Zlatá Nicole a její strmá i trnitá cesta na vrchol

Od gymnastiky přes volejbal k tyči

Nicole se od útlého věku věnovala gymnastice. Atletice přišla na chuť až později. Přitom nechybělo mnoho a nemusela se královně sportu věnovat vůbec. „K atletice jsem se dostala v podstatě náhodou. Původně jsem chtěla hrát volejbal, ale pořád jsem si lámala prsty, tak jsem šla radši na atletiku,“ vzpomíná.

První atletické krůčky absolvovala na pražské Jeseniovce pod vedením trenéra Daniela Musila a zprvu se věnovala vícebojům. Tehdy nic nenaznačovalo, že by se mohla stát tyčkařkou, i když v hlavě to měla. „Dan ze mě udělal atletku a jsem mu za to nesmírně vděčná. Od začátku jsem byla všestranná, takže víceboje byly jasnou volbou. Vždy se mi ale líbil skok o tyči. Jen trenér o tom nechtěl slyšet. Stálo mě to dva roky přemlouvání, než povolil. Měli jsme kontakt na Dukle a brzy přišel na trénink Sláva Patera. Líbilo se mu, jak rychle jsem vnímala techniku skoku o tyči. Najeli jsme na stejnou vlnu a navázali spolupráci, která trvá doteď.“

Výrazný progres i první zdravotní problémy

První tyčkařský závod šla v roce 2023 a o rok později už sahala na mistrovství Evropy dorostu po medaili, když skončila až díky horšímu zápisu čtvrtá. Navíc se kvalifikovala i na mistrovství světa juniorů v Limě. „Když jsem tehdy v hale skočila sotva tři metry, tak mě ani nenapadlo, že bych v létě mohla reprezentovat. To byl trošku úlet, ale zlepšovala jsem se fakt rychle a řekla trenérovi, že se chci kvalifikovat i na juniorské mistrovství světa. Vysmál se mi a řekl, ať zůstanu nohama na zemi, ale já se tam dostala. Měl by mi víc věřit,“ dodává s úsměvem.

A ve světové konkurenci výrazně starších závodnic se vůbec neztratila, když si v chladném a větrném počasí vyskákala sedmé místo. „Lima pro mě byla obrovskou zkušeností. Odlétala jsem tam naprosto bez očekávání. Že postoupím z kvalifikace, mě nenapadlo ani ve snu a finálový výsledek byl neskutečným nakopávačem, který mě utvrdil v tom, že to má smysl. Přechod z vícebojů byl totiž složitý.“

Podle dosažených výsledků by se zdálo, že vše šlo jako po másle, ale opak byl pravdou, protože Nicole stíhal jeden zdravotní problém za druhým. „V roce 2024 jsem se hodně potýkala s tím, že jsem při zátěži omdlévala. Stávalo se mi to třeba i v polovině skoku, což nebylo úplně super. Dlouho jsme nevěděli, kde je problém, ale pak na to přišla trenérova dcera. Zjistilo se, že se mi velmi rychle roztáhnou cévy, ale pak se nechtějí stáhnout zpět, což je samozřejmě při nějaké zátěži docela nebezpečné. I teď, když běhám například nějakou vytrvalost v přípravě, tak se nemohu hned zastavit, ale musím třeba ještě 200 metrů klusat. Do toho mě dlouhodobě trápí třísla, přitahovače a stydká kost, což je následek gymnastického tréninku. Od pěti let jsem trénovala dvoufázově, a to se na mě podepsalo,“ přibližuje.

Další komplikace a prokleté Tampere

Přesto se i přes velké tréninkové výpadky dokázala nadále zlepšovat. Pak ovšem přišla další rána. „V únoru 2025 mi řekli, že mám cystu na vaječníku a je i možnost, že ně přijdu. K tomu dodali, že musí zjistit, zda to není zhoubné. V tu dobu se mi ještě více rozjely úzkosti, které už jsem měla předtím, a už to hraničilo s panickými atakami. Bylo to hodně akutní. Vyhledala jsem odbornou pomoc, ale to pro mě bylo spíše zklamání. Hodně mi pomohla moje skvělá mamka, díky které jsem se dala do kupy a naučila se pracovat s emocemi. Jenže to byl běh na dlouhou trať.“

