Desenský: Se štafetami jsem zažil největší úspěchy

„Čeká mě dvoustovka a obě štafety. Víc nervózní asi nebudu, spíš ten pocit, že je to naposledy, co jdu do bloků, bude zvláštní,“ říká Michal Desenský, u nějž ve výsledkové databázi na atletika.cz najdeme přes 450 závodů počínaje rokem 2008. S atletikou začínal rodák z Hradce Králové (*1. 3. 1993) relativně pozdě, ale již v roce 2012 oblékl národní dres na juniorském MS. Poté se však vypracoval na stabilního člena reprezentačních štafet a dostal se na nejvýznamnější atletické akce včetně olympiády v Tokiu.

Kariéru zdobí štafetová stříbra, osobák na čtvrtce má z haly

Jako jeden ze zlomů v kariéře, kterou ho provedli trenéři Jaroslav Nohejl a Petr Habásko, sám považuje zisk stříbra na ME do 22 let v Tallinnu 2015. To bylo ještě se štafetou 4x100 m, poté už slavil stejný kov s čtvrtkařským mixem na evropských hrách v Minsku 2019 a o dva roky později s mužskou sestavou na 4x400 m při halové Evropě v Toruni. Finále si ve štafetě zaběhl také na mistrovství světa v Eugene 2022 (8. místo), na halovém MS v Birminghamu 2018, kde byl s parťáky pátý, a ještě o příčku lépe skončili při venkovním evropském šampionátu v Amsterdamu 2016.

foto: ČAS - Aleš Gräf

Jak již bylo řečeno, do atletiky vstoupil relativně pozdě, ale od dorostu začal sbírat medaile na mistrovství ČR – a rovnou zlaté. Nejprve na kratších sprintech, v juniorech pak už i na čtyřstovce. Ta se pak stala jeho hlavní disciplínou, v kategorii do 22 let na ní získal tři mistrovské tituly, mezi dospělými pak čtyři – všechny v hale. Celkem posbíral na MČR 13 individuálních medailí, z toho jednu na 200 m.

Osobní rekord dostal na čtvrtce na 46.20 vteřiny v loňském roce, trochu paradoxně z haly, kde jej to řadí na páté místo dlouhodobých českých tabulek. Venku má nejlépe 46.36 ze sezony 2022, s čímž je v ostré domácí konkurenci mimo top 10. Velmi kvalitní jsou i jeho maxima na krátkých sprintech, se kterými začínal. Na stovce se dostal k času 10.65 (2022), na dvoustovce k 21.19 (2020), i zde má výtečně zaběhnuto z haly – 21.21 (2016).

Vážil jsem si každé akce, říká Desenský

Michale, co vás přivedlo na stadion a proč atletika vyhrála nad fotbalem?

Dá se říct, že mě k atletice přivedla učitelka tělocviku na základní škole – minimálně mi vnukla myšlenku to zkusit. Dále mě motivovaly úspěchy na školních závodech, kde se mi dařilo. Fotbal mě postupně přestával naplňovat a cítil jsem, že v něm nemám na to prorazit. Ten pocit mi dala až atletika, tak jsem chtěl vyzkoušet něco nového. Získala si mě hlavně tím, že si výsledek musím odmakat sám a pak ho i sám prodat – nemuset se na nikoho spoléhat. Na stadionu v Hradci jsem se potkal se svým prvním trenérem Jardou Nohejlem a začal se atletice věnovat systematicky.

S prvním trenérem Jaroslavem Nohejlem - foto: archiv atleta

Kdy se zlomilo, že jste si řekl, že atletice dáte maximum a zkusíte se dostat co nejvýš?

Nebyl to jeden konkrétní okamžik, ale spíše řada postupných kroků. Důležitý byl přesun do sportovního střediska Olympu v Praze. Další krůček pak byl rok 2015, kdy jsme s klukama získali medaili ve štafetě na 4x100 metrů na Mistrovství Evropy do 22 let.

