Selhání k vrcholovému sportu patří, musíme se z nich poučit, říkají překážkáři

Musíme si nastavit zrcadlo a nezavírat oči před chybami, je přesvědčen Jonáš

Rozhodně by nemělo být standardem, abychom jezdili na reprezentační akce a běhali na nich daleko za sezónními a osobními maximy. Ve většině případů se to bohužel v případě českých atletů děje a nám se to stalo taky.

Co se týká mě, měl jsem lehce natržený hamstring. I proto jsem nezávodil na mistrovství republiky. Byla to drobná komplikace před odletem do Birminghamu, ale myslím, že se to přeci jen projevilo na mé výkonnosti. Poučením je, abych byl opatrnější v tréninkovém režimu dva nebo tři týdny před vrcholem, protože nejsme jediní, komu se něco podobného stalo. Nejsme jediní čeští atleti, kteří se před šampionátem nebo přímo tady zranili, a už je to trošku blbý vzorec. Myslím, že se nad tím musíme zamyslet, ať už jako jedinci nebo i na úrovni reprezentace.

Z mého pohledu jsme po příletu dělali vše naplno. Jedli jsme správně, spali jsme dobře, nastavili potřebný režim a podřídili vše tomu, abychom podali kvalitní výkon. To nastavené zrcadlo vidím v tom, že prostě ještě nejsme dostatečně dobří. Teď tedy mluvím za nás se Štěpánem. Objektivně a obecně musíme přidat a nemůžeme spoléhat na to, že na samotné akci půjde všechno samo. Musíme se naučit postupovat do dalších kol, i když v průběhu závodu přijde nějaká komplikace. V tom vidím mezi námi a absolutní špičkou rozdíl, konkrétně tedy na překážkách.

Musíme makat. Svět i Evropa se posouvají, laťka se zvyšuje a mně přijde, že trošku krníme, a to nejen v atletice z mého pohledu. Měli bychom překopat koncepci už od dětí, což už se nás samozřejmě netýká. My musíme pracovat s tím, co máme. Každopádně birminghamská zkušenost je velkou motivací do příště a věřím, že už v hale ve Valencii to bude lepší a moc se na to těším.

Negativní zkušenosti a faily jsou ten největší motor, protože když se člověku jen daří, tak se nemá z čeho poučit. Čím více chybami si projdeme, tím lepší budeme a tím dříve vyzrajeme z té atletické larvy do dospělého jedince.

Ostudu jsem tady neudělal, ale je potřeba vše pořádně probrat, a hlavně si připustit chyby, kterých jsme se dopustili. Vždy je nepříjemné hledat chyby a dokola analyzovat nepovedené závody. Jedině takto ale vede cesta ke zlepšení.

Samozřejmě překážky jsou specifické. Nemůžeme si pouze sypat popel na hlavu. Tady v Birminghamu se to nepodařilo i několika favoritům. To prostě k naší disciplíně patří.

Musím se naučit běžet svůj závod a umět se srovnat s konkurencí, cítí Štěpán

Vždy kalkulujeme s tím, že některým favoritům se to nepovede, ale nepřipouštíme si, že by se to mohlo stát i nám. Samozřejmě ten nepostup do finále mrzí o to víc, že se to několika favoritům nepovedlo a ta šance by tam při ideálním průběhu byla. Z mého pohledu je to ještě smutnější, že jsem neuspěl po velké chybě. Asi ještě nikdy se mi nestalo, že bych takto nedokončil závod. Možná někdy v žactvu, když jsem s překážkami začínal.

Musím se přiznat, že když jsem na této vrcholové úrovni na někoho koukal a stalo se mu něco podobného, tak to pro mě bylo v podstatě nepochopitelné, že někdo třeba závod po takových chybách nedokončil a hledal jsem důvod v jejich hlavách. Teď ale vidím, že je to mnohem jednodušší pokazit, než jsem si původně myslel, a stačí vážně málo.

Co se týká konkrétně mého semifinále, tak necítím, že by byla chyba v mém mentálním nastavení. Start sice nevyšel úplně podle představ, ale nic jsem nevzdával. Pak přišel mžik vteřiny, kdy jsem reflexně zareagoval na pád jednoho ze soupeřů a na chviličku mě to vyhodilo ze závodu. Najednou se tělo nestačilo dostat do těch pozic, ve kterých by mělo být. No a přesně to by se mi stát nemělo. Je třeba si běžet svůj vlastní závod a nenechat se něčím takovým rozhodit. Tady v Birminghamu jsem už od začátku v tom semifinále neběžel to svoje a bylo to znát. Od startu jsem se nechal rozhodit Polákem, který nabíhal na první překážku jinak než já, a tam vidím to největší pochybení.

Musím se naučit závodit s kvalitnějšími překážkáři, než jsem já. Své nejlepší časy jsem běžel v Novém Městě nad Metují a v Plzni, kde chyběla tak vysoká konkurence, jaká je tady v Birminghamu. V těchto závodech jsem si běžel své tempo bez ohledu na okolí a šlo to. Právě tak se musím naučit závodit i na velkých šampionátech. Obecně musím zapracovat na větší koncentraci, která je nezbytná pro špičkový výkon. To si z birminghamské zkušenosti beru. Byla to velká škola a věřím, že už se takového pochybení nedopustím.

Jak říkal Jonáš, pokud chceme být dobří, je to o detailech. Ani já jsem se nevyhnul menšímu zranění. Stačila chvilička nepozornosti a na tréninku jsem si poranil kotník. Museli jsme tak trošku upravit trénink a paradoxně jsem přijel do Birminghamu odpočatější, než by asi bylo zdrávo, a nejspíš se to také trošku podepsalo na výkonu. I to je ponaučení. Jsou to maličkosti, které se ve vrcholovém sportu stávají.

Tělo už funguje na takové hraně, že ta lajna mezi perfektní formou tělesné schránky a možným zraněním je strašně tenká, což se potvrdilo jak ve zmiňovaném tréninku, kdy jsem se zranil nebo i v samotném semifinále, kde jsem si ten pohybový aparát nechal rozhodit nějakým vnějším vlivem a pak jsem nedělal, co mám. Jsem rád, že jsem se v Birminghamu něco naučil a odcházím zdravý. Z chyb se chci samozřejmě poučit.