Petr Svoboda: Moje rekordy jsou od toho, aby se posouvaly

„Pro mě je vítězství tady vůbec být. Mám v sobě dva prášky na bolest – ozvala se mi v nejhorší moment po návratu z Kanárů achilovka, to jsem ještě pomýšlel na úplně jiné mety,“ hodnotil v mixzóně své vystoupení. To vyvrcholilo rozběhovým časem 7.78, se kterým se během této halové sezony potřetí zapsal do statistické kolonky „světový rekord ve věkové kategorii 40 až 44 let“.

„Já jsem říkal, že nikdy nebudu běhat něco veteránského,“ přiznal, „ale ne že bych to odsuzoval, ale spíš proto, že jsem si myslel, že nebudu tak dlouho závodit. Což se změnilo a dělá mi radost odejít jako světový rekordman. Dokázal jsem vydržet na nějaké úrovni tak dlouho, že si můžu v zrcadle říct: hele, zakončils dobře,“ glosoval s úsměvem.

Medaile, pády a velké návraty

Přes dvě desetiletí trvající kariéru rodáka z Budišova u Třebíče (*10. 10. 1984) charakterizují mimořádné úspěchy zejména na halové šedesátce překážek, ale také celá řada zranění. Ostatně již první mezinárodní start v dospělé kategorii v sedmiboji na HME v Madridu skončil vynuceně hned po úvodních 60 metrech… Nejvážnější zdravotní potíže pak přišly po největším úspěchu kariéry, kdy se stal v roce 2011 halovým mistrem Evropy v Paříži a poté málem přišel o nohu.

Dokázal se však vrátit a navázat na předešlé úspěchy. Na venkovním mistrovství Evropy v Curychu 2014 vybojoval páté místo, o příčku lepší než v Barceloně 2010, kde platil za hlavního favorita. Na olympiádě v Riu de Janeiru 2016 si na stodesítce zaběhl semifinále, stejně jako v roce 2008 v Pekingu. A sáhl si znovu i na medaili, když v roce 2017 na HME v Bělehradě zopakoval bronz z Turína 2009. Do výčtu starších úspěchů pak bezpochyby patří finálová umístění na světovém šampionátu, a to jak v oblíbené hale, v níž byl v Dauhá 2010 dokonce čtvrtý, tak i venku, když v Berlíně 2009 obsadil šesté místo. Na obou překážkových tratích opakovaně vylepšoval české rekordy až na 7.44 a 13.27 vteřiny (oba v roce 2010).

Jeho odhodlání pokračovat v kariéře nepolevovalo ani s postupujícím věkem. V halové sezoně 2022 se opět probil do semifinále HMS, rok nato byl na cestě na své již sedmé halové mistrovství Evropy, jenže z finále republikového MČR v Ostravě jej odnesli na nosítkách. Opět se vrátil, předloni se kvalifikoval na svůj pátý „halový svět“, kvůli zranění nedokončil v Glasgow rozběh a pak zase přišly dlouhé měsíce prakticky bez závodění.

Již opravdu poslední comeback

(foto: ČAS - Jaroslav Svoboda)

Letošní sezonu pojal sice jako rozlučkovou, ale se vší parádou – i třeba s myšlenkou ještě jednou startovat na mezinárodní scéně. „Jak mi tehdy (v roce 2011 – pozn.) málem amputovali nohu, říkal jsem si, že budu běhat, dokud noha vydrží a budu schopen chodit,“ vysvětloval. „Tři roky sedět doma na pr… bylo hrozně těžké.“

Během února tak absolvoval pět překážkových šedesátek na malých halových závodech v Jablonci a v Praze. Dva týdny před HMČR si zkusil na Strahově i model rozběh–finále s odstupem hodiny a půl. Právě poslední start před Ostravou dopadl nejlépe, když časem 7,84 překonal světový veteránský rekord, který o pár dní předtím vyrovnal. Ale i ve všech předešlých případech zaběhl pod osm vteřin.

