přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

13. dubna 2012, 23:58

Rozhovor dubna: Pavla Schorná Matyášová

Původně letní biatlonistka při loňských vrchařských šampionátech Evropy a světa zazářila. Vědět o sobě dala i na nedávném krosovém MČR. Nabízíme bližší seznámení prostřednictvím Rozhovoru měsíce.

S Pavlou Schornou, rozenou Matyášovou, jsme si povídali o jejích úspěších, o tom, jak začínala, kterou z disciplín zahrnující běh nyné preferuje, ale také jak probíhá její příprava ve spojení s mateřskými povinnostmi. Rodačka z Ostravy a milovnice přírody žije a trénuje s rodinou v jižních Čechách a nic jí tam nechybí. Snad jen trochu více volného času.

Jak jste začínala se sportem?
Od první třídy jsem chodila na balet a někdy v devíti letech dělali na základní škole nábor do oddílu lyžování a biatlonu, tak jsem se přihlásila.

Takže jste zkoušela i zimní biatlon?
Věnovali jsme se oběma, ale vzhledem k tomu, že jsem z Ostravy, kde podmínky k lyžování nebyly takové, více jsme dávali tomu letnímu. Ale i teď jezdím v zimě biatlony a lyžařské maratony na třicet i padesát kilometrů, které beru jako přípravu na léto.

Jaká je v letním biatlonu konkurence u nás a ve světě?
U nás není příliš velká, ale na mezinárodních akcích jako mistrovství Evropy není jednoduché se prosadit, soupeřky jsou často profesionální závodnice. Států to pravda nedělá tolik, ale je to oblíbená disciplína v Německu a vůbec ve střední Evropě, včetně třeba Maďarska, ale hlavně také na východě – v Rusku, na Ukrajině, v Bělorusku.

Jakým způsobem se vlastně připravujete?
Jsou to jednak běžecké tréninky, ale pak také komplexní, v nichž kombinuji běh a střelbu. Řekla bych, že tím v podstatě nahrazuji intervalové tréninky pro běh do vrchu. Taky jezdím na kole nebo koloběžce.

Co považujete za své největší úspěchy?
Když vezmu běhy do vrchu, tak to čtvrté a šesté místo z MS a ME. V letním biatlonu se mi loni povedlo po mnoha letech, co závodím, prosadit na mistrovství Evropy na první místo.

Co zásadního se změnilo oproti dřívějšku?
V biatlonu jsem mívala při závodech problémy se střelbou, i když na tréninku jsem podávala dobré výkony. Bylo to nejspíš v hlavě. Myslím si, že od té doby, co jsem na mateřské a mám – teď už dvouletého – syna, tak jsou priority jinde. Člověk dělá ty závody spíše jako odreagování – ne že by tomu nedal všechno – ale prostě to bere s větším nadhledem.

Kolik času můžete věnovat za těchhle podmínek tréninku?
Myslím si, že tomu dávám tak stejně, možná o něco míň – nemám sice tolik naběháno v kilometrech, ale zase ve větší intenzitě. Běhala jsem třeba s kočárem, s Lubošem se u Honzíka vystřídáme, anebo hlídá babička. Teď už ho třeba máme s sebou na střelnici, pobíhá kolem a napodobuje – snaží se taky střílet, takže se to dá skloubit. Ovšem samozřejmě – chce to chápajícího manžela a ochotnou babičku v dosahu.

Váš manžel Luboš vás trénuje, ale sám také v letním biatlonu závodí. Jak on se připravuje? Chodíte spolu na trénink?
Manžel učí nějakých dvanáct kilometrů od naší vesničky a přes rok běhá do práce a zpátky, takže má už odtrénováno a já potom můžu jít. Anebo chodíme společně na střelnici, kde se u malého vystřídáme.

Pochopil jsem, že jste se za manželem přestěhovala z Ostravy do jižních Čech. Jaký to byl nebo je pro vás rozdíl?
V Ostravě jsem sice bydlela v okrajové části, přesto ve městě. Tady nebydlíme ani přímo ve Starém Městě pod Landštejnem, ale ještě kilometr vedle, ve vesničce Dobrotín, která má šest obyvatel a je hned u lesa. Na druhou stranu jsem vždycky měla ráda hory, přírodu, takže jsem spokojená, že mám les hned za zahradou. Je samozřejmě nevýhoda, když potřebujeme nakoupit – to jsme závislí na autě. Jinak mi ale město nechybí.

