Vítězslav Veselý: Po kariéře jsem došel k řadě uvědomění
Víťo, jakým směrem se ubírá váš život po ukončení atletické kariéry?
Zavedl mě zpět do Hodonína. Dříve jsem si myslel, že se usadím ve Zlíně nebo zůstanu v Praze, ale pro mě je doma tam, kde jsou lidé, se kterými si rozumím a nacházím se v přátelském prostředí, což vykrystalizovalo během posledních let právě v Hodoníně, kde jsem si začal hledat bydlení, což se mi nakonec podařilo. Koupil jsem si dům a teď ho rekonstruuji, což je pro mě určitá forma seberozvoje. V podstatě jsem ukončil jakékoli sportovní aktivity a věnuji se renovaci domu.
Zůstáváte nějakým způsobem v kontaktu se světem atletiky?
Celý život mám spojený se sportem. Mám vystudovanou tělovýchovnou fakultu. Před nějakou dobou mě kontaktovali dva šikovní kluci z Břeclavi, kteří mě oslovili, zda bych jim neporadil s technikou, a byla to pro mě výzva. Když jsem trénoval sám sebe nebo Nikolu (Ogrodníkovou), tak jsme už byli hotoví oštěpaři a už jsme se zamýšleli nad detaily. Když má člověk něco předávat od základu, tak to není jednoduché. Ta spolupráce se Štěpánem Paulíkem a Richardem Březovičem trvala přibližně rok a půl. Teď šli na výšku do Ostravy a začali trénovat se Standou Šuškou. Oba jsou šikovní a mají v určitých směrech talent.
Jakou zkušeností pro vás bylo vystoupení na oštěpařském semináři v Domažlicích? To byl další způsob, kterým jsem mohl předat své bohaté zkušenosti.
Když mi Seky (David Sekerák) volal, tak jsem na to kývl hned. Mluvit před lidmi je pro mě další výzvou. Původně jsem tedy myslel, že to bude povídání s českými trenéry a pak tady najednou byla i spousta lidí ze zahraničí, ale bylo zajímavé vystoupit z komfortní zóny. Právě to mě obohacuje.
V čem je podle vás kouzlo české oštěpařské školy, že je tak úspěšná?
Myslím, že tomu položili základ Dana Zátopková s Honzou Železným. Životní cesta Dany s Emilem byla inspirativní a měla i jiný než pouze sportovní přesah a Honza, to je skutečná legenda této disciplíny. Postupně pak začala naše oštěpařská škola generovat další kvalitní závodníky. Je hodně založena na běhání, všestrannosti pohybu a pozdější specializaci, proto si myslím, že je tak úspěšná.
Jak se díváte na současný stav českého oštěpu?
Nějak dopodrobna to zas nesleduji, že bych koukal na výsledky nebo tak něco, ale cítím, že tady probíhá určitá výměna generací. Mezi muži to zatím stále drží Kuba Vadlejch a holky máme také celkem silné, takže s tam vždy nějaký solidní výsledek urodí. Celá vrhačská sekce vytvořila silné podhoubí na středně vyšší úrovni, tak jsem zvědavý, co to přinese. Když jsem začínal já, tak bylo málo kluků, kteří dokázali hodit 75 metrů, a teď jich je celkem dost. Světový oštěp se posouvá a je třeba na to reagovat. V globálním měřítku bude čím dál těžší konkurovat.

Čeští oštěpaři se můžou tradičně chlubit atletickou dlouhověkostí. Čím myslíte, že to je?
Myslím si, že těžíme ze správně načasované specializace. Máme široké spektrum pohybových základů a o to déle pak v kariéře vydržíme. Není dobré honit od útlého věku sílu a další tréninkové parametry. Pak už není moc kam se posouvat. Navíc si zažijete nějaké vzorce a pohybový základ, než se pořádně naučíte techniku, která je pro oštěp klíčová.
To trošku kontrastuje s tím, že na světový rekord Barbory Špotákové letos zaútočila teprve osmnáctiletá Číňanka Ziyi Yan. Co na ni říkáte?
Neznám ji, nevím, jak trénuje, ale ten hod jsem viděl. Vzhledem k tomu, jakou má konstituci, tak to udělala technicky moc krásně. Nabízí se samozřejmě obecný stereotyp, že když je tak dobrá už v extrémně mladém věku, tak nevydrží, ale Číňanky, které dříve získávaly oštěpařské medaile, tak byly spíše zkušenými závodnicemi, takže jsem na ni zvědavý.
Jaký dojem na vás dělají oštěpaři z Indie nebo Srí Lanky, kteří se stále více prosazují?
Mají obrovský potenciál. V těchto zemích všichni hrají kriket a je to na jejich technice vidět. Jak se ukazuje, tento sport je skvělým základem pro oštěp. Samozřejmě mají i velkou vnitřní motivaci, protože úspěchy v atletice pro ně znamenají výrazné vylepšení životních podmínek. Někteří jsou už teď národními hrdiny a myslím si, že se v jejich podání budou ještě dít věci.
Vracíte se někdy v myšlenkách k některým závodům vaší kariéry?
Někdy si určitě vzpomenu. Bylo to přece jen dvacet let mého života. Samozřejmě si říkám, že jsem třeba někdy mohl hodit devadesát metrů nebo vyhrát olympiádu, ale člověk musí přijímat s pokorou vše, co se událo. Právě to mě zformovalo v člověka, jakým dnes jsem.
Chybí vám život profesionálního atleta?
Je to krásný život. Člověk si to uvědomí, až když to nemá, jako to bývá se vším. Jsou to i takové drobnosti. Jdete do posilovny a musíte za to zaplatit. Lidé se chodí hýbat až po práci ve volném čase a já to všechno měl nonstop, a ještě třeba na soustředěních v Jihoafrické republice nebo jinde v zahraničí. Není to tak, že by mi to chybělo, ale spíš jsem došel k takovému uvědomění. Málokdo si uvědomí přínosy života vrcholového sportovce ještě v průběhu kariéry, a pokud se to někomu podaří, tak si myslím, že se i lépe třeba srovnává i s případnými dílčími neúspěchy.