Yann Havlena: Věnuji se mnoha věcem, běhání mi ale dává smysl a přináší radost

Od letošního dubna je jeho trenérem Václav Janoušek, jenž připravuje Moiru Stewartovou. Na prahu jejich spolupráce se stal Yann Havlena na maratonu v Praze mistrem republiky a o pár měsíců později – dle svých slov konečně – zaběhl pod 2:20. Cesta k osobnímu rekordu 2:18:15 (čipový čas 2:18:09) v oblíbené Valencii rozhodně nebyla přímočará, už proto, že Yann je – jak sám rád slyší – renesanční osobnost.

Původně moderní pětibojař vystudoval klinickou psychologii v Ženevě, nyní už jako psycholog i pracuje, ale zároveň absolvuje psychoterapeutický výcvik při týdenních kurzech v Londýně a Vídni. A aby toho nebylo málo, studuje ještě sólový klasický zpěv na konzervatoři. I tak stíhá po většinu týdne dvoufázový trénink a průměrně 170 km týdně (9 000 km ročně).

Jak to vůbec všechno stíháte?

Chci věci dělat pořádně, snažím se jim hodně věnovat. Sportuju od nějakých 11 let, dříve jsem se věnoval modernímu pětiboji a posbíral i několik zkušeností na mezinárodních závodech. Jsem tedy docela zvyklý na zápřah. Ale výkony tím trpí, příprava je obecně hodně komplikovaná a často chudší na regeneraci, především kvůli mým ostatním aktivitám.

Je pro vás tedy práce nutnost?

Ano, život v Ženevě je drahý, musím pracovat. Finančně mě podporuje mamka, díky ní si můžu například platit konzervatoř nebo psychoterapeutický výcvik. I přes vítězství na mistrovství ČR je hledání sponzora těžké, možná kvůli mému pobytu v zahraničí, i když v tom bych v dnešní době problém neviděl.

Obecně tedy asi nemáte dobré podmínky pro sport na vrcholové úrovni…

To nemám a brzdí mě to. Moc hezky se poslouchá, když mi okolí říká „renesanční člověk“, pro rychlý maraton to ale není optimální. O to víc jsem ale pyšný na svoje výsledky, které v tomto kontextu podávám.

Jak tedy vypadá vaše příprava? Když je trenér jinde než vy, máte třeba aspoň sparinga?

Sparinga žádného nemám, kamarád se mnou chodí delší klusy, ale na všechny těžké tréninky jsem sám. Trénuji každé ráno okolo osmé, a asi pětkrát týdně i večer, obvykle mezi šestou a sedmou. S trenérem se potkáme v Praze, když tam jsme oba. Obecně ale komunikujeme na dálku velmi často. Voláme si. Takže zpětnou vazbu máme oba dva.

Když už žijete ve Švýcarsku, máte třeba aspoň lepší možnost vysokohorské přípravy?

Byl jsem v (italském) Livignu v červenci. Bylo to moje jediné vysokohorské soustředění. Musím uznat, že mi to dalo hodně, i když to nepovažuji za přípravu na Valencii. Výhodu vidím hlavně v možnosti věnovat se pouze běhu – to v Ženevě samozřejmě vůbec nemám. Soustředění jsou obecně složitá záležitost. Je to další výdaj, musím si vzít volno v práci. Termín musím naplánovat na období, kdy nemám koncerty ani výcvik.

Jak tedy probíhala příprava na Valencii?

Na závod jsem se chystal od září, ale vše bylo dost komplikované. Přivodil jsem si totiž dvě únavové zlomeniny v levém nártu. S trenérem jsme se dohodli, že po odeznění bolesti zkusíme přípravu, ale hlavní bylo zdraví. Bez toho bych se na start Valencie nepodíval. Začali jsme zvolna a hodně opatrně. Od lehkých a krátkých klusů. Měl jsem také velké problémy s břichem, takže bylo potřeba dát pauzu a začít šetrně.

Byla to poslední zdravotní komplikace?

Ani zdaleka ne. V listopadu se mi povedl tréninkový závod na 20 km, ale tři dny po něm jsem měl zažívací potíže. Tělo nepřijímalo ani vodu a já si musel volat domů záchranku, protože jsem nebyl schopný ani stát na nohou. O týden později jsem si znovu poranil nárt a hodně mi natekl, bál jsem se o start, ale bolest odezněla během pár dní. Dva týdny před maratonem jsem nastydl a nemoc se mě držela deset dní. Ještě teď ji trochu cítím. Spíš bych tedy hodnotil přípravu jako komplikovanou, byla krátká a brzdilo ji hned několik zdravotních problémů. Moc jsem toho, z mého pohledu, nenatrénoval.

Přesto jste dokázal zaběhnout svůj zatím nejlepší maraton.  

Vašek mi trénink postavil moc hezky a chytře. Nebyl jsem v žádné životní formě. Zdravotně jsem se ale dal do kupy a měl jsem chuť běžet. Mrzelo mě, že jsem neměl prostor pro odpočinek před závodem.

Jakou jste zvolil strategii?

Byl to můj osmý maraton. Měl jsem zkušenosti, strategii úplně ne. Věděl jsem, čemu se vyhnout. Nechtěl jsem závod přepálit. Chtěl jsem správně pít a občerstvovat se. Oproti MČR jsem neměl k dispozici občerstvovací stanice – nebyl jsem v elitě ani sub-elitě – bral jsem tedy pouze vodu v lahvích. Správně jsem stanovil plán pro občerstvování.

