Trenér roku Jaroslav Bába: Na tribuně je to jiná nervozita

Co říkáte na ocenění?

Jsem samozřejmě velice rád, těší to. Něco se nám – skupině, svěřencům – povedlo a díky tomu jsem tohle ocenění dostal.

Co je u Honzy Štefely cennější, medaile v Tokiu nebo osobní rekord?

Osobní rekord byl skvělý, ale ještě jej určitě překoná. Medaili mu už nikdo nevezme.

Jak jste si medaili užili, Honza je známý šoumen…

Vzhledem k tomu, že závody byly pozdě, tak jsme se i na hotel dostali docela dost pozdě, bylo nějak půl jedné nebo jedna hodina, tak už bylo všecko zavřené. Koupili jsme si plechovky piva, dali jsme si je na zídce s ostatními členy české výpravy.

Jak jste viděl sezonu Míši Hrubé, kterou trénujete společně s Milanem Kovářem?

Míša měla skvělou sezonu, jednu z nejlepších vůbec. Byla škoda, že si neposunula osobní rekord, dvakrát dala 194 centimetrů, na 196 měla několik krásných pokusů na dvou závodech. Ale ono to přijde.

foto: Aleš Gräf

Jaké je to být na Atletovi už ne za sebe, ale díky svěřencům?

Tak je to trochu jiné, než když jsem tu byl jako atlet. Ale není to zásadní změna, jsme ve stejném prostředí, stejný moderátor…

Berete to tak, že svoji práci děláte dobře?

Jsem rád, že se svěřencům daří. Nejradši bych byl, kdyby se dařilo všem, ale to asi vždycky nejde, zdravíčko někdy hapruje. Tento rok byl povedený, spíš mám obavy, co bude příští rok. Bude těžké navázat, zopakovat, nebo předvést aspoň něco podobného. Samozřejmě budeme se snažit umístění třeba i vylepšit, ale nebude to tak jednoduché.

Většina bývalých sportovců říká, že jsou v trenérské pozici nervóznější. Co vy?

I já to tak mám. Když jsem na tribuně, jsem hodně nervózní. A je to jiná nervozita, protože s tím už moc nemůžu udělat. Můžu dát nějakou radu, u technických disciplín se dá ještě během závodu něco vymyslet. Nakonec ale stejně ten výkon musí udělat svěřenec, a ne vždy se podaří radu přenést do skoku.

Co třetí pokusy, díváte se vždycky?

Na své svěřence se dívám. Když ale skákal Doroščuk třetí pokus 234 a šlo o medaili, tak jsem nekoukal. Opřel jsem se o zábradlí a jen jsem čekal na reakci lidí. Pepa Karas se vedle mě hodně radoval,

Je nervozita někdy jiná, když třeba vidíte projev svěřence?

Víme dopředu, jak na tom svěřenec podle tréninkových ukazatelů je. Pak jde „jen“ o to, aby to předvedl, ale hlava hraje velkou roli. Může se stát, že se na nějaké výšce zasekne jako teď Honza v hale i venku, kdy šla na výšku před medailí na třetí pokus. Nevím, proč mi to dělají, nervy mám jen jedny (smích). Ale zase ono ho to pak nakopne a další výšku skočí na první jako v hale, nebo na druhý venku.

Kdy jste měl největší tepovku?

Asi při třetím pokusu na 228 v Tokiu, to jsem byl hodně nervózní. Protože to by určitě nesplnil ambice, se kterými tam jel. Povedlo se, štěstí při něm stálo. Přežili jsme a medaile se přivezla.

Který pokus byl letos nejlepší, třeba i shozený?

On tam měl na 234 docela dobré pokusy, minimálně jeden určitě. Měl paradoxně problém, že na tom byl dobře fyzicky, energie měl dost. Takže i když jsme hodně posouvali rozběh dopředu, nebyl schopen se trefit, prolítával a kulminoval za laťkou. Ale zaplaťpánbůh za 231.

A co Madrid, kde si skočil osobní rekord 233?

Ano, další postupná výška byla 236, blízko mému rekordu. Tam jeden pokus vzal jen lehce nohama, při troše štěstí to tam mohlo zůstat. Ale on, když trefí pokus, může skočit opravdu vysoko.

(Celý rozhovor najdete v příštím vydání časopisu Atletika.)

foto: Ondřej Plecháček