Jiřina Kudličková: Začátek byl těžký, ale už si to sedá

Jak těžké pro vás bylo si zvyknout na pozici trenérky?

Hlavně začátek byl hodně náročný. Jsem typ člověka, který když něco dělá, tak to dělá naplno. Když se mě Amálka ptala, zda bych jí trénovala, říkala jsem, že mám rodinu a nebudu s ní moct být na každém tréninku. V tu dobu jsem hodně řešila trénink, hlídání pro děti a podobně a trošku zapomněla, že mám i manžela. Vážně jsem padala na hubu. Půl roku jsme se s Amálou ve vztahu trenér-svěřenec poznávaly. Po halové sezóně jsme nastolily trošku jiný režim a postupně si to sedá. Já se pořád necítím úplně jako trenér a potřebuju od Amálky zpětnou vazbu, kterou mi naštěstí často dává. Navíc chápe, že jsem i máma a manželka.

Trénujete závodnici, se kterou jste se potkávala v sektoru i jako soupeřka, což není úplně standardní. Jaké to pro vás zejména ze začátku bylo?

Já si Amálku pamatuji poslední dva roky své kariéry. Byly jsme spolu na mém posledním a jejím prvním mistrovství světa v Londýně 2017 a už tam jsem se trošku považovala za její opatrovnici a snažila se jí pomáhat. Tehdy mě samozřejmě vůbec nenapadlo, že bych někdy dělala trenérku. To nikdy nebyla má ambice. Sice jsem si udělala trenérskou licenci, ale to jsem brala spíš tak, že jsem byla na mateřské, tak abych trošku zapnula mozek. Nepovažuji se za autoritativního člověka. Vždy jsem spíš poslouchala pokyny a následně dávala najevo své pocity. Hodně mě tedy překvapilo, když přišla Amálka právě za mnou. Brala jsem to jako poctu a zároveň i velkou výzvu. Samozřejmě panovaly určité obavy, jak se to vše zvládne.

Už od začátku spolupráce jste avizovaly, na čem hlavně chcete zapracovat. Tak jak se to podařilo?

Nechtěla jsem Amále úplně zasahovat do předešlého tréninku. Myslím, že co jí nastavil Štěpán (Janáček), fungovalo. Však byla pátá na olympiádě v národním rekordu. Do techniky jsem zprvu neměla v plánu zasahovat vůbec. Spíše jsme chtěly poopravit fyzický fond. Tyč je dle mého názoru rychlostně odrazová disciplína, a právě v tom jsme přidaly. Tělo si samozřejmě muselo zvyknout, a tak přišly menší svalové problémy. Co se týká psychiky, Amálka byla vždy silná závodnice, ale chtěla jsem po ni jednu věc, kterou mě naučil Kolja Goroškov, a to, že při rozcvičení je třeba se hned při prvním rozběhu a přechodu odrazit. To mi řekne jako trenérovi nejvíc a myslím si, že to prodala právě na mistrovství světa v Tokiu, kde bylo málo prostoru pro rozcvičení. Za to ji musím pochválit. Také se nám podařilo stabilizovat rozběh, což považuji za důležitý posun a stále je třeba to pilovat, jak zrychlila a zesílila.

Cítíte se na závodech nervóznější, než když jste sama závodila?

Já byla vždy nervózní už jako závodnice nebo i když závodil Honza (manžel Jan Kudlička). Jinému člověku totiž do hlavy v ten moment nevidíte. Nevíte, co se v něm odehrává, co prožívá. Svou nervozitu jsem měla do určité míry pod kontrolou, ale teď v roli trenéra je to peklo. Naštěstí mi v tomhle Amálka hodně pomáhá právě tou vzájemnou komunikací a zpětnou vazbou, o které jsme se bavili. Jsem ráda, že se v tomhle můžeme spolehnout jedna na druhou a doufám, že ona to má stejně. Samozřejmě tomu nahrávají i její bohaté zkušenosti. S mladou závodnicí by to takhle nešlo.

Momentálně připravujete kromě Amálie ještě mladou tyčkařku Denisu Peričovou. Uvažujete do budoucna, že byste svou tréninkovou skupinu ještě rozšířila?

Byla bych určitě ráda, aby se skupina rozrostla. Vždy je lepší, když se na tréninku potká více lidí. Můžou se navzájem potahat a vyhecovat. Já osobně jsem třeba k sobě potřebovala mužského sparinga.

Umíte si tedy představit, že byste trénovala i mužského svěřence?

Dokonce bych řekla, že by mi to možná bylo i bližší. Mužská tyč je silovější a já sama nebyla zrovna technický typ. Hodně jsem toho urvala právě přes sílu. Věřím, že kdybych trénovala kluka, tak mě to opět posune o něco dál.

Letos se blýskly hned tři naše mladé tyčkařky Viktorie Ondrová, Apolena Švábíková a Nicole Krutilová. Jak se vám dívá na jejich výkony?

Dříve tu byla generace Baďurové s Rybovou, následně jsme tu byly já a Romana Maláčová a pak mi přišlo, že kromě Amálky trošku trvalo, než dorostla nová silná generace. Najednou tu máme tři šikovné holky. Každá je přitom jiná a mají i odlišnou trenérskou školu. Apolena je svěřenkyní Pavla Berana a jak on, tak i jeho tatínek to prostě s mladými umí, a ti těží ze skvělého základu, který jim dají. Viki, to je zase klasická ruská škola Kolji Goroškova, kterou jsem si také mohla vyzkoušet a myslím, že jsou na dobré cestě. Nicole se pro změnu připravuje se Slávou Paterou, který se hodně mazlí s technikou. Každá má jiné přednosti, a uvidíme, jak se jim podaří přechod do dospělé kategorie a bude hodně zajímavé je sledovat. Viki s Apolenou letos na velkých akcích navíc ukázaly, že umí zariskovat a ve správný moment prodat, co v nich je.

Po několika letech útlumu jde zásluhou Davida Holého a Matěje Ščerby nahoru i naše mužská tyčka. Jak pohlížíte na to, jak jim se letos dařilo?

David předvedl skvělý závod na halovém mistrovství Evropy a velmi sympaticky se prezentoval i na mistrovství světa v Tokiu. V minulých letech se hodně trápil, takže mě to těší. Matěj býval dle mého názoru dříve trošku stabilnější, ale neznám okolnosti, takže těžko hodnotit. Jsem ráda, že pokračují v tom, co tady bylo za dob Ptáčka, Janáčka, Balnera a Kudličky, ale co si budeme povídat. V obou kategoriích se ve světě ten střed startovního pole posouvá zásadně nahoru, takže pokud budou chtít prorazit mezi užší špičku, bude třeba skákat ještě výše.