Bojovník Petr Svoboda prožil krásný comeback před domácím publikem

Petře, jaký pro vás byl návrat na závodní dráhu?

Bylo to neskutečné. Měl jsem v sobě hrozně moc pocitů a emocí a je to něco neuvěřitelného po tom, čím jsem si v posledních dvou letech prošel. Před závodem jsem se trochu bál, zda se mi vybaví všechna ta těžká období, kdy jsem ležel v nemocnici. Naštěstí tam se mnou byli kluci, kteří mě přivedli na jiné myšlenky. I když je to jen stovka, tak jsem ke konci trošku vytuhl, protože přece jen nemám ještě naběháno. Jsem na sebe pyšný, že jsem mohl sedmnáct měsíců po transplantaci zakleknout do závodních bloků. Začínal jsem od nuly.

Jak vznikl ten nápad vrátit se právě v Táboře a se sestavou, která s vámi stála na startu?

Letos v červnu jsem měl závodit v Nizozemsku na Evropských hrách transplantovaných, ale ty nám kvůli extrémnímu vedru zrušili den před závodem. Tak jsme přemýšleli, kde bychom mohli uskutečnit ten můj první start a nechtělo se mi jít do normálního závodu, protože nemohu běhat na sto procent, tak mi David Bor ze soutěžního oddělení ČAS nabídl, že to můžeme udělat formou vloženého běhu na mistrovství České republiky do 22 let. Tábor je mým rodným městem, takže to vyšlo naprosto perfektně.

Byl pro vás návrat k závodění jedním z těch hlavních hnacích motorů, které vám dodávaly sílu v boji s leukémií?

Od začátku diagnózy jsem byl až naivně pozitivní, že vše zvládnu a pořád si představoval, že opět zakleknu do bloků a ten comeback bude super. Samozřejmě v těch nejtěžších chvílích, kdy člověk opravdu pochyboval, tak bylo složité myslet pozitivně, ale hodně mi třeba i pomohlo, že jsem pak chodil komentovat závody. To bylo také hodně emotivní, zejména na MČR ve vícebojích. Připomínalo mi to, co vše mi tenhle sport dává.

Jak moc vás to, čím jste si prošel během posledních dvou let, změnilo a přehodnotilo vaše priority?

Změnilo mě to hrozně moc. Rád říkám, že ta rakovina víc dala, než vzala. Dalo mi to úplně jiný pohled na život, ale i na sport. Dřív jsem byl totálně rozhozený i z drobných zranění. Strašně mě štvalo, že jsem nemohl třeba dva týdny trénovat, a měl pocit, že se celý svět zbortí. Teď to vidím tak, že by člověk měl dělat sport hlavně proto, že ho to baví.

Jaký je tedy vlastně teď váš atletický stav? Jak moc můžete trénovat a jaké jsou vaše vyhlídky?

Ještě když jsem byl v nemocnici, tak za mnou přišel můj současný kouč Honza Koutník, a nabídl mi, že až budu po aktivní léčbě, tak mi rád pomůže s tréninkem. Poté, co se ustálil můj zdravotní stav, tak jsem za ním přišel a on si mě vzal pod svá křídla, za což jsem mu neskutečně vděčný. Takže teď trénuji na Děkance v převážně dívčí skupině a je super být na tréninku v kontaktu s jinými lidmi. Přeci jen v poslední době nebyla z mé strany ta socializace téměř žádná. Takže trénink ve skupině mi dodává energii. Honza je perfektní trenér a skvěle se o nás stará. Nad tréninkem hodně přemýšlí. O mém návratu napsal i skvělou případovou studii. Rád bych se teď zaměřil na krátké překážky, protože jsme si s Petrem Svobodou (český rekordman na 110 metrů překážek) slíbili, že si proti sobě zaběhneme. To je můj velký sen a motivace.

Čemu se teď věnujete kromě atletiky?

Momentálně pomáhám na Českém atletickém svazu, kde jsem vyvíjel metodický web pro trenéry, což byla teď asi má nejzásadnější náplň během posledních měsíců. Od října bych se měl vrátit na vysokou školu do Prahy.

Jak vás baví komentování závodů?

Je to zajímavá zkušenost. Já si vždy připadám, že mi to vůbec nejde, ale ohlasy jsou většinou pozitivní. Baví mě to zvlášť, když ty lidi znám a mám rád, když do toho můžu dát nějaký svůj vlastní vhled vzhledem k tomu, že se v tom léta pohybuji.

Koho jste vnímal jako největší oporu během toho těžkého období?

Rozhodně svého dárce z Polska. Bez něj bych tady nejspíš nebyl. Jeho krev mi koluje v žilách. Změnila se mi krevní skupina, takže to je můj hrdina. Velký dík patří rodině, která se mnou prožívala ty nejtěžší chvíle doma, kdy jsem byl úplně na dně, a snažili se to se mnou zvládat, a za to jim patří velký obdiv. A musím samozřejmě zmínit mé bývalé tréninkové skupiny, ať už je to ta z Tábora v čele s Terkou Molvovou a Monikou Maškovou a také kluky ze skupiny Romana Šebrleho nebo parťáky z řad vícebojařů Tomase Järvinena a Michala Járu.