Michaela Hrubá: Věřila jsem, že to přijde

Míšo, hned při svém letošním prvním startu jste zaznamenala v Doha nejlepší skok za posledních šest let, jak se ten výsledek zrodil?

Letos jsem byla na soustředění v Maďarsku a po návratu z něj jsem měla deset dní na odpočinek směrem k prvnímu závodu v Doha, takže už jsme jen zkoušeli ladit techniku. Poslední skákání před odletem ovšem nevypadalo nijak slavně, takže jsem odjížděla s tím, že nevím, co se tam stane. Konečný výsledek tak pro mě byl velkým překvapením. Už den před závodem to bylo dobré a také při něm jsem se cítila skvěle. Zakládala jsem na 180, což pro mě není tak běžná výška pro zahájení soutěže. Důležité bylo v tak silné konkurenci skákat vše napoprvé, což se mi převážně dařilo.

Co vám probíhalo hlavou předtím, než přišel ten úspěšný skok na 194 centimetrech?

To si pamatuju velmi živě. Nejprve jsem skočila 190 centimetrů a řekla si, že to je dobrý začátek sezóny. Pak jsem přišla k Jardovi (trenér Jaroslav Bába) a on mi řekl, ať se zklidním, že závod nekončí, zkoncentruji se a skočím 194 napoprvé. Dal mi jasný a striktní povel, abych uhlídala emoce a asi i to pomohlo k tomu, že to dobře dopadlo. Při samotném pokusu mě to pěkně koplo. Poté co laťka zůstala na stojanech, přišla emoční dráha, kdy přišly slzy a radost. Pak už bylo těžké se zkoncentrovat na pokusy na 196 centimetrech.

Pak přišly dva závody, kde to nebylo tak vysoko. Jaké byly z vašeho pohledu?

Závod v Tokiu pro mě byl velmi důležitou zpětnou vazbou. Až moc jsem se snažila si to hlídat. Plán byl takový, že skočím 188 a pak do toho teprve bouchnu. Jenže to nevyšlo. Měla jsem být více agresivní a zpětně mi to dalo určitě přehodnocení k samotnému skákání. Na Kypru jsem se pak trošku prala s vyměřením rozběhového oblouku. Moc nebylo, čeho se chytit.

Na Memoriálu Josefa Odložila pak přišel triumf ve výkonu 190 centimetrů a také pokusy na 195 byly velmi nadějné. Byl pro vás potvrzením, že jste na dobré cestě?

Po návratu ze zahraničních mítinků jsem si odpočinula, trošku jsme přitrénovali a samotný závod na Julisce byl samozřejmě dobrý pro sebevědomí. Líbily se mi pokusy na 195. Pořád cítím rezervy na rozběhu i v technice.

Už loni jste šla výkonnostně nahoru a letos v tomto trendu pokračujete. Jaký je tedy váš recept?

Loni to bylo tím, že jsme začali v přípravě trochu víc běhat. Také jsme změnili posilovnu, kde se přidalo více dynamických cviků na úkor těch objemových. Letos jsme ještě přidali dost vertikálních odrazů, tak věřím, že právě tato kombinace způsobila to, že jsem rychlejší na zemi a zvládám rychleji i pohyby, které se přenáší do techniky.

Na vaší přípravě se podílí trenéři Milan Kovář s Jaroslavem Bábou. Můžete nám přiblížit, jak to vlastně funguje?

Přibližně 90 % tréninků mi sestavuje Milan, který se stará o kondiční a silovou přípravu. Jarda pak radí s technikou a jezdí s námi na závody, protože po nich většinou cestujeme společně s Honzou Štefelou. S Milanem trénuji už dva a půl roku a každým rokem tam byla v mnoha aspektech nějaká zlepšení. Nyní je to konečně viditelné i na výsledcích.

Jaký je teď váš nejbližší závodní program?

Nejdříve mě čeká mítink v Aténách. Poté jsou v plánu závod ve Varšavě a mistrovství Evropy družstev.

Máte už naplánováno, jak to bude dál směrem k mistrovství světa v Tokiu?

Po mistrovství Evropy družstev dáme nějaké kratší volno a pak proběhne tréninkový blok, který bude podobný tomu jarnímu. Samozřejmě chci závodit na mistrovství České republiky a snad tam budou i nějaké zahraniční starty. Vše budeme směřovat k tomu, abych předvedla to nejlepší právě v Tokiu.

Jste teď na pozitivní vlně, ale máte za sebou těžké roky, kdy vám bylo předhazováno, že jste mládežnická hvězda, která stále ještě nenaplnila svůj potenciál. Jak těžké bylo se s touto nálepkou srovnávat?

Když se mi zrovna nedařilo, tak jsem s tím bojovala tak, že jsem se upnula na něco jiného. V té době to byla hlavně škola, kdy se mi podařilo dokončit magisterské studium. Podržela mě i rodina a mé okolí. Je potřeba se z toho nesložit a jít dál. Já pořád věřila, že to ještě přijde, i když mě spoustu lidí odepsalo. Určitým pohonem pro mě bylo i to, že jsem viděla, že spousta výškařek měla v mládí nějakou výkonnost, pak šly dolů a kolem 26 nebo 27 roku zase vyletěly a skákaly vysoko.

Určitou dobu jste kombinovala výšku s trojskokem. Je to teď ještě téma nebo se budete vyloženě zaměřovat na výšku?

S tím, že přichází výkony ve výšce, dává smysl upozadit trojskok. Je fyzicky hodně náročný a dost mě z něj bolel levý kotník. Snažím se udržet zdravá a nedělat zbytečné kroky k tomu, abych se zranila.