Jakub Vadlejch: Jsem rád, že jsem se vybičoval, bohužel to nestačilo

Kubo, podobně jako před dvěma lety jste předvedl v evropském finále nejdelší hod v poslední sérii, ale na medaili to bohužel nestačilo. Těší alespoň to, že jste do závěrečného pokusu dokázal zmobilizovat všechny své síly?

Šesté pokusy jsou hodně o hlavě a jsem rád, že se mi i tentokrát podařilo hodit posledním pokusem nejdále. Bohužel to nebylo tak daleko, jak bych si přál. Bojoval jsem až do konce a mrzí mě, že to nevyšlo na medaili.

Cítil jste, že máte třeba ještě na víc?

Celý závod jsem se tak nějak potýkal s technikou a hledal způsob, jak hodit co nejdále, ale vzhledem k průběhu celé sezóny to musím brát, protože obě kolena mě dost zlobila a myslím, že i teď to budu muset chviličku řešit.

Mezi kvalifikací a finále jste měl den pauzu, v jakém rozpoložení jste se v den bojů o evropské medaile probudil?

Právě že v relativně slušném. Cítil jsem se moc hezky. Teď už je to po těch šesti hodech horší. Navíc čtyři z nich se zrovna nepovedly. Navíc je o nějakých patnáct stupňů méně než v kvalifikaci, což je také znát.

Na svůj šestý pokus jste musel celkem dlouho čekat. Jak moc to bylo nepříjemné? Přeci jen už jste byl připravený a svlečený, což v chladném počasí nebylo ideální.

Je to tak. Samozřejmě se mi to moc nelíbilo. Všichni Češi v hledišti pískali na rozhodčí, ať už to otevřou. Já si aspoň utřídil myšlenky, myslím, že mi to neublížilo.

Jak jste vnímal atmosféru a podporu fanoušků?

Děkoval jsem jim, protože ta podpora byla neskutečná. Slyšel jsem spoustu českých hlasů, viděl vlajky a bojoval i za ně. Asi musím bojovat ještě víc, ale dělal jsem opravdu maximum, abych tu byl v co nejlepší formě, a myslím, že po těch výkonech v sezóně to nebylo vůbec špatné.

Zvítězil váš kamarád Julian Weber, který navíc ozdobil triumf novým rekordem šampionátu 90.40. Asi vás těší, že vyhrál právě on, že?

Krásně zabojoval. Právě mi to připomnělo Řím, kde jsem se vybičoval v poslední sérii k neskutečnému výkonu. Prožívám to s ním. Už spolu závodíme opravdu dlouho.

Vypadá to, že česká výprava odjede z Birminghamu bez medaile. Jak to vnímáte?

To mě samozřejmě mrzí. Na druhou stranu, naposledy v Římě taky byla jediná. Občas je to o štěstí. Volodymyrovi chybělo k medaili sedm centimetrů, mně zase devět. Co na to říct, atletika je hrou setinek a centimetrů.

Jak teď budou vypadat nadcházející týdny ve vašem podání? Plánujete ještě nějaký start?

Uvidíme, teď to ještě nedokážu stoprocentně říct. Na těch bolavých kolenech musím pracovat dnes a denně, ale věřím, že to bude dobré. Před mistrovstvím Evropy jsem na magnetické rezonanci ještě nebyl, tak uvidím podle vyšetření teď, v jakém stavu mé tělo bude, a podle toho se rozhodnu. Ale směrem k mistrovství světa v Pekingu a olympiádě v Los Angeles chci pokračovat. Pak se uvidí, přece jen už mám nějaký věk a bude to rozhodování z roku na rok.