Filip Sasínek - rozhovor srpna

Filipe, kdo a kdy vás přivedl k atletice?
Byl to můj otec, který se domluvil s trenérem, že bych mohl doplňkově běhat. 

Pamatujete si ještě svůj první atletický závod?
Byl to místní silniční závod na 400 metrů a skončil jsem třetí, bylo mi tehdy asi dvanáct let a pár měsíců nato jsem začal s atletickými tréninky.

Do čtrnácti let jste se věnoval lednímu hokeji. Proč jste s ním skončil a přednost dostala atletika? Hokej je kolektivní hra, takže výsledky závisí na celém týmu. Já jsem chtěl, aby výsledek odpovídal snaze, což znamenalo skončit s hokejem a dělat atletiku naplno.

Zkoušel jste ještě nějaký další sport?
Chvilku jsem trénoval tenis, ale poté opět dostal přednost hokej.

Jaké byly vaše atletické začátky?
Ze začátku jsem moc nevyhrával. Většinou jsem končil druhý nebo třetí. Byl jsem menší než ostatní vyspělejší kluci, což je v nízkém věku rozhodující.

Proč jste si nakonec vybral zrovna běhy na střední tratě? Nelákala vás například nějaká technická disciplína nebo sprinty?
Nebyl jsem nejrychlejší, ale vydržel sem běžet rychle déle než ostatní, takže bylo jasné, co budou moje disciplíny, ale samozřejmě jsem si jich zkusil víc i skoky a vrhy.

Kdy jste se začal atletice věnovat opravdu naplno?
Řekl bych, že v deváté třídě, když mi bylo 15, to jsem opravdu začal trénovat a věnovat se tomu naplno.

Vaší první mezinárodní atletickou akcí bylo MS do 17 let v Doněcku, kde jste obsadil osmé místo v závodě na 2000 metrů překážek. Jak vzpomínáte na toto mistrovství?
Byl to úžasný zážitek. Poprvé jsem se postavil na start s běžci na světové úrovni a hned se mi to dost povedlo. V závodě dokonce padl historicky nejlepší světový dorostenecký výkon. Myslím, že mě tato zkušenost hodně posunula a ukázala, že jen tvrdou dřinou budu schopný konkurovat nejlepším.

Poté přišel přechod do juniorské kategorie a vy jste se kvalifikoval na MSJ do Eugene. Jaký pro vás byl rozdíl mezi dorosteneckou a juniorskou světovou konkurencí?
Rozdíl byl velký, najednou jste viděli mnohem větší profesionalitu a kvalitu. Vždyť někteří závodníci už jsou v tomto věku na vrcholu.

Eugene je Mekkou americké atletiky a speciálně běhů na střední a dlouhé tratě. Jak jste to vnímal?
Track Town dostálo své pověsti. Ve městě je to dost znát. Jsou tam na své atlety opravdu hrdí a i při závodech fanoušci ukázali, jak skvěle umí podporovat atlety.

V následujícím roce jste si připsal premiéru i na seniorské mezinárodní akci, okořeněnou tím, že se jednalo o domácí halové mistrovství Evropy v Praze. Jaký to pro vás byl zážitek?
Halové mistrovství Evropy jsem si opravdu užíval. Představit se před tolika českými fanoušky, kteří vytvořili naprosto úžasnou atmosféru. Každý atlet by chtěl něco takového zažít.

V letní sezóně 2015 pro vás bylo vrcholem MEJ ve švédské Esktilstuně, kde to ovšem nevyšlo podle představ. Kde byla ta příčina?
Na závod v Eskilstuně nerad vzpomínám. Před sezonou jsem věřil, že bych mohl bojovat i o medaili. Poté ale přišlo zranění a psychika utrpěla také. Sice jsem se stihl na poslední chvíli nominovat, ale v závodě mi chybělo sebevědomí. Hlava nepracovala, jak měla. Byl to můj nejhorší výkon vůbec.

V průběhu letošní halové sezóny jste naznačil dobrou formu, když jste si vylepšil osobní rekord až na 3:41.37. Dodalo vám to sebevědomí do letní sezóny?
V hale se mi běhá dobře a letos mi ukázala, že si můžu věřit i venku na kvalitní čas.

Opravdový šok pak přišel na květnové Zlaté tretře, kde jste vyhrál závod na 1500 metrů. Navíc jste závod opanoval ve skvělém osobním rekordu 3:36.32. Věřil jste si tehdy na takový výkon?
Do závodu jsem šel s čistou hlavou. Cílem bylo prostě běžet rychle a umístění mě nezajímalo. Věřil jsem, že 3:40 pokořím, ale v cíli jsem nemohl uvěřit, že bych mohl být ve finiši takhle silný.

Těšilo vás i to, že jste v přímém souboji porazil Jakuba Holušu?
Samozřejmě mě těší, když porazím kvalitní soupeře, ale také vím, že se prostě někdy nedaří a Kuba potom ukázal, že je zatím lepší.

Čím si vysvětlujete tak rapidní zvýšení výkonnosti? Změnili jste něco v tréninku?
Moc jsem toho nezměnil. Samozřejmě postupně v tréninku přidáváme, ale ten velký skok byl způsobený asi tím, že loni přišlo zranění a nemohl jsem se posunout vpřed.

Neztratil jste se ani na mistrovství Evropy v Amsterdamu, kde jste ve finále obsadil osmé místo. Kam řadíte tento úspěch?
Zatím je to pro mě nejcennější umístění, ale doufám, že u něj nezůstane.

Jak moc vás mrzí, že se vám nakonec těsně nepodařilo kvalifikovat na olympijské hry v Riu?
Dvanáct setin je opravdu málo a samozřejmě to mrzí, ale před sezónou jsem vůbec o olympiádě nepřemýšlel. Navíc mám větší motivaci na sobě pracovat.

Jaké jsou vaše ambice pro příští rok?
Příští rok je pro mě prioritou mistrovství Evropy do 22. Let, kde bych chtěl ukázat, že patřím k nejlepším.

Chcete se nyní soustředit vyloženě na atletiku nebo ji chcete kombinovat se studiem? Pokud ano, jaký obor studia by vás lákal?
Když mi to teď tak běhá, je na prvním místě atletika, ale nastupuji na vysokou školu do Brna. Uvidíme, jestli dokážu zkombinovat běhání se studiem. Trénuji v Hodoníně, takže s dojížděním bude trochu problém a pokud bych nestíhal, budu jen běhat a školu přeruším.

Stále více světových běžců jezdí na tréninkové kempy do keňského Itenu. Láká vás to také? Například Jiří Homoláč si soustředění v Keni nemohl vynachválit.
Pochází odsud nejlepší běžci světa, takže bych se tam jednou rád podíval, ale momentálně takové plány nemám.

Čemu se rád věnujete ve volném čase? Jak nejlépe relaxujete?
Rád se jedu s kamarády projet na longboardu, u toho si pěkně vyčistím hlavu.