Aby toho nebylo málo, následně zjistila, že v hale závodila s mononukleózou. I tak vyhrála halové juniorské mistráky a posunula si osobák na 420 centimetrů. Příprava na venkovní sezónu se však značně zkomplikovala. „Neměla jsem ji téměř žádnou. Poté jsem šla venku jeden závod, který mě nakopl, když jsem skočila v Plzni 437 centimetrů. Jenže na gynekologii mi řekli, že pokud odjedu závodit na mistrovství Evropy do Tampere, bude to extrémně riskantní, jelikož mi mohla cysta prasknout, což by byl velký průšvih. Rozhodnutí bylo na mě a já tam jet chtěla, protože jsem měla na medaili, ale v hlavě jsem to měla asi víc, než jsem si připouštěla, což se také projevilo.“

Kvalifikací prošla bez problémů, ale ve finále bylo snad všechno špatně. „Hned při prvním pokusu mě prudce píchlo v břiše, což mě dost vyděsilo. Měla jsem strach, že došlo na to, před čím mě doktoři varovali. Na další postupné výšce mi pak padající laťka roztrhla ret a teklo ze mě krve jak z vola. Při druhém pokusu jsem pak skončila mimo doskočiště a dodnes nevím, jak se to stalo. Vůbec nic si z toho nepamatuju. Byl zázrak, že jsem těch 415 třetím pokusem skočila. Bojovala jsem, ale nevyšlo to,“ litovala s tím, že hlavní problém byl v psychickém rozpoložení.

Zapracovala na hlavě a překonala další překážky s vidinou zlatého cíle

Rozhodla se tak pro krok, který se jí následně vyplatil. „Hodně jsem se snažila pracovat na hlavě a našla si skvělého mentálního kouče Laca Bittnera, který mi neskutečně pomohl. Hodně při mně stál a vytáhl z nejhoršího.“ Vše se zdálo být na dobré cestě. Letos v hale skočila juniorský národní rekord 441 centimetrů a těšila se na jarní přípravu. Jenže ta se téměř nekonala.

„Přišly další problémy se stydkou kostí. Dva měsíce jsem v podstatě stála. Měli jsme s koučem debatu, zda mám vůbec letos závodit, že je potřeba čas, aby to dorostlo. Naštěstí díky všem, se kterými spolupracuji, jsme dokázali vytěžit z minima celkem dost.“ A měla pravdu, protože v Táboře dokázala vylepšit i český juniorský rekord pod otevřeným nebem, když skočila 452 centimetrů. Rázem byla jednou z favoritek na medaili pro nadcházející mistrovství světa v Oregonu.

Jenže to by nebyla Nicole, kdyby se zase něco nestalo, a tentokrát se jednalo o nešťastnou náhodu. Dva týdny před odletem na MSJ jí sparing omylem prošlápl tretrou nohu. „Extrémně to oteklo. Týden jsem chodila o berlích a nemohla vůbec nic dělat. Nebylo vůbec jisté, zda odletím. No a když už jsem konečně přece jen dorazila do Eugene, tak jsem onemocněla. V den kvalifikace už jsem naštěstí byla v pořádku.“

K postupu do finále stačil Nicole jediný pokus. „Musím říct, že v den kvalifikace jsem se cítila neskutečně dobře. Měla jsem ty nejlepší skoky v životě a moc jsem se těšila na finále. Cítila jsem, že skočím vysoko.“ I její výkony ji favorizovaly na titul. „Před finále to ale nebylo vůbec ono. Nemělo to vůbec šmrnc a když jsem na základu prvním pokusem shodila, začalo se mi vracet Tampere, ale poté jsem se uklidnila a už to šlo dobře. I tak ty pokusy až na jeden nebyly nic moc. Naštěstí to stačilo na vítězství.“

Jak sama přiznává, čeho dosáhla v Eugene, si uvědomí až později. „Zatím se mi to nějak nedaří vstřebat. Vlastně ani necítím, že by se něco změnilo. Prostě se ráno nasnídám, jdu na trénink a jede se dál.“ Přestože ví, že ze sebe na šampionátu nevydala to nejlepší, nad jejími dalšími starty v této sezóně visí otazník. „Uvidíme, v jakém stavu se vrátím z Eugene. Nejsem ještě úplně zdravá.“

Jedním dechem však dodává, že o motivaci je jistě postaráno a o svých cílech do budoucna má jasno. „Příští rok mám v hlavě vidinu mistrovství světa v Pekingu a jedním z vrcholů bude jistě i mistrovství Evropy do 22 let v Bydhošti. Také už bych ráda sbírala nějaké body pro olympiádu v Los Angeles. Odmalička mamce říkám, že jednou na olympiádu pojedu, a teď cítím, že to má reálné rozměry,“ věří ve svůj potenciál.