Helena Fibingerová: Ocenění si nesmírně vážím, je inspirací pro mladou generaci
Kam řadíte toto ocenění vedle třech státních vyznamenání a dvou od Evropské atletiky?
Tohle ocenění, vedle těch, která jsem již obdržela, jsem si moc přála a nesmírně si ho vážím.
Dostáváte ocenění spolu s Imrichem Bugárem. Těší vás, že atleti jsou oceněni hned dvojnásobně?
Určitě o něčem vypovídá, že už je nás mezi oceněnými poměrně hodně atletů. Také je to podle mě inspirací pro mladou, nastupující generaci. Mě samozřejmě také těší, že jsme oba vrhači.
Vybavila se vám teď nějaká společná vzpomínka?
Užili jsme si na společných akcích spoustu legrace. Vybavuju si, jak na soustředění v Itálii o Velikonocích naše chlapce nenapadlo nic lepšího než nás slít vodou. A děvčata z jiných zemí, světové atletky, hodili do jezírka mezi lekníny. To jsme ještě dopadly dobře. Myslím, že Imrich se na téhle výpravě určitě významně podílel.
Rozhovor jsme trochu odložili, protože jste si vybírala šaty na vyhlášení. Dělá vám tohle radost, nebo je to pro vás spíš starost?
Patří to k věci. Než jsem začala podnikat a dělat marketing pro svaz, chodila jsem pětadvacet let v teplákách. Teď již třicet let pracuju pro atletiku, potkávám se s úspěšnými lidmi, byznysmeny, takže se jsem sportovní oblečení vyměnila za společenské, módní.
Druhý důvod odkladu rozhovoru byl, že jste si šla zaběhat. Chodíte pravidelně, nehledě třeba na počasí?
Když nemám pracovní povinnosti v Praze a jsem tady na Moravě, tak se snažím každý den, od pátku do pondělí – někdy stihnu i ve čtvrtek na Vysočině. Doma mám tři trasy. Když jde vše, jak má, běžím z pekárny čtyři kilometry tam a čtyři zpět na kopec Antoníček do Blatnice. Když se mi nedaří, jak bych si přála, popojedu autem do Bzence nebo do Vracova, kde je obrovský borový les, tam jsem více ukrytá a objímám stromy. Jenom je les fakt velký a občas se mi stane, že zabloudím a hledám turistickou značku. (úsměv)
Co ještě vás dobíjí energií?
Druhá moje terapie jsou kočky. Kdyby nebyla mojí největší láskou atletika, měla bych zvířecí útulek. Kočky zbožňuju, aktuálně jich mám jedenáct. Ne všechny doma, několik jich je v pekárně a taky na Vysočině. To jsou moji parťáci, když jsem doma, nehnou se ode mě. Takže i v mé posteli je plno, můj partner Honýsek je trpí.
Často mluvíte o svém partnerovi, je pro vás velkou oporou?
Můj první manžel byl o hodně starší a trenérsko-partnerský vztah je složitý. Než jsem poznala svého nynějšího partnera, vůbec by mě nenapadlo, že by takový člověk mohl existovat. Říkám si, čím jsem si zasloužila od toho Nejvyššího, že našel zalíbení ve mně. A moc bych si přála, aby si mě vzal, už mám vybranou i látku na šaty.
Blíží se vánoční svátky, jak je strávíte?
Jak už asi víte, já vždy na každé roční období nazdobím dům, uvidíte to v dokumentu Neobyčejné životy, který se chystá. I když mám pekárnu, určitě budu péct sama nějaké cukroví, také si užívám zdobení vánočního stromku, na který už padesát let sbírám ozdoby. Moc se těším, že budeme vařit, chodit do lesa a také že se tu zastaví moji dobří známí. Dárky si nedáváme, ale stejně mě Honýsek loni překvapil přívěskem na ten můj náramek. A já vám prozradím, že pro něj letos taky něco mám.
Co byste si v novém roce přála osobně a co byste přála české atletice?
Pro sebe a své blízké si přeju, abychom především byli zdraví. Znám jediný důvod, kdy něco nejde, a to je nemoc. Přála bych si, abych mohla žít tak, jak žiju, i když musím hodně pracovat, jsem takto šťastná. Také si přeju, aby si mě můj partner po těch dlouhých letech známosti vzal. A co se týče naší atletiky, bych byla ráda, abychom se dál vraceli z velkých šampionátů s medailí, aby dál rostla úspěšná mladá generace. Myslím si, že máme dobře našlápnuto.