přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

19. dubna 2015, 14:01

Eliška Klučinová - rozhovor dubna

Podruhé přijala pozvání do naší pravidelné rubriky elitní vícebojařka, tentokrát čerstvě ověnčená svou první velkou medailí. Podobu rozhovoru se svěřenkyní Františka Ptáčníka jste jako vždy ovlivnili i vy, čtenáři atletika.cz.

V této rubrice jsme si povídali v roce 2010 před ME v Barceloně. Vybavíte si tu dobu, a jak jste se od ní sportovně změnila?
To už bylo před Barcelonou, jo? No teď už si vybavuju, že mě to tehdy zaskočilo. Vlastně teprve tam byl můj první úspěch, předtím jsem se dostala do Berlína, ale to byl spíš „omyl“: Náhodou jsem splnila limit na „dvaadvacítky“ a stačilo to i na svět. Od Barcelony se mi dařilo, až na jeden rok.

Třetím rokem trénujete u Františka Ptáčníka. Zdá se, že vám jeho způsob tréninku vyhovuje. V čem je jiný než předešlí trenéři?
U Víti Rusejsme toho moc nenatrénovali, moc nás nepředřel. U Martiny Blažkové jsem začala hodně běhat, to mi hodně pomohlo, trošku jsem zhubla a vyběhala se. Ale pak začaly problémy s haluxy, a asi na to moje tělesná konstituce není stavěná. U Franty Ptáčníka netrpím tak běháním, snažíme se jít přes sílu, což je mi bližší. Ne že bych se extrémně zrychlila, ale vyhovuje mi to víc. Děláme víc odrazů, víc času trávíme v posilovně.

Jeden ze čtenářů (který vás prý dlouho sleduje) poslal dotaz, proč se nikde nezmiňujete o trenérském působení pana Vachaty ještě v žákovských letech před příchodem na Kladno? Jak na něj vzpomínáte?
Trénovala jsem u něj, když jsem přecházela z Újezdu nad Lesy, kde se běhaly hlavně přespoláky, ale já chtěla dělat techniky. Trenér Vachata byl bývalý dálkař, dojížděla jsem za ním na Barrandov. Měl dceru stejně starou jako já, tak jsme to spojili, a vytvořili takovou skupinku ještě s mou starší sestrou a trenérovým synem Martinem. Díky němu jsem se dostala na Kladno, za nějž dřív závodil, bylo to fajn.

Když už jsme u toho, jak vzpomínáte právě na Kladno pod vedením trenéra Víti Ruse? Byly pro vás na Kladně dobré podmínky, a co vám to dalo?
Na Kladno vzpomínám moc ráda. Kdybych tehdy na Kladenské sportovní gymnázium nepřestoupila, možná bych už ani atletiku nedělala. Podmínky jsem měla ideální, skvělou tréninkovou skupinu. Do života mi to dalo hodně, především pak několik dobrých přátel.

Jsme v roce 2015, vidíte po těch pěti letech pořád ještě rezervy v jednotlivých disciplínách, nebo už jde „jen“ o to poskládat co nejlepší výkony v rámci jednoho víceboje?
Rezervy ještě vidím. Třeba v roce 2010 jsem si nemyslela, že někdy přeskočím 180, teď si říkám, že bych mohla dát třeba 192. Samozřejmě se ale může stát, že neskočím ani 190. Vidím rezervy v kouli, sice jsem dala teď 15 m, ale ještě to nebylo technicky vyladěné. Oštěp bohužel moc nemůžu trénovat, mám prasklý vaz v rameni a spravilo by se to jedině operací. Říkám si, že bych se také mohla zrychlit, ale to jde v tomhle věku těžko. Překážky bych ale snad mohla zlepšit. No a v dálce, kde je hodně bodů, tam mám taky rezervu.

Před pěti lety jste se obávala, že se od vás čeká výsledek do pátého místa (tak jste byla v tabulkách). Teď už s bronzem v kapse nehrozí, že byste si nevěřila na medaili?
Už tu medaili mám, to jepravda, ale přeci jen, byla to „halová Evropa“, navíc v domácím prostředí, hrálo to pro mě příznivě. Halové sezony jsem většinou pouštěla a mám radši sedmiboj venku. Teď se vracejí soupeřky z mateřské, „takové ty“ Jessiky Ennis a podobně (směje se), tak to bude i s ohledem na olympiádu v příštím roce takové nabitější.