Kdo byly nejdůležitější osoby na vaší atletické cestě?

To asi nedovedu říct jednoznačně. Za tu dobu člověk potká spoustu lidí, trénuje s nimi a vzájemně se inspirují. Základ je mít super lidi ve skupině, a to jsem vždy měl. Obrovskou roli hráli oba moji trenéři: jak ten první, který mi dal pevné základy, tak především můj současný trenér Petr Habásko. U něj jsem strávil celou profesionální kariéru, provedl mě přechodem do dospělé atletiky a skvěle mě na ni připravil. Velkou oporou mi byla i rodina a manželka (Tereza Jonášová, rovněž atletka – pozn.). Díky jejich podpoře jsem se mohl atletice věnovat takhle dlouho.

Na který moment své kariéry nejraději vzpomínáte?

Vždycky jsem si vážil každé akce, na kterou jsem se dostal, a nikdy jsem ji nebral jako samozřejmost. Vybrat jediný moment je proto těžké, protože krásných okamžiků se za ty roky nasbírala celá řada. Mezi ty vůbec nejsilnější ale určitě patří finále na MS v Oregonu se štafetou na 4x400 metrů a naše první velká medaile ze štafety 4x100 metrů na ME U23.

A naopak byla i chvíle, kdy bylo vše na vážkách a tenhle rozhovor bychom vedli mnohem dříve nebo vůbec?

Krizím se člověk během kariéry asi úplně nevyhne, ale pokaždé se mi podařilo znovu najít motivaci i chuť makat dál. Zpětně jsem za to moc rád, kdybych to zabalil dříve, přišel bych o spoustu akcí a skvělých zážitků.

Často jste byl členem reprezentačních štafet, startů čistě sám za sebe máte výrazně méně. Jak vůbec vnímáte tenhle týmový prvek v jinak individuálním sportu?

Štafety jsou moje srdcová záležitost a hlavní gró celé mé kariéry. Zažil jsem s nimi ty největší úspěchy a nejvýznamnější reprezentační akce. Většinu přípravy jsme často směrovali právě ke štafetám, mnohdy i na úkor vlastních individuálních ambicí zaběhnout nějaký čas.

Jste asi jeden z mála, kdo končí se čtvrtkou rychlejší v hale než venku, kde jsou pro ni příznivější podminky. Necítíte trochu dluh?

Ano, vnímám tam velký dluh a upřímně mě hodně mrzí, že už ho nedokážu odčinit. Slibné časy z haly se mi bohužel nikdy nepodařilo plně přetavit do odpovídajícího výkonu na venkovní dráze.

Máte pro to nějaké vysvětlení?

Proč mi zrovna hala seděla o tolik lépe, na to se nám s trenérem za tu dobu bohužel nepodařilo přijít.

S Petrem Habáskem prošel celou profesionální kariéru - foto: archiv atleta

Co vedlo k rozhodnutí pověsit tretry na hřebík?

Řekl bych, že mě dohnal atletický věk a touha posunout se v životě zase o kus dál. Chtěl jsem skončit v momentě, kdy sám chci, a ne kdy musím skončit. Odejít s dobrou výkonností a uchovat si na atletiku krásné vzpomínky. K rozhodnutí určitě přispělo i narození dcery.

Co vás čeká dál? Budete nějak spojen s atletikou?

Momentálně si hledám nové pracovní uplatnění, tak uvidím, kde se mi podaří zakotvit. S atletikou už zůstanu spojený především jako fanoušek. Budu držet pěsti ostatním, ať si posouvají osobáky a vozí medaile, ale aktivně se již zapojovat neplánuji.

A co fotbal, k němu se nějakým způsobem vrátíte?

Občas si jít jen tak kopnout mě láká, ale k hraní se vracet neplánuji. Amatérské soutěže bývají dost „řezničina“ a já mám své nohy rád (úsměv).