Hrdlořezák byl brutální, těším se, co předvedu na maratonu, říká Vích

Damiáne, získal jste své premiérové vítězství na Běchovicích, a navíc se vám podařilo prolomit hranici 30 minut. Pomýšlel jste před závodem nad jejím pokořením? Z českých běžců se to naposledy podařilo Pavlu Faschingbauerovi v roce 2001.

Člověk se vždy snaží mířit na nějaký čas a samozřejmě tady se ta hranice 30 minut nabízí, ale hlavním cílem bylo zvítězit a předvést nějaký solidní výkon, aby byli fanoušci spokojeni a já z toho měl dobrý pocit a závod si „užil“. Vím, že to je termín, který je v poslední době nepopulární, ale myslím si, že pokud se vám běží dobře, tak si můžete závod užít, což tady platilo, tedy až na poslední dva kilometry.

Jaký byl tedy průběh závodu z vašeho pohledu?

Prvních sedm kilometrů jsem se cítil velmi dobře. Chtěl jsem pole rychle roztrhat, jelikož jsem si nechtěl před Hrdlořezákem na zádech přivést Jáchyma Kováře, který je v kopcích jasně silnější. Samotný kopec pak působí zpočátku celkem nevinně. Nalévá se to postupně. Člověk má pocit, že už musí být každou chvíli na vrcholu, ale je to brutální. Právě ta fáze před zlomem byla hodně bolestivá fyzicky i na psychiku. Pomáhalo mi, že před námi startovaly ženy, takže tam vždy byl nějaký terč, který jsem chtěl doběhnout.

Pro vás je to návrat po dlouhé době. Jak vzpomínáte na svůj první běchovický start?

V roce 2016 jsem tady běžel za 34 minut a pamatuji si, že mě v cílové rovince předběhla Simona Vrzalová. Něco podobného už jsem nechtěl zažít. Simča letos nebyla na startu a holky startovaly před námi, takže naštěstí nic takového nehrozilo.

Hned po proběhnutí cílem jste s vaším novým koučem Honzou Kubešem měřili laktát. Je to něco, co se po takhle dlouhém závodě dělá běžně?

Nechci, aby si někdo myslel, že jsme si tady z toho dělali nějaký trénink. Cítím velký respekt ke všem soupeřům, ale v cíli na to čas i prostor byl, tak jsme laktát změřili. Chtěli jsme vědět, kam se to tělo dostane při tak intenzivní půlhodinové zátěži a měl jsem 19.7 milimolu, což odpovídá spíš speciální vytrvalosti při tréninku na patnáctistovku. Původně jsme počítali s tím, že naměříme někde kolem 10-12 milimolů, takže to ukazuje, že jsem na trati nechal opravdu všechno.

Čeká vás teď přechod na maraton. Na čem cítíte, že potřebujete nejvíce zapracovat?

Myslím si, že kilometráž je u mě na dobré úrovni, takže tam mě zas takový skok nečeká, ale čeká nás dlouhá práce hlavně ohledně změny metabolismu těla, kdy se maraton běhá v úplně jiné zóně, než na kterou jsem zvyklý. Důležité je také občerstvování. Do prvního plánovaného maratonského startu zbývá zhruba osm měsíců, což je poměrně dost času. Rád bych se samozřejmě utkal s kluky, kteří budou závodit na podzimních a zimních maratonech, ale chci se připravit opravdu svědomitě a jít první maraton s tím, že do něj jdu naplno, a ne, že si chci něco zkoušet.

Máte tedy v hledáčku nějaký konkrétní závod, při kterém byste si chtěl odbýt svou maratonskou premiéru?

Nechci nic slibovat, abych pak nezklamal fanoušky nebo organizátory, ale rád bych svůj první maraton běžel v Praze, a to i vzhledem k tomu, že samotná trať není tak rychlá jako někde jinde. Navíc pražský maraton provádí jedinečná atmosféra, kterou bych rád zažil, ale zatím není nic definitivního.

Jak se vám bude z celkového pohledu hodnotit sezóna 2026?

Už jsem měl samozřejmě lepší sezóny. Mrzí mě, že jsem nebyl na mistrovství Evropy. Měl jsem velkou chuť reprezentovat a dal jsem do toho všechno. Proto byla i má bezprostřední reakce negativní poté, co jsem nebyl nominován, ale vlastně jsem to až tak nemyslel. Pracovaly ve mně emoce. Už za tím chci udělat tlustou čáru a kvalitně se připravit právě na maraton a ukázat, že máme budoucnost i na silnici a můžeme konkurovat nejlepším evropským běžcům. Nejlépe se mi pak budou hodnotit půlmaratony v Berlíně a Karlových Varech. Myslím, že forma byla i na dráze, ale na Zlaté tretře přišel pád, a to mě trošku přibrzdilo fyzicky i psychicky.

Je pro vás motivující, že bílí běžci dokáží stále více konkurovat těm africkým a dokážou už i vyhrávat velké globální tituly? Naposledy se to podařilo Andreasi Almgrenovi na nedávném MS v silničních bězích.

Andreas je pro mě velkým idolem a motivací. Když vyhrál v Kodani, až mi ukápla slzička. Dobře se s ním povídá, je to fajn člověk a neskutečně kvalitní běžec. Sdílí všechny své tréninky, což je super a dokazuje, že i bílí běžci mohou konkurovat nejužší světové špičce. Před patnácti lety nebyli na velkých šampionátech jako MS nebo olympiáda téměř žádní bílí běžci a teď vyhrávají nebo získávají medaile. Nás samozřejmě čeká dlouhá cesta, ale je vidět, že se Evropa posouvá na nejvyšší příčky, a to nás motivuje.