Jan Železný: Sám jsem začínal jako běžec a běchovická tradice je něco neskutečného

Honzo, jak jste si užil netradiční roli startéra v dobovém obleku?

Snad jsem to zvládl se ctí. Nedošlo k žádným zásadním kolizím a vše proběhlo dobře. Moc jsem si to užil. Je radost sledovat děti, jak mají radost z pohybu a nebojí se to dát najevo. Takové akce se pořádají, aby děti poznaly běh, okusily atmosféru a vždy se pak najde pár těch, kteří si po takové akci chtějí zkusit atletiku, a to je moc dobře. Jsem docela rád, že mi Libor Varhaník zavolal, zda si nechci obléct ten dobový oblek. Zprvu jsem si nebyl jistý, zda to bude super, ale pak jsem si ho dal na sebe a pocítil tu historii. Byl to skvělý nápad.

Letos nás čeká jubilejní 130. ročník Běchovic. Jak pohlížíte na tento legendární závod?

Je to něco naprosto úžasného a výjimečného ve světě sportu. Jedná se o skutečný pojem. Závod, který nepřerušily ani světové války, to je neuvěřitelné.

Nelákalo by vás si trať proběhnout?

Běchovice sleduji v televizi, ale nikdy jsem je neběžel. Je to strašně náročná trať. Uběhnout deset kilometrů s takovým kopcem na závěr, to není žádná sranda. Někdy si říkám, že bych si to měl zkusit, ale pokud bych do toho šel, tak je potřeba se tak rok připravovat.

Jaký je obecně váš vztah k běhu?

Když jsem byl malý, tak jsem na takových bězích závodil a celkem mi to šlo. Pořádal se například Běh Mladé fronty a řada dalších, které se konaly v parcích. Běh je prostě potřeba a doporučil bych ho každému. Samozřejmě je třeba začít opatrně a běhat přiměřeně svým možnostem a věku. Já už si teď spíš tak poklusávám.

Jak moc jste zapojoval běžeckou přípravu do svých tréninků nebo i do přípravy vašich svěřenců?

Česká oštěpařská škola je pověstná tím, že je oproti jiným po běžecké stránce celkem náročná. Zejména v zimní přípravě běháme celkem hodně kopce nebo úseky s krátkými pauzami. Třeba Víťa Veselý také začínal s běžeckými disciplínami a pak byl skvěle disponován i pro oštěp.

V uplynulém týdnu to bylo přesně třicet let, od doby, kdy jste v německé Jeně hodil dosud platný světový rekord. Nejvíce se k němu dokázal přiblížit Němec Johannes Vetter, a to na necelý metr. Myslíte, že to byl právě on, kdo mohl rekord i překonat?

Johannes na to určitě měl. Disponoval neuvěřitelnými parametry. Byl velký, strašně silný, měl dobrý běh a zároveň byl uvolněný. Myslím si, že udělal tu chybu, že v nejlepších sezónách až moc závodil, což se pak projevilo zraněními. Pak najednou zmizel a teď má problém hodit osmdesát metrů. Myslím si, že kdyby v době své největší formy starty více šetřil, tak mu to někde mohlo uletět.

Vidíte teď nějaké oštěpaře, kteří mají potenciál překonat váš světový rekord?

Určitě jsou zde oštěpaři s jedinečnými schopnostmi. Pákistánec Nadeem ukázal na olympiádě, čeho je schopen. Pak je tady Neeraj a teď se hodně zlepšil Pathirage se Srí Lanky. Ten má neuvěřitelný kotník a velkou ránu v ruce. Jsem přesvědčen, že pokud zůstane zdravý, brzy přehodí devadesát metrů.

Čím to je, že se stále více prosazují oštěpaři z takových zemí jako jsou Indie, Srí Lanka nebo Pákistán?

Indie a Pákistán mají stovky milionů obyvatel, takže ten selektivní výběr je obrovský a talenty najdete. Ti nejlepší jdou hrát kriket, který je tam fenoménem. Nejlepší kriketoví hráči jsou v těchto zemích za bohy. Neeraj má sice také problém, když vyjde na ulici, ale tihle jsou ještě úplně jinde. Tím, že je zde kriket národním sportem, tak si všechny děti odmalička hází míčky na ulici, takže to tak trochu mají dané a myslím, že se budou posouvat ještě dál. Za mě je to dobře. Vrhy byly nějakou dobu spíše v pozadí, ale současné atletice hodně pomáhají. Podívejte se, čeho dosáhl v Indii Neeraj. Najednou se tam o oštěp a atletiku zajímá hromada lidí a za dva roky tam bude halové mistrovství světa. Něčeho podobného dosáhla po svém olympijském triumfu Haruka v Japonsku.

Když jsme u Haruky, jak byste zatím hodnotil vaši spolupráci?

Haruka je super holka. Oslovila mě a řekli jsme si, že to v Africe vyzkoušíme a uvidíme. Snažíme se nějaké věci měnit, ale bude to trvat. Zatím jsme se dohodli na jeden rok. První závody nebyly takové, jaké jsme si je představovali, ale nemůže se zatím úplně chytit hlavou. To je stále následek problémů s rukou a zatím to prostě v ní až tak necítí. Druhý start nám trošku ukázal, jakým způsobem bychom měli směřovat techniku. Ona má velké závody až v pozdější fázi sezóny, takže je čas. Věří tomu, co děláme.

Před týdnem v Číně jste na vlastní oči viděl, jak osmnáctiletá Číňanka Ziyi Yan atakovala světový rekord Barbory Špotákové. Co na to říkáte?

No byl to celkem šok, ale udělala to krásně. Je strašně mladá, ale silově extrémně disponovaná. Když oštěp vyletěl, tak jsem si říkal, že to bude hodně daleko. Pak jsem se díval na záznam, tak kdyby tam udělala ještě pár detailů lépe, bůhví, kam by to dopadlo. Je to velký talent, ale bude hodně těžké letos takový hod zopakovat. Loni házela na Memoriálu Josefa Odložila a měli jsme jí i na Zlaté tretře. Tam byla hodně rozbitá a celá otejpovaná, ale to je dané tím, jak trénují. Jedou to hodně přes sílu. Ten vývoj není postupný, což je u takových závodnic škoda a můžou na to zdravotně doplatit.

Brzy se bude konat Zlatá tretra, kde jste ředitelem mítinku a oslavíte šedesáté narozeniny. Co by pro vás bylo největším dárkem?

Doufám, že tam na mě nechystají něco velkého. Na to já nejsem. Pro mě bude největším dárkem, když vyjde počasí a budou padat kvalitní výkony. Samozřejmě bych byl rád, aby v Ostravě házely i Haruka a moje manželka. Z mé skupiny bude závodit jen Martin Konečný, ale to se nedá nic dělat. Budeme tam mít řadu hvězd, jako je Femke, a moc se těším i na Manuel, která snad přitáhne hodně mladých českých fanoušků.