Před HME jste byla navenek opatrná s prohlášením o umístění. Cituji: „Já ani nevím přesně, kolikátá jsem v tabulkách… Pátá? Navíc ty největší favoritky podle mě ještě nezávodily.“ Jste méně sebevědomá nebo to jen nechcete zakřiknout?
Asi obojí. Opravdu to nechci zakřiknout. To mě vždycky dostane, když někdo říká „jedu si pro medaili, nejhůř zlatou“, a pak je desátý. I když na to má, tak většinou mám pocit, že ho to vytrestá. No a pravda je i to, že před halovou Evropou jsem si moc nevěřila a naopak čekala, že holky budou lepší.

Jste i pověrčivá?
Když mi projde černá kočka přes cestu, tak mě to nerozhodí. To, že nic nechci zakřiknout, je moje jediná pověrčivost.

Ani žádný rituál nemáte?
Ne, to vůbec. Ono by se dal brát ten týden před závodem, kdy člověk dělá to samé deset let, jako jeden velký rituál. Ale jinak ne. Není to nic speciálního.

Trochu „násilně“ sem vložím další čtenářský dotaz: Jakou hudbu posloucháte? A máte nějakou písničku, která vás dokáže vždy namotivovat k nejlepšímu výkonu?
V hudbě mám docela veliký záběr. Z českých mám ráda třeba Vypsanou fixu, Xaviera Baumaxu nebo Kabáty. Ze zahraničních je to Bruno Mars, Ed Sheeran, U2 a spousta, spousta dalších, ale nepohrdnu ani klasikou. Prostě podle nálady. A motivační písničku mám třeba od Icony Pop - I Love It.

Sice už jste překonala český rekord i v Moskvě, jinak je to ale Kladno, Kladno, Kladno, teď Praha. Čím to je, že se vám doma tak daří?
To domácí prostředí. Když cítím podporu, že tam jsou ti známí lidé, přátelé a všichni mi to přejou, tak to mi asi pomáhá.

Už jsme to trošku nakousli:Do letošního roku, když přišla halová sezóna, vypadalo to, že to berete jen tak doplňkově, spíš že doléčíte třeba nějaké to zranění a zazávodíte si na mistrovství republiky. Je to jen můj dojem?
Ne, vždycky jsem brala „halovku“ jako doplňkovou, abych dlouho nečekala na léto. Nemám moc ráda běhání v uzavřeném prostoru, ani klopené zatáčky mi moc nedělají dobře. Nikdy jsem se na halu nesoustředila, až letos.

Byl důvodem účasti pouze to, že je to doma? Nebo jste nabyla dojmu, že už jste schopná konkurovat při vrcholu v hale?
Bylo to opravdu jen tím, že to bylo doma v Čechách. Akorát jsem si na sebe trochu ušila bič, že se budu muset zamýšlet, co dělat příští rok, jestli se taky nezaměřit na halu. Uvidíme až po letní sezóně, asi už si ale nemůžu dovolit to úplně „pustit“.

Na druhou stranu halový „svět“ je jen v osmi lidech.
Tam je vždycky problém se nominovat, to je pravda. Uvidíme.

Předpokládám, že jste změnila kvůli HME přípravu. Co bylo jinak?
Podzim bývá na začátku vždycky hodně podobný. Tentokrát jsem ale například nejela na soustředění na Lanzarotte se svou skupinou, kde mi to nevyhovuje, a jela jsem jinam, kde jsem sice trénovala sama, ale v pro mě lepších podmínkách. Podřídila jsem HME v přípravě, co to šlo. A když jsme šli v hale do kvality, „neflákala“ jsem se jako dřív a prostě jsem se na to připravila. A s vidinou Evropy v Praze, šlo všechno i psychicky líp.

Věříte, že vás letošní hala posune směrem k létu?
Nevím, těžko říct. Vždycky jsem to měla tak, že jeden rok byl lepší a druhý horší. Tak jen doufám, že bude úspěšný celý rok. Ale snažím se neusnout na vavřínech a makám jako ďas.

