Amálie a Apolena: sestry ze sektoru, které se podporují a motivují

Jak se svěřily při nedávném halovém šampionátu v Ostravě, obě touží, aby se jednou sešly na vrcholné soutěži na pódiu. „Zatím se nám ještě oběma nepodařilo na společném závodě oběma překonat nějaký pěkný výkon. Buď se to povede mně a jí zas tak úplně ne, anebo naopak,“ říká k tomu zkušenější ze sester Amálie. „Čekám, až se nám to povede nám oběma a budeme slavit společně,“ přeje si.

Sen o společné bedně při velké akci

Byl to i případ domácího halového mistrovství, kde Apolena nezvládla již úroveň 423 centimetrů – přitom v sezoně skočila čtyřikrát 420 a více – a skončila čtvrtá. „V hale jsem si skočila osobák 436, z čehož jsem nadšená. Chtěla jsem se držet kolem výšky 430, což se bohužel nepovedlo. Ale minulý rok v hale jsem neměla ani 420, takže pro mě je úspěch to skákat stabilně. Teď je důležitá venkovní sezona,“ vyhlíží.

Ani Amálie nebyla se svým výkonem na šampionátu v Ostravě spokojena, ačkoli se ziskem titulu neměla problém. „Je ale skvělé, že se konečně berou medaile za výšky kolem 430 cm,“ připomněla celkově pozitivní trend na domácí tyčkařské scéně. „Jen mě mrzí, že se to dneska Apolence nepovedlo,“ litovala, že se nepodařilo napodobit loňský venkovní šampionát, při němž stála pod ní na bronzovém stupínku. „V Jablonci to bylo super,“ přikyvuje.

Apolena se při vzpomínce na loňský srpen vysloveně rozzáří. „Bylo to neskutečné, rodiče si to přejí, my si to přejeme. Na republice už to něco znamená,“ říká, ale jedním dechem dodává: „Jednou bych s ní chtěla stát (na stupních) třeba i na mistrovství světa. Musím dřít jako ona a vydržet zdravá, abych se k ní přiblížila,“ věří, že se jednou tenhle společný sen splní. Zatím napodobila svou sestru na dálku. Amálie v roce 2018 získala světový juniorský titul v Tampere, Apolena na stejném místě o sedm let později evropský juniorský bronz. Už to bylo pro ně hodně emotivní.

MČR Jablonec nad Nisou 2025. Jednou by rády stály na pódiu i třeba na MS (foto: ČAS - Jan Houska)

Pomáhají si, jak jen to jde

Věkový rozdíl je značný, Amálie se narodila 22. listopadu 1999, Apolena přišla na svět 14. května 2006, tedy (bez týdne) o šest a půl roku později. Také výkonnostní rozdíl zůstává přes zlepšení mladší ze sester výrazný, 44 centimetrů, a všech jejich 20 střetnutí (údaj ze statistik WA) skončilo vítězstvím Amálie.

„Na rovinu, moc bych jí přála, aby byla jednou lepší než já a trošku vystoupila z mého stínu,“ neshlíží na sestru svrchu. „Obrovsky mě motivuje. Má to o dost těžší než já, je se mnou hodně srovnávána, tlak na ni je daleko větší. Jsