Ať přirostou Běchovice co nejvíce lidem k srdci, přejí si legendy Kříž a Šimon

Součet 1210 závodních kilometrů v Běchovicích – vzdušnou čarou asi jako z Prahy do Stockholmu. Tolik mají na svém kontě nejvěrnější účastníci Vladimír Kříž (* 21. 12. 1943) a Miloš Šimon (*23. 10. 1944). Oba „byli lapeni“ Běchovicemi už jako mladíci kolem dvaceti, nyní jim je přes osmdesát a stali se legendami tohoto legendárního závodu. (Při středeční připomínce prvního ročníku se chopili cílové pásky.)

Vladimírovi již zdraví nedovolí přidat k 61 účastem další, ale ani on nebude o poslední zářijové neděli chybět. Bude sledovat svého syna, vnuka či svého kamaráda Miloše, který by jej měl v počtu startů dorovnat. „Dal jsem si za cíl sedmdesát,“ říká Šimon se smíchem a s jeho energií nemáte důvod nevěřit, že se o to minimálně pokusí. „Nedovedu si totiž život bez Běchovic představit,“ dodává a spolu se svým parťákem Křížem v rozhovoru zavzpomínali na své první starty, jestli byl jejich účast ohrožena, jak berou zdejší obtížnou trať nebo třeba co pro ně znamená běh jako takový.

Tohle bych chtěl běžet 50krát

Je to pro vás šedesát let stará historie, ale pamatujete si ještě svůj první start na Běchovicích a co vás na něj přivedlo?

Vladimír Kříž: Já jsem atletiku dělal, ale i jiné disciplíny, byl jsem v partě mílařů. Jenže trenér časem zjistil, že mi schází rychlost, tak mi řekl: zkusíš vytrvalostní běhy a poslal mě v říjnu 1963 na Běchovice, abych je ozkoušel. To mi ještě ani nebylo dvacet. Mně se to hned zalíbilo, najednou jsem viděl přátelské prostředí, fůru lidí, kteří byli dávno za zenitem, a přesto startovali. Řekl jsem si, když můžou oni, tak proč ne já. A tak jsem šňůru natahoval až do roku 2023.

Miloš Šimon: Já měl krátce před 22. narozeninami, když jsem běžel v šestašedesátém roce poprvé. Dělal jsem atletiku za Slavii od šesté třídy, od každého něco. Začaly mě ale bavit dlouhé běhy a už na průmyslovce jsem reprezentoval školu na nějakých závodech. A pak jsem se šel v roce 1965 na Běchovice podívat, a mně se to tak zalíbilo, že jsem hned další rok běžel. A když jsem pak v cíli sledoval, jak poprvé a naposled běžel Zátopek, bylo rozhodnuto.

Měl jste závod definitivně pod kůží.

MŠ: Přesně tak. Doběhli jsme první ročník s partou kamarádů, šli jsme na pivo na Žižkově, a já v hospodě říkám: kluci, to je tak krásnej závod, to bych chtěl běžet 50krát. Jen si to představte, je vám dvaadvacet, něco plácnete… A ono se to fakt stalo.

A jak to bylo u vás, Vladimíre?

VK: Taky mě to chytlo hned první ročníkem. Ale teprve když se přidal druhý, třetí, tak jsem si říkal, že to musím natáhnout a že se z toho musí stát každoroční tradice. Snažil jsem se i dostat výš a běžet třeba mistrovskou kategorii, ale můj nejlepší výkon na Běchovicích byl asi 38:20 (přesně 38:22,4 v roce 1978 – pozn.), níž jsem se nedostal.

Vladimíre, vy jste ale ve svých začátcích v roce 1965 na start utekl z vojny. Jak to tenkrát bylo?

VK: Ano, třetí ročník byl zlom. Pozval si mě velitel roty, já měl jít do civilu v neděli, jenže on mi říká, vojenskou knížku mám zamčenou, půjdeš až v pondělí. Jenže já jsem věděl, že staršina má klíče, tak jsem ho ukecal a on mi vojenskou knížku vydal a já utekl. Pak jsem 14 dní čekal, kdy pro mě přijde vojenská policie a odveze mě. Ale ono se nic nedělo, takže jsem si takovouhle troufalostí udržel nepřetržitou šňůru.

Miloši, byla vaše účast někdy nahnutá?

MŠ: Třeba se zdravím naštěstí nikdy, spíš nějaké jiné akce. Já jsem dělal ve středočeských vodovodech a kanalizacích, a tam se pořádala tzv. vodohospodářská padesátka. Sice to byla turistika, ale jednou připadla na stejný víkend. Tak jsem šel v sobotu padesátku, a pak v neděli Běchovice. takže vlakem. Nebo jsme byli třeba na dovolené v Tatrách, syn mi šel vyzvednout číslo a já přijel vlakem zpátky ráno a honem na start.

Je to velký atletický svátek

„Tři veteráni“ - foto: ČAS - Jaroslav Svoboda

Vedle jedině Zátopkovy účasti, utkvěl vám třeba ještě nějaký ročník něčím speciálním?