Nebudete unavenější, snad ani ne tak fyzicky, ale hlavně psychicky?
Po Evropě jsem měla jen týden volna a hned jsem jela do Afriky. Musím říct, že prvních čtrnáct dní jsem se do tréninku fakt nutila, hlavě se opravdu nechtělo. Už jsem se ale dostala do tréninkové pohody a makám. Většinou po venkovním vrcholu je pauza delší, hala je v tomhle horší.

Říkala jste, že tréninku oštěpu moc nemůžete dát. Úplně ho vypustit ale asi nemůžete, nebo si ho s sebou ani nebalíte?
Oštěp si s sebou nebalím, to ne. Na podzim jsem ho vůbec neměla v ruce a tady jsou místní. No nechodím ani z rozběhu, pohazuji jen tak na trávě, abych neztratila cit. Spíš zpevňuji rameno třeba „kouličkami“ nebo „medíky“. Teprve až přijedu do Čech, čeká mě pár tréninků.

Z toho, co říkáte, se mi nezdá, že byste to chtěla řešit operací…
Nechce se mi do operace, je to zase zásah do těla. Kdyby se to mělo zhoršit a nemohla bych odházet ani závody, tak bych na ni šla.

Jinak ale jde příprava v pohodě?
Šlape jako po másle.

Máte nyní nějakého „sparinga“ v Africe?
Většinou jezdím sama, teď tu se mnou byl na tři týdny trenér a Jířa (Ptáčníková). Ale už odjeli, posledních čtrnáct dnů už trénuju zase sama.

Vyhovuje vám to takhle?
V tomhle období vyloženě neběhávám kilometry a buším v posilovně, na to trenéra až tak nepotřebuju. Sparing by se hodil, ale ve skupině nemám, kdo by se mnou běhal pěti-, šestistovky. Ale já jsem taková poctivá, hecnu se sama. V tomhle nevidím problém. Na dalším soustředění už je lepší, když je trenér. Teď je ale na La Santě, kam já nechci, tak je to trochu zmatený a budu se připravovat v Praze nebo pak pár dní v Nymburce se zbytkem skupiny a Kubou Uhrem, což je trenérův asistent.

Jste zdravá, nic vás kromě únavy netrápí?
Docela držím, všechno v pohodě (udiveně).

Už víte, kde budete poprvé závodit?
Nevím, jestli pojedu na extraligu do Ostravy 16. května. Ale první víceboj bude určitě Götzis, a pak se uvidí, jak se vyvine sezóna.

Před pěti lety jste si dala výkonnostní cíl před sezonou 6100 bodů (už jste ho tedy při rozhovoru měla splněný). Jaký máte letos?
Musíme nad tím přemýšlet u nás ve středisku (Vysokoškolské sportovní centrum) každý rok. Myslím, že pro letošek jsme si stanovili cíl 6500 bodů.

Na MS budete obhajovat sedmé místo, ale s medailí z HME asi musíte myslet výš. Nebo ne?
Nepřeceňuju tu medaili z HME. Sice víceboj je víceméně evropská záležitost, ale vím, že se vrací Ennis, nebo holky, kterým nevyšla hala, se určitě připraví více na léto. Určitě to bude náročnější.

V Pekingu jste už závodila na juniorském MS. Bude vám sedět teplo a vlhko?
Docela mi to vyhovovalo, nebo moc nevadilo. S přibývajícími léty mám radši evropské podmínky. Moc vedro nemusím.

Za rok je tu olympiáda, máte už i na ní myšlenky?
Trénujeme i s vidinou olympiády, ale je to pořád ještě daleko. Takže jdeme postupnými krůčky, mistrovství světa, halové MS, a pak teprve olympiáda.

Nešla jste se tedy hned podívat, když zveřejnili limity pro Rio?
Někdo to dal na Facebook, tak jsem to hned zkontrolovala, 6200.

Tak to je v pohodě, ne?
No, nezakřikněme to (směje se).

A ještě úplně poslední otázka: Je ve vašich plánech ještě jeden olympijský cyklus?
To nevím, co by se muselo stát, abych jela na další olympiádu. To bych musela tuhle asi vyhrát (směje se).

Michal Procházka, foto: J. Kucharčík, Praha 2015

Vytisknout