Ohlédnutí pořadatele za MČR do 22 let

29.–30. srpna hostil táborský Stadion Míru a náš atletický oddíl TJ VS Tábor již 12. mistrovský podnik. Máme za sebou víceboje, družstva, veterány, přespolní běh, 3× MČR mužů a žen. Pořádáme každoročně také mezinárodní atletický mítink zařazený do série World Athletics Continental Tour.

Když pořádáte závody pro atlety, kteří se pohybují výkonnostně na špičce, přináší to celou řadu napínavých momentů. Závodníci, ale i pořadatelé jsou často profesionálové ve svém přístupu, na druhou stranu většina má své civilní zaměstnání nebo ještě studují. Chyba se nevyhne nikomu, lidský faktor a emoce pracují, nervozita stoupá, vše se soustředí do jednoho rozhodujícího okamžiku a tréninkové úsilí řady měsíců se koncentruje do jednoho závodu.

Zažili jsme a viděli jsme jako organizátoři mnoho: mistrovství za covidu, nominace na olympijské hry, národní rekordy, starty českých i světových atletických špiček, velké návraty, vítězství i prohry.

Přesto se poslední MČR do 22 let v něčem trochu lišilo. Rád bych to sdílel nejen s atletickou veřejností, ale především s těmi, kteří na závodech startovali a své svěřence doprovázeli.

Nejčastěji se píše o něčem, co se nepovede. Pozitivní zprávy moc netáhnou. Nikdo na ně nekliká a negenerují peníze za reklamu. Dle hesla „cizí neštěstí potěší“ se největšímu zájmu většinou těší, když někdo něco pokazí, zpronevěří, nebo se aspoň lehce zraní. I uplynulé mistrovství mělo napínavé a bolestivé okamžiky, krásná vítězství, velká zklamání i šťastné velké návraty. Ostatně kdo neviděl, může se podívat na vydařený stream.

V čem se poslední závod lišil? Především ve velké pozitivní atmosféře, která šla ze hřiště i z tribun. Když máte za sebou za 20 let pořadatelské zkušenosti s více než 30 velkými závody, můžete porovnávat. Není nic horšího než sobecký namistrovaný sportovec, který si myslí, že jeho já je středobodem vesmíru. To se letos nekonalo! Naopak. Vládla velmi přátelská atmosféra. Atletky a atleti byli slušní a vděční. Nebývale si vzájemně fandili a podporovali se.

Na stadionu se sváděly boje o každý centimetr a vteřinu, ale nefandilo se jen prvním, nýbrž každému kamarádovi, který se snažil podat své maximum. Byl to velmi pozitivní zážitek a naděje, že i ve sportu, kde jde o vítězství, dokáže převládnout (ne)obyčejná vnímavost pro lidský rozměr sportu.

Vzájemná podpora a sounáležitost všech, kteří se o víkendu postavili na startovní čáru, byla prostě na stadionu přítomná a znát. Přitom pravidla jsou stejná na všech závodech, stadion má všude 400 metrů a časový pořad se také příliš nemění. Čím to je? Jak se říká, je to o lidech.

Účastníci šampionátu ukázali nejen řadu super výkonů, ale i to, že lze vytvořit časoprostor, jehož součástí je příjemné být. Pojďme v tomto duchu pokračovat dál.