Věřím, že se odrazíme ode dna a za našimi atlety stojím, říká Barbora Špotáková

Báro, máte za sebou s Nikol první společné vystoupení na velké mezinárodní akci. Jak se vám bude hodnotit?

Tak samozřejmě se nám nezadařilo, jak jsme si představovaly. Určitě na nás směřoval určitý tlak. Hodně lidí včetně nás věřilo, že by to mohlo být dobré. Nikča vypadala velmi nadějně i v rozcvičování, kde předváděla krásné hody. Nejhorší pak právě je, když vám to jde v rozhazování a nepřetavíte to do samotného závodu, což se přesně stalo. Bohužel se to stalo a my musíme jít dál. Doufám, že spolu zažijeme ještě nějaký další velký závod, který se podaří. Vůči ní je to vystoupení tady opravdu kruté.

Myslíte tedy, že hlavním faktorem neúspěchu byla nervozita?

Nikča už za sebou má pár velkých závodů včetně finále mistrovství Evropy, takže mě úplně nenapadlo, že by jí mohla nervozita tak srazit. Možná to bylo právě tím, že na tom byla tak dobře a o to více chtěla uspět. Pořád se ještě poznáváme, takže na předzávodním stresu musíme společně zapracovat. Na někoho platí uklidňování, jiný potřebuje nahecovat. Nikča je v tomhle složitější než já. Byla jsem čitelná. Mně stačilo pár lidí, kteří za mnou stáli, a nějak to prostě šlo.

Zažila jste někdy vy sama v průběhu kariéry závod, který jste nezvládla kvůli nervozitě?

Určitě se mi to stalo. Paradoxně to bylo v pozdějším věku. Čím jsem byla starší, tím jsem byla nervóznější. Zejména po narození dětí. Přeci jen už to tolik nelítalo, takže když jsem pak doufala v nějaký dobrý výsledek, rovnalo se to pomalu nějakému zázraku. V tomhle jsou nejhorší právě kvalifikace, kdy máte jen tři pokusy. Prvním nehodíte, druhý se taky nepodaří a při tom třetím je pak ten stres už obrovský. Celkem pravidelně se stává, že v kvalifikaci vypadnou velké favoritky.

Jak se celkově cítíte v pozici trenérky vrcholové oštěpařky? Jste nervóznější, než když jste závodila?

Musím se přiznat, že v jiných závodech této sezóny na mě padaly nervy, ale tady kupodivu ne, což asi taky není dobře. Asi jsem si říkala, že to prostě nějak dopadne, a byla klidná. Pořád jsem doufala, že Nikča postoupí, protože to tam má. Je to tady celé nějaké zakleté, nejen pro ni, ale i pro naše další atlety.

Jak se díváte na kritiku, která se na naše atlety snáší?

Každý, kdo se sem dokázal kvalifikovat, je výjimečný člověk. Spousta atletů, kteří tady reprezentují, současně studuje nebo pracuje a atletice věnují strašně moc za strašně málo. Měli by mít obdiv, a ne nějakou odpornou kritiku. To si nezaslouží. Samozřejmě jsou ze svých vystoupení nešťastní. Nikdo z nich nechtěl vypadnout. Já za nimi stojím, a to nejen jako bývalá atletka, současná trenérka, ale i jako místopředsedkyně Českého atletického svazu. Nemyslím si, že by to kdokoliv z nich nějak podcenil. Věřím, že i my s Nikčou se z této zkušenosti ponaučíme. Každý velký sportovec občas prožije i prohru. Bez toho to prostě nejde. Věřím, že pro všechny tady je to jen zastávka na cestě za špičkovými výkony. Možná jsme tuhle pomyslnou facku potřebovali.

Vy jste téměř vždy dokázala formu skvěle načasovat právě na velké šampionáty. Čím to, že se vám to tak dařilo?

Těžko říct. Je to strašně individuální. Já jsem asi možná měla nějaký dar, kdy se mi podařilo ve správný okamžik ze sebe vydat to nejlepší. Hodně mi pomáhali diváci a poháněl mě ten dav, ale jak říkám, teď je tma a já věřím, že přijde světlo a čekají nás lepší zítřky.

Jak se vlastně obecně sžíváte s trenérským řemeslem?

Musím uznat, že trenéři to mají těžké. Není to žádná práce od do. Plány píšete po večerech a po nocích nad nimi v hlavě uvažujete a stejně tak nad tím, jak se můžete vy sami zdokonalovat. Já jsem nikdy nebyla nějaký plánovací typ. Jsem impulzivní, takže umět najednou sestavit plán třeba na půl roku dopředu je pro mě skutečná výzva.

Když jste vnímala atmosféru tady na stadionu, nesvrběly vás prsty, že byste si taky hodila?

Je to pořád takový zvláštní pocit, že jsem na velké akci, na které nezávodím. Když jsme na rozcvičováku, tak mám furt tendenci, že bych se měla protahovat a jít rovinky, ale to je asi dobrý signál, že jsem z toho ještě úplně nevypadla.

Zítra čeká evropské finále Kubu Vadlejcha. Jak moc mu věříte?

Kuba má na oštěpaře dobrý věk. Musí vydržet zdravý a snad bude mít zítra svůj den a sepne mu to. V kvalifikaci se mi až tak nelíbil, ale snad bude o to lepší finále. Věřím mu, pár let jsem s ním přeci jen trénovala. Je to matador.