Jaroslav Hák: Běchovice jsou úžasné, každý běžec by si je měl aspoň jednou zkusit

Letos osmdesátiletý Jaroslav Hák patří mezi nejvěrnější účastníky, když letos dovršil šedesát dokončených „Běchovic“. Nemá nepřerušenou sérii jako Vladimír Kříž a Miloš Šimon (oba 61krát v řadě), předčí je však třeba v dlouhodobé výkonnosti.

Až do loňského roku platilo, že deset kilometrů z Běchovic na Žižkov vždy zvládl rychleji než za hodinu, takže má takových startů 58. Letos – i přes tréninkový výpadek – zůstal od této mety minutku a čtvrt (1:01:13), ve své věkové kategorii byl druhý a nechal za sebou stovky mladších běžců. „Dá-li pánbůh zdraví, chtěl bych dát 60krát pod 60,“ má stále i výkonnostní ambice.

Jaroslav Hák je usídlený v podkrkonošském Studenci, běh v maratonkách tak pro něj znamená letní doplněk k lyžování. V průběhu let k němu právě přes Běchovice inspiroval sourozence, děti, další příbuzné, ale už i vnoučata. „Jednou jsou Hákovi, tak musí lyžovat a běhat,“ říká prostě o rodinné tradici. Ve společných statistikách tak už mají Hákovi na svém kontě 191 účastí. „Do dvou let máme dvě stě,“ je přesvědčen.

Povídali jsme si s ním o tom, co jej rok co rok přivádí na start, na který ročník rád vzpomíná, ale třeba i koho z rodiny se mu nedaří přilákat na Běchovice.

Co pro vás znamenají Běchovice?

Pro mě jsou vrcholem celoročního běhání. Vždycky, když v dubnu, květnu skončí lyže, řeknu si: za pár měsíců budou Běchovice, musím se na ně začít připravovat. Bez přípravy to nejde, to by byla i neúcta k závodu jen tak ho obejít.

Jaký byl pro vás 130. ročník?

Zpočátku rozpačitý, dva měsíce jsem byl nemocný. Při běhání jsem upadl, měl jsem otřes mozku, rodina mi zakázala se hýbat. Až když se to spravilo, tak jsem teď aspoň čtrnáct dní chodil běhat, abych se jakžtakž připravil. Bylo to napínavé, jak to půjde. První půlka byla dobrá, ve stoupání jsem začal trpět, ale dostal jsem se do cíle.

Zleva: Jaroslav Hák, druhý v kategorii 80-84 let za 1:01:13, Viliam Novák ze Slovenska, vítěz za 54:11, Jan Svoboda, třetí za 1:02:30 a Miloš Bednář, statistik závodu / foto: Běchovice–Praha/Ondřej Plecháček

Kolik vás bylo z rodiny tentokrát?

Bylo nás tu sedm. Synovec třeba přijel až z Hamburku.

Jak svou rodinu lákáte? Koupíte jim rovnou číslo?

Někteří ho dostali třeba k Vánocům, ale všechny jsem je motivoval. Jednou jsou Hákovi, tak musejí lyžovat a běhat. Tady na Běchovicích máme už ke dvěma stům účastí, tak aby tradice pokračovala. A to ještě mám v zásobě dvě vnučky, chtěly běžet, ale poběží až za rok. To jim bude patnáct, tak už jim to dovolím.

Manželku jste ale nikdy ke startu nepřesvědčil…

Ani jsem to nezkoušel. Byla tu poprvé a podruhé jako doprovod, to jako novomanželka. Pak mi ale řekla, že sledovat holé zadky při převlékání nechce (úsměv). Tak až teď udělala výjimku a přesvědčil jsem ji, aby se mnou přijela.

Co vás vlastně poprvé přivedlo na Běchovice?

Tenkrát bylo podobných závodů strašně málo. Kamarád Jenda Erben, to byl výborný běžec, mi říká: pojď si to zkusit. Tak jsem si to zkusil a od té doby běhám skoro každý rok.

Na jaké ročníky vzpomínáte?

Je jich spousta. Jednou, když foukal protivítr, tak jsem se držel zuby nehty se Standou Hoffmanem a Dušanem Moravčíkem (elitní běžci) do půlky. Pak vzali nohy na ramena a byli pryč.

Co je pro vás tou největší motivací se do Běchovic neustále vracet?

Je to jednoznačně ta tradice, která je úžasná. Když si uvědomíte, že se běží už 130. ročník, tak je to prostě úctyhodné. Běchovice jsou pro mě osobně obrovská srdeční záležitost a životní nutnost. Každý běžec, i hobík, by si je měl aspoň jednou zkusit.

Šedesát ročníků je neuvěřitelné číslo, a to jste ještě od své první účasti v roce 1965 dvakrát vynechal. Co se v těch letech stalo, že jste nemohl běžet?

Poprvé to bylo v době, kdy jsem byl měsíc na vojně, to nešlo utéct. Podruhé jsem pak chyběl, když jsem měl mrňavé děti. Tak mi nějaká rodičovská povinnost řekla: hlídej se, abys je mohl uživit. Dneska už to mám v hlavě nastavené jinak a nevynechal bych.

Máte i solidní výkonnost, běchovický osobák 35:38, 21krát pod 40 minut, a skoro všechny ročníky jste zvládl pod hodinu. Řešíte i teď své časy?

Chtěl bych mít šedesátkrát pod šedesát. Loni ani letos se to nepovedlo, ale pokud pánbůh dá zdraví, za rok se zase pokusím. Chuť mi pořád nechybí.

foto: Běchovice–Praha/Jaroslav Svoboda