Na mistrovství ČR přišel střet se silnou a výrazně mladší konkurencí – naprostá většina jeho soupeřů se narodila v době, kdy on již závodil – a viděno zvenčí se s ní popasoval skvěle. Přesvědčivě ovládl rozběh za již zmíněných 7,78, a i ve výrazně méně povedeném finále se dostal znovu pod veteránský svěťák, když zopakoval ‚strahovských‘ 7,84. 

Dokonalá ‚rozlučka se Svobodou‘

Se šampionem Jonášem Kolomazníkem ve finále (foto: ČAS - Matyáš Klápa)

Loni by mu tento čas stačil na medaili, teď jej ale předčili tři. Jonáš Kolomazník běžel 7.62, tedy setinu za osobním rekordem, Štěpán Štefko si jej zlepšil o 15 setin na 7.65 a velký osobák předvedl i Jiří Zedníček, o desetinu na 7.82. Zklamání matadora trvalo jen chvilku, v mixzóně si pak od svých přemožitelů vyslechl slova úcty a respektu. „Myslím, že oba s Jonášem můžeme říct, že jeden z našich cílů bylo nenechat se porazit a získat cenný skalp,“ nechal se slyšet Štěpán Štefko.

„Fakt klobouk dolů, co předvedl,“ uznale přikyvoval Jonáš Kolomazník, a pak se rozpovídal: „Je to největší česká překážkářská legenda, prostě borec, fajn chlap. Kdyby byl ve své největší formě, tak si ani neškrtneme. I tak si mega vážíme, že jsme s ním mohli závodit, a i ho porazit, protože jsem vyrůstal a celý dětství jsem se díval na jeho závody. Jako veškerá čest, je neskutečné takhle běhat v jeho věku, a to neříkám, že by měl nějaký vysoký.“

Petr Svoboda si s nimi hned děkovně poplácal a pak si pochvaloval. „Zažil jsem úplně dokonalou ‚rozlučku se Svobodou‘, zúčastnil jsem se jednoho z nejlepších finále v ČR ever. Celou kariéru jsem čekal na takovýhle závod na mistrovství ČR. Ale je to pro mě vítězství na druhou, že jsem si s kluky mohl ještě zaběhnout. Škoda jen, že jsem se s nimi nepotkal, když jsem byl v laufu,“ litoval trochu.

Nástupce má, další by rád vychoval

Na druhou stranu hned dodal: „Jsem rád, že tady jsou lidi, kteří mají české překážky kam posouvat. A moje rekordy jsou od toho, aby se posouvaly, ať už to bude ten, nebo ten nebo někdo jiný. Hoši, máte nato se na mistrovství světa klidně i dostat do finále, 7.6 kolikrát stačilo. Já budu sedět u televize a budu neskutečně fandit,“ sliboval a s radostí svým přemožitelům předával medaile na stupních vítězů.

Přes všechno uvedené start na venkovní stodesítce nevyloučil. „Já bych závodil furt. Teď končím ne proto, že bych chtěl, ale už to tam asi úplně není. Tady jsem se chtěl rozloučit na nějaké úrovni, teď už to bude ‚zaběhat si po práci a zazávodit pro radost‘. A když to v létě půjde, požádal bych Třebíč, jestli bych za ně nemohl odběhnout ligu. Abych, kde jsem začal, také zakončil.“

Ať tak či onak, s atletikou chce Petr Svoboda zůstat v těsném kontaktu, rád by si vybudoval tréninkovou skupinu. „Chtěl bych ‚Luďovu školu‘ (dlouholetý trenér, jmenovec Ludvík Svoboda) předávat dál, přidat k tomu svoje know-how a na základě toho vymodelovat něco svého. Praha už teď tolik netáhne jako dřív, ale budu čekat, budu hledat a uvidíme. Třeba jim ještě něco ukážu i na překážkách,“ uzavírá.

Jako předávající stříbrnému Štěpánu Štefkovi (foto: ČAS - Matyáš Klápa)