležité udělat takové zásadní rozhodnutí.

Jak jej ovlivnilo to, že jde o olympijský rok a šance na reparát je za čtyři roky? Z tohoto pohledu to určitě bylo pro mnohé překvapení…
Já to beru tak, že jsem tři roky stagnovala a už nebyl čas čekat. Sice nechci říkat, že to je moje poslední olympiáda, pořád mám nějaké metry a soupeřky v republice mě nepřehazují, takže není důvod končit, ale říkala jsem si, že horší to být nemůže.

Uvažovala jste v některých chvílích, že úplně s atletikou skončíte?
Tak já jsem si už dva roky pohrávala s myšlenkou na tuhle změnu a nechtěla jsem si za pět deset let vyčítat, že jsem to nezkusila. K tomu, že jsem se v Koreji rozhodla pro tenhle přesun a nezabalila to, mi pomohlo, že jsem hodila docela daleko na mistrovství republiky v Brně. Pomohli mi i ostatní atleti, kteří mi dodávali energii.

Jak spolu s novým trenérem fungujete v přípravě? Jistě tam bude rozdíl – Petr Stehlík jako bývalý koulař a váš vrstevník, zatímco Josef Šilhavý, někdejší diskař a dlouholetý trenér disciplíny …
Bylo to asi překvapení i pro Petra, že jsem ho oslovila, a rozhodně bych nechtěla, aby to vypadalo, že mě chtěl přetáhnout. Líbilo se mi, jak koučoval své kluky na mistrovství Evropy v Ostravě, oba tam hodili daleko (čtvrtý Stašek, pátý Prášil – pozn.).

Co tedy rozhodlo, že jste si „plácli“?
Pro mě bylo nejdůležitější, že jsme se oba od začátku shodli, že on nehodlá měnit nic na mé technice, kterou jsem házela čtrnáct let u pana Šilhavého. Naopak jsem cítila, že potřebuju zlepšit fyzičku, zrychlit, víc běhat. A k tomu jsem hledala někoho, kdo mi bude stát za zadkem, bude mít na mě tolik času, pojede se mnou i do Afriky…. Sezony, kdy jsem házela daleko, jsem byla rychlá a hlavně – zdravá.

Zdraví vás ale v poslední době příliš neposlouchalo…
To ne, ale o zraněních příliš mluvit nechci. Snažím se s tím bojovat a vypadá to, že je to na dobré cestě. Můžu dělat některé věci, třeba v odrazech, které jsem tři, čtyři roky nemohla. Petr oslovil tady na Dukle Pavla Albrechta, který se mnou dělá speciální kompenzační cvičení na to postižené místo.

cechlova_me2010_ag_b.jpgUsnadnilo vám spolupráci to, že se s novým trenérem dobře znáte?
Rozhodně. V kontaktu jsme hodně dlouho, jezdili jsme spolu na závody, soustředění. To je velká výhoda, není třeba nic vysvětlovat.. Navíc já nemůžu být s nějakým cholerikem, ostatně fungovalo to na mě i s panem Šilhavým, všechno mi vždycky v klidu vysvětlil.

Jaké další výhody to pro vás má?
Petr není nijak zdravotně indisponovaný. Může se mnou odjet na soustředění. Nahází mi všechny medicinbaly, naloží mi činku – v tomhle mám super servis. Také je tu ta generační blízkost. Na tréninku udělám, co řekne, a pak si jdeme sednout na oběd a sedím s kamarádem. K panu Šilhavému jsem vždycky vzhlížela a vzhlížím a bylo mi hloupé si před ním dát pivo, a to i v době, kdy už jsem měla za sebou nějaké úspěchy. Asi nejvíc je to vidět na tom, jak mi při nástupu do Prahy řekl, že kdybych někdy přehodila jeho osobák, můžu mu tykat. Což se mi povedlo, ale pro mě zůstal tím, který mě všecko naučil a zůstala jsem u vykání.

Máte ho stále ve velké úctě.
Přesně tak. Taky proto moc nemám ráda, když někdo po letech spolupráce svého bývalého trenéra haní. Když jsem s ním byla tak dlouho, tak to přece nemohlo být tak špatné, ne? Prostě byla řada jiných důvodů.

Co vy sama, neuvažovala jste, že byste takto o někoho trenérsky časem starala?
Vím, že až skončím se závoděním, chtěla bych u atletiky zůstat a i bych si na trenéřinu troufla, ale vidím zásadní problém a tím je rodina, kterou chci mít. Já neumím dělat věci napůl, a proto třeba i rozhodnutí o dítěti oddaluju, protože je to nevratné. Nedělám si iluze, že porodím a hned se zas budu věnovat vrcholné atletice.

Zdá se mi, že říkáte z druhé strany to samé, co mi tu před měsícem povídala Kateřina Baďurová. Už prý na závodění vůbec nemá myšlenky.
Přesně tak. Já teď dělám něco, co jsem měla jako největší sen základní škole: Aspoň jednou se podívat na olympiádu, ne jako turista, ale jako závodník. A to bylo v době, kdy jsem skákala do výšky. Disciplína je sice jiná, ale sen zůstal stejný. Kolika lidem se to podaří?