VK: Určitě rekordní závod Vlastíka Zwiefelhofera v roce 1975, který byl za opravdu mimořádně příznivých povětrnostních podmínek. Vlastíka si nesmírně vážím, nejen jako skvělého běžce, ale jako člověka, kamaráda, velice skromného.

MŠ: Jeden ročník se opravovala na Žižkově hlavní třída, cíl nebyl jako obvykle. Tipoval bych nějak koncem šedesátých let, 1969 nebo 1970 …

VK (vmísí se): … to ti řeknu přesně, že to bylo 1967 …

MŠ … vidíš, tak jsem nebyl daleko. No, vyběhlo se k tramvaji, uhnulo se doprava a pak se běželo souběžnou uzoučkou ulicí a cíl byl jinde.

Jak berete běchovickou trať s jejím náročným profilem?

VK: Když jsem byl mladý, tak jsem neměl výhrady, měl jsem natrénováno a doběhl jsem v pohodě. Ale jak léta přibývala, tak mi dělaly problém zejména některé pasáže. Ani ne tak Hrdlořezák, ale spíš třeba v polovině trati výběh na Tábor, to mě vždycky bralo síly. A pak dlouhá rovinka podél tramvaje do cíle, tam jsem potil krev. Ale to patří k věci, na pohodový ročníky člověk nevzpomíná, ale když trpěl, na krev, pot a slzy. Proto si pamatuju každý maraton, protože každý byl spojený s utrpením.

MŠ: Mně se nesmírně líbí, jak hraje vždycky nějaká hudba, když máme krizi na konci Hrdlořezáku. To mě vždycky potěší. A jak se pak člověk blíží k cíli, tak ty davy, které tam jsou, to vás úplně vyždíme, že do toho musíte dát co nejvíc síly.

Stali jste se i vy součástí bohaté běchovické historie, jak vnímáte proměny závodu?

MŠ: Proměnil se jednak provozem, dříve třeba jezdili ještě autobusy, teď už je všechno zavřené. Já mám radost z těch davů, kolik tisíc nás běží, to se mi fakt líbí. Dřív to bylo ve stovkách.

VK: Já vnímám Běchovice jako velký atletický svátek a ty změny k životu patří. Silnice se trochu narovnala, povrch se změnil. Mám je spojené i s dramatickými událostmi, bohužel i jednou smutnou. kdy jsem byl svědkem kolapsu běžce, který přes rychlou pomoc zemřel.

Nejvíc je, že jsem zlákal rodinu

Ptát se vás, co pro vás běhání znamená, asi nemá smysl.

MŠ: Ne jen běh, ale já bych obecně bez pohybu nemohl být. Běhám, jezdím na kole, 40 let plavu s otužilci, zvoním… To je další „sport“, nebo řekněme fyzická námaha, za neděli dvakrát vyběhneme svatého Víta a dvakrát po 15 minutách se zvoní.

VK: Pro mě je sport celý můj život. Od malička až do nedávné doby jsem pořád sportoval, nejen běh, v němž mám pět maratonů, ale i na lyžích, lyžařské maratony, Jizerskou 50 několikrát, Krkonošskou 70, krušnohorskou 50… jednou jsem si troufl na triatlon.

MŠ: Podobně jako Vláďa, já mám maratonů šest, ale mám taky 17 ročníků Jizerské 50 na běžkách, 4 na kole. Ale důležité je, že jsem vyhecoval i ženu, ta má 7 ročníků na běžkách a 3 na kole, vždycky mě „pomlouvá“ mezi kamarády: k Milošovi se neotáčej zády, jakmile se otočíš, máš číslo na zádech a běžíš nějaký závod.

Vladimíre, pro vás je asi těžké, že už nemůžete běžet. Budete přesto v cíli?

VK: Všechno jednou končí, bude to bolet, až tu budu na startu. Ale poběží syn a nejmladší vnuk. Už jen kvůli nim sem pojedu zafandit.

Miloši, co je pro vás na Běchovicích osobně nejsilnější?

MŠ: Pro mě je nejvíc, že jsem zlákal rodinu. Syn několikrát běžel, zeťák, dvojčata vnuci, vnučka a letos je přihlášena další vnučka, které bude v létě osmnáct. Už čtyři roky běháme třígeneračně, jen to sem z Jižní Moravy mají trošku z ruky. Z toho mám fakt radost.

Co byste přáli závodu k narozeninám?

MŠ: Další stovku, aby další a další generace sportovaly.

VK: Přál bych si, aby se scházelo co nejvíce účastníků, kteří si nejdou zaběhnout jen z hecu, ale aby se vraceli, závod jim přirostl k srdci a byli stálí běžci. Jako to máme my s Milošem.

Děkujeme, že se třeba díky vám někdo inspiruje k účasti.

MK: Kéž by, každý jedinec je dobrý.

foto: ČAS - Marie Typovská