Měl jste nějaký konkrétní čas jako cíl? Sledujete třeba při závodě hodně tempo nebo dáte víc na pocit?

Chtěl jsem začít opatrně a vyhnout se stěně třicátého kilometru. Tempo sleduji, ale primární jsou pocity. Chtěl jsem se konečně dostat pod 2:20. Na maratonu se ale vše může změnit během sekundy a dopad to má obrovský, proto je třeba brát každý závod s pokorou.

Jak jste se cítil před závodem?

Byl jsem v klidu, spal jsem 6 hodin a 45 minut, nestresoval jsem se. Zdravě jsem si věřil.

Jak se dařilo plnit plán? A co podmínky a spolupráce s ostatními?

V závodě jsem začal cítit únavu už od pátého kilometru. Navíc bylo teplo. Nedařilo se mi tolik držet jedné skupinky, hledal jsem svoje místo a celkem často i běžel sám, což proti větru nebylo nejpohodlnější. Nicméně, většinu závodu jsem byl ve skupině.

Co občerstvení, probíhalo bez problémů?

Nemohl jsem si dát svoje pití na občerstvovací stanici, takže jsem spoléhal na vodu a gely, které jsem si nesl v kapsách od startu. Nevím, zda měli všichni v sub-elite možnost občerstvování, slyšel jsem o běžcích, kteří ani s časem 2:14 hodiny nedostali možnost svého občerstvení, ale nebyl jsem v té situaci, takže netuším. Každopádně jsem měl vše, co jsem potřeboval.

Jaký byl další průběh?

Komplikace přišla na 23. kilometru, bolest v nohách zesílila, skoro bych ji přirovnal ke křečím. A oteplilo se. Okamžitě jsem lehce zvolnil, uklidnil jsem se, měl jsem pocit, že jsem byl přemotivovaný a stres mi stahoval svaly. Připomněl jsem si, proč to dělám, že nikomu nepotřebuji nic dokazovat, smiřoval jsem se s tím, že zase někde vytuhnu nebo zkolabuju a pod 2:20 to nebude.

Chtěl jste vzdát?

To ne, rozhodl jsem se běžet s rezervou, aby případný kolaps přišel co nejpozději. Dostal jsem se do obrovského psychického klidu. A běžel jsem. Nohy se nelepšily, to se ani nedalo čekat. Stav ale zůstal stejný. Kontroloval jsem tempo a rezervu. Nestupňoval jsem, ani nefinišoval. Věděl jsem, že skoro polovina bude na hodně tenkém ledě. I nepatrné zrychlení by svaly mohlo zadřít, jako se mi to stalo ve Valencii vloni a z tempa na 2:18 tehdy bylo 2:28.

A vyšlo to.

Vyšlo, a s touhle opatrností jsem se prokousal do cíle. Ulevilo se mi, až po protnutí cílové čáry. 2:18:09? Byl jsem v šoku. Obrovsky se mi ulevilo. Dal jsem průchod všem emocím, které jsem v sobě v přípravě nastřádal. Krásná tečka sezony.

Proč padla volba na Valencii a poběžíte za rok zas?

Valencii mám rád, organizace maratonu se mi zdá dobrá. Počasí posledních dvou ročníků ale nebylo nejlepší. Příští rok bych rád zopakoval pražský maraton, ale na podzim poběžím Chicago marathon, kde mne přijali do high performance programu a to ještě neznali můj výsledek z Valencie. Všechny detaily jsem ještě nestudoval, takže zatím nevím, zda tam budu mít k dispozici svoje občerstvovací stoly, doteď jsem se soustředil na Valencii.

Jaké jsou vaše další plány a jak hodnotíte tento rok?

Chceme se s trenérem vrátit ke kratším tratím, abych zrychlil. Tento rok jsem udělal spoustu změn. Upravil jsem mindset, přešel jsem pod křídla Vaška Janouška, zlepšil jsem své stravovací návyky. Začal jsem těžit ze svých běžeckých zkušeností, které jsem se rozhodl sbírat před dvěma lety, kdy jsem se začal soustředit na maraton místo kratších tratí. Cítím, že s každým povedeným závodem dávám smysl všemu, co dělám a co jsem dělal. Učím se ze svých chyb a neopakuji je, rostu na nich a dospívám. Věnuji se mnoha věcem, běhání mi ale vždy dává smysl a přináší radost.

Pomáhá vám v tréninku vaše zaměření? Zpěv třeba na dech a psychologie pro hlavu – ta často rozhoduje závody, říká se…

Jako pomoc to nevnímám. Aktivity jsem si vybral, abych měl celistvý život, potažmo osobnost. Sport je fyzicky zaměřený, zpěv je umělecká činnost a psychologie je intelektuálně naplňující, a to v obou směrech – kognitivní inteligenci i té emoční. Myslím si, že psychologie běhu je hodně specifická. Musel jsem si sám najít cestu, styl, vybudovat mindset. Deset let jsem na tom vědomě pracoval – už od pětiboje. V tom mi studium ani práce nepomohly. Pěvecký dech je velmi odlišný od toho běžeckého.