Ve Starém Městě máte ke sportu vše potřebné?
Ano, je tu klub, biatlonová střelnice, krásné běžecké tratě, které byly v zimě upravované … Máme tu,­ skoro bych řekla, ideální podmínky.

Jak vypadalo okolí v Ostravě a z které části vlastně jste?
Z Poruby, což je nejzápadnější část, směrem na Opavu. Je fakt, že i tam jsem to měla do lesa kousek, nějaké dvě minuty.

Od biatlonu k běhům do vrchu mi to přijde přeci jen daleko – čím vás kopce tak zaujaly?
Je pravda, že biatlon je dost jinačí a vlastně svými tratěmi spíš podobný krosu. Pokud jde o vrchy, ty jsem si zkusila při bězích na Praděd a Radhošť. A protože mi vzhledem ke své postavě vždycky kopce šly, zaběhla jsem si to tréninkově a líbilo se mi to, až mě trenéři vrchařů přilákali na kvalifikaci pro první oficiální mistrovství Evropy 2002, kterou jsem vyhrála. Chytla mě i úžasná parta kamarádských lidí kolem toho a navíc vrchy se běhají často v Alpách, které já úplně zbožňuji. Kopce mám ráda nejen na běhy, ale i na chození a lezení.

Láká vás na tom i to, že sama sebe ráda překonáváte?
Určitě. V tom kopci si člověk kolikrát hrábne na dno, ale ví, že by na vrchol měl doběhnout. To už se mi párkrát stalo, že jsem si říkala, že už nemůžu, ale pak jsem si uvědomila, že mi tam přivezli věci a že se tam musím nějak dostat – tak to se člověk kousne. Čeká ho tam nahoře euforie a pak taky krásné výhledy.

Lákají vás i extrémní závody jako takové – třeba maraton přes vrcholy? Zkoušela jste je?
Běžela jsem několikrát Adrenalin Cup (štafetový závod – běh do vrchu, paragliding, horské kolo, kajak – pozn. aut.), je to moc pěkný závod, ale tím, že výkon závisí i na ostatních, tak to pro mě není tolik lákavé. Ale je fakt, že teď už druhým rokem s manželem uvažujeme o Transalpine-Runu, osmidenním etapovém závodu. Jenže teď by příprava kolidovala s mistrovstvím světa, takže váháme…

S během do vrchu?
Ano. Ono už se v letním biatlonu neběhá světový šampionát krosově, ale na kolečkových lyžích. Toho se neúčastním.

Není to pro vás?
Ne, to jenom v rámci přípravy na podzim na nich jezdím, ale závody ne, to jsou příliš velké rychlosti, a člověk, když spadne, tak to bolí (směje se).

Už když jsme spolu mluvili poprvé, říkala jste, že se cítíte být už více vrchařkou než biatlonistkou. To znamená, že přípravu směřujete více na vrchy a biatlon bude doplňkový?
Asi to tak bude. Mám pocit, že v těch bězích mimo dráhu, ať už při vrších nebo teď na republice v krosu, je konkurence větší než v biatlonu. V něm jsem v posledních letech neměla v České republice příliš soupeřky, tak proto mě i braly více ty vrchy, kde i u nás musel člověk pořádně zabojovat o umístění. Takže i ta příprava už k tomu byla více směřovaná. Ale ono se to s biatlonem dá skloubit, i na kopce je potřeba naběhat rychlost.

Tím, že jste vyhrála krosový šampionát, jste si řekla o nominaci na evropský šampionát. Bude ale potřeba výkonnost potvrdit na dráze. Zkoušela jste na ní vůbec někdy běhat?
Nezkoušela. Já jsem vždycky říkala, že jsem takový ten „přírodní“ běžec, v lese, do kopce. Na dráze jsem běžela naposled snad nějaké školní závody na základce nebo možná gymnáziu. Na kros jsem neodjížděla s velkým očekáváním, dokonce jsem ani netušila, že je to jedno z nominačních kritérií na mistrovství Evropy. Dozvěděla jsem se to až v cíli, takže teprve pak jsem začala uvažovat o nějakých závodech. 5. května je mistrovství republiky na desítku, jenže bohužel hned v týdnu po krosu jsem se zranila, takže teď léčím koleno a uvidím, kolik ztratím času, než se půjde připravovat.

Z toho, co říkáte, to vypadá, že se o nominaci určitě pokusíte zabojovat…
Pokud na tom budu zdravotně dobře, a i rychlostně – měla jsem teď spíš v plánu jít těžké tréninky na kopce, které člověka zpomalí – tak bych se o to pokusila. Je na to celé léto, tak si myslím, že bych nějaký ten závod našla.

Když už se bavíme o různých bězích, jak zajímavá je pro vás silnice?
Nevyhledávám ji, ale nebráním se jí. Třeba v roce 2007 jsem byla v Poděbradech druhá na republice v půlmaratonu a mám i pár dalších. Zaběhnu si i desítku, třeba Běchovice, záleží, jak mi to sedne mezi ostatní závody.

Jak se na své loňské vrchařské úspěchy díváte s odstupem času?
Už na „Evropu“ jsem odjížděla s většími ambicemi než dříve, věděla jsem, že mám natrénováno a chtěla jsem být do desítky. Udělala jsem věc, kterou předtím nikdy ne – postavila jsem se do první řady a vystartovala rychle. Dříve jsem měla při těchto závodech přehnaný respekt vůči soupeřkám a startovala ze zadních pozic. Zjistila jsem, že tím zbytečně vyplýtvám síly na předbíhání, i když je fakt, že s umístěními kolem dvacítky jsem bývala vždycky naprosto spokojená. Ne že bych to teď chtěla překopnout, ale být vepředu a jít si své tempo. V Turecku to vyšlo úplně výborně, držela jsem se kolem desátého místa, a nakonec byla šestá.

A na „světě“ to bylo ještě lepší…
V Albánii jsem do toho šla stejným způsobem. I když jsem tam odjížděla nemocná, den před odjezdem jsem přestala mluvit – léčila jsem to vincentkou a česnekem a v den závodu už to bylo docela dobré. Bylo ovšem velké horko, tak jsem si říkala hlavně pít, pít. Trať sice nebyla tak těžká, ale kvůli vedru a prachu byla až extrémní.

Jak vypadal samotný závod?
Ostatní vystartovaly docela rychle, já jsem se tam snažila držet, ale nebylo to úplně ideální, přesto jsem se při náběhu do druhého kola objevila jako sedmá. Věřila jsem, že i když mi to hodně nepůjde, do patnáctky to udržím. A ono to najednou šlo, takže jsem předbíhala. Před posledním seběhem jsem byla pátá a ještě to o jedno místo vylepšila. S odstupem času vidím, že jsem do toho nešla bezhlavě, spíš takticky a ono to vyšlo.

Říkala jste, že preferujete „běhat na sebe“, vám se ale stříbrem podařil i parádní týmový výsledek. Jak ten hodnotíte?
Bylo to pro nás fantastické. Odjížděly jsme ve třech, což byl i jeden z důvodů, proč jsem tam i přes nachlazení odletěla (do výsledků družstev se započítávaly tři závodnice – pozn.). Kdybychom byly čtyři, ani bych tam nejela. Ale člověk musí, i když mu to moc nejde, hrát za tým, což platí především pro samotný závod. Byl to úžasný úspěch i proto, že nám vždycky k medaili v týmech pomohla Anička Pichrtová, hvězda prvního kalibru, a my jsme se jí snažily nějak podpořit. Teď je ale na mateřské a poslední dva roky se odjíždělo bez ní. Nic moc se od nás tedy neočekávalo, páté, šesté místo by byl úspěch.

Díky čemu se vám nakonec povedla medaile?
Dokázaly jsme to vyrovnaností, týmovou spoluprací a určitě bojovností. Držely jsme se první okruh pohromadě, sedmá, osmá, devátá. Pak se na Táně Metelkové (na foto vpravo, uprostřed Ivana Sekyrová) začínala projevovat dehydratace, a i když se propadala, přesto dokončila. Musím říct, že jí za to obdivuji, nevím, kdo jiný by to v takovém stavu doběhl. Bylo a je to pro mě neuvěřitelné.

Z toho, co říkáte, to skoro vypadá, že nefungovaly občerstvovací stanice?
Fungovaly, podávala se voda, jenže zavřená v láhvi. Mně to vždycky vyšlo, měla jsem štěstí a pokaždé se napila, Táně se to vždycky nepodařilo. Mimochodem u nás, u ženských ještě voda byla, ale když běželi muži, tak prý i došla. A podmínky byly opravdu extrémní … Navíc, byla to Albánie a přestože jsme pili jen balenou vodu, začaly se u některých projevovat střevní potíže a byli z toho zesláblí. To nejspíš postihlo i Táňu.

Co vám více sedí, tratě s cílem na vrcholu nebo tzv. nahoru-dolů, na níž se běželo loňské MS?
Většinou dopadám lépe, když je to nahoru-dolů, protože umím dobře sbíhat kopce, technické seběhy mám opravdu ráda a snad se i dovedu vyrovnat s přechodem zase nahoru. Dostává při tom ale hodně zabrat tělo, kolena, klouby, navíc hrozí nebezpečí úrazu. Z toho důvodu bych tedy dávala přednost výběhům nahoru, i když jsem v závodech nahoru-dolů o něco lepší.

O běhání už jsme mluvili dost, zkusme se podívat jiným směrem. Na co jiného vám v programu rodina-sport ještě zbývá čas?
Teď už času opravdu moc není. Ale když si najdu chvilku, ráda si přečtu historický román nebo dobrou detektivku. Ovšem měla bych také dělat něco na zahradě, kterou máme ohromnou. V létě jezdíváme s přáteli do Alp na ferraty, což nás s manželem okouzlilo. Jinak jezdíme také na kolech, třeba po Českém Švýcarsku, což je i součást tréninku. Času je málo, a tak to někdy řešíme, že, když vyrazíme na závody, jedeme celá rodina, zůstaneme tam o pár dní déle a uděláme si nějaké výlety, třeba i jenom pěšky.

Vidím, že jet na dovolenou „vyvalit se k moři“ u vás asi nehrozí.
Moc ne (s úsměvem). I když … přemýšleli jsme o tom, že bychom na dva, tři dny jeli, ale určitě bychom to nějak spojili s horami. U nás zkrátka vede aktivní dovolená.

A ještě se zeptám, co jste studovala a co je vaše profese?
Vystudovala jsem biologii v Olomouci a až do mateřské jsem pracovala v Českých Budějovicích ve zdravotním ústavu na oddělení biologických analýz. Dělala jsem rozbory vody, pitné, v bazénech, v létě koupací místa, takže třeba Lipna nebo Orlíku.

Pro vás, zdá se, nic jiného než příroda neexistuje.
Ano, ano (směje se). Taky bych si občas vyrazila do divadla, chodila jsem do něj ráda ještě v Ostravě. Ale na tohle už se dostaneme s manželem opravdu výjimečně.

----

Vizitka Pavly Schorné-Matyášové

* 14. 1. 1980, Ostrava
Specializace:
běh do vrchu, letní biatlon (běh+střelba)
Trenér:
Luboš Schorný (manžel)
Atletický oddíl:
TJ Maratonstav Úpice
Největší úspěchy:
Dvě zlaté z ME v letním biatlonu (celkem devět medailí), 4. místo individuálně a stříbro v týmech (spolu s I. Sekyrovou a T. Metelkovou) z MS v běhu do vrchu, 6. místo z ME v běhu do vrchu, vše 2011; 2x stříbro a jednou bronz v týmech na ME v běhu do vrchu (2002, 2003, 2005), 1x stříbro a 1x bronz v týmech na neoficiálním MS v běhu do vrchu (2006, 2005)

Michal Procházka, foto: archiv atletky, T. Linhart, graf.cz

Vytisknout