A tím se vracíme k tomu, že vás atletika zkrátka pořád hodně baví.
Je to krásný sport. Už jsem přišla i na chuť tomu, že když mě samotné skončí závody a ať se mi osobně zadaří či ne, jdu na tribunu fandit našim, vychutnávám si atmosféru. Takže i z tohoto pohledu bych ráda nějak pomohla české atletice jako trenérka. Pro ženu to není vůbec jednoduché, a proto smekám před svou nadřízenou Katkou Janků, co všechno vedle dítěte stíhá. Na druhou stranu je to pro mě motivace, že to skloubit jde.

Jak vás tady na Dukle přijali?
Skvěle, to je pro mě největší bonus. Nevím, jestli to nevidím moc růžově, ale zatím mám ve skupině samé gentlemany. Oni se mě opravdu snaží opečovávat! Nešetří mě sice, když mi nahazují medicinbaly, ale nachystají mi činky, všechno pro mě připraví …

Je to ten rozdíl parta kluků – parta holek?
Je, a to nechci nijak hanět předešlou skupinu. Ale je vidět, že těch holek je tu málo, takže potkat se s nimi je náhoda a naopak ať jdu kamkoli, pořád jsem mezi chlapama.

Takže se tu už cítíte jako doma…
Já tu vlastně nejsem poprvé, v sezoně 2002, 2003 mi tu po povodních poskytli azyl, když dole ve Stromovce nešlo trénovat.

Rozšířený názor, že ženy na Dukle nemají příliš dveře otevřené, tedy nejspíš nesdílíte.
Ono je to spíš tak, že řada holek netoužila jít do přijímače. Zlom nastal, když přestala být povinná vojenská služba.

Co říkal váš manžel té změně? Co teď dělá?
Pracuje v bance, takže už je v trochu jiném světě. Jako bývalý zápasník se ale sportu věnuje každodenně, chodí na golf, na box, posiluje … A k té první otázce: on by byl rád, abych už skončila. Ne, že by mi něco vyčítal, ale spíš mě nechtěl vidět, jak jsem se v tom plácala. Ovšem tuhle změnu jsem si vymluvit nenechala nikým.

A není on i tím, kdo by z vás dvou už chtěl potomka?
Tak on ho chce delší dobu, třeba dva roky. Ale ani on mě do toho nemůže tlačit. Co člověk necítí, to nemůže udělat. Pochopitelně není moc nadšený, že třeba teď na tak dlouho odjedu pryč, na druhou stranu mě chápe, že olympiáda je pro mě něco zcela výjimečného.

Chystáte se také na mistrovství Evropy do Helsinek?
V tuhle chvíli nevidím důvod, proč tam nejet. Pro nás, kteří nemáme halu, je to šance navíc. Šest týdnu před olympiádou je navíc dost dlouhá doba znova se připravit. A taky si člověk vyzkouší kvalifikaci.

Registrujete nebo sledujete, že jste nechyběla na vrcholné akci od roku 2001?
Jo, to sleduju. Já jsem taková buldočí povaha, že i když jsem v roce 2009 byla zraněná, přesto jsem do Berlína jela a dělala všechno pro to, abych byla ve finále. Zpětně viděno to byl nesmysl, ale tehdy jsem se nedokázala přesvědčit a nejet, když jsem měla limit splněný několikrát. Většinou je to dobré, že se člověk zakousne a překoná ty menší bolístky, ale v tomhle případě nebylo.

Máte nějaký vnitřní cíl pro olympiádu?
Chci hlavně zůstat zdravá a hodit co nejdál. Nějaké metry v hlavě nemám, to je podle mě svazující. Na první olympiádu jsem odjížděla s tím, že chci vyhrát, ale to protože mi skvěle vyšla příprava a byla jsem zdravá. Teď v únoru, když jsem zatím házela jen do sítě, se mi těžko odhaduje, jak na tom budu.


S tím ohledem jsem otázku pokládal …
Chápu. Co je určitě pro mě důležité, vydržet celou přípravu zdravá. Já jsem paradoxně měla s přibývajícím věkem v posledních dvou letech tendenci ještě víc se před závodem sedřít. Chtěla bych se naučit odpočívat, jako jsem to viděla u Báry (Špotákové) v Tegu. To bylo fantastické. Sice jsem se s ní o tom nebavila, ale bylo na ní vidět, jak úžasně kumuluje energii směrem k tomu závodu. Mně se tohle podařilo jen párkrát. I proto, že až skončím, lidi jako ona už nebudu tolik vídat, u atletiky chci ještě zůstat.pospisilova_medailon.jpg



Profil Věry Cechlové Pospíšilové
* 19. 11. 1978 Litoměřice
klub: TJ Dukla Praha
trenér: Petr Stehlík (předešlí: Miroslav Pavlík, Josef Vávra, Josef Šilhavý)
osobní rekord: disk - 67.71/2003
největší úspěchy: OH: 2004 – 4., 2008 – 5., MS: 2003 – 5., 2005 – bronz, ME: 2002 – 4.
Startovala na šesti MS (2001-2011), třech ME (2002-2010), dvou OH (2004 a 2008)
Rodina: jejím manželem je od 17. 10. 2003 Jakub Cechel, bývalý zápasník
Zajímavost: email s uživatelským jménem „diskarka“ si založila, když házela čtyřicet metrů


 

Michal Procházka, foto: A. Gräf, E. Erben, archiv

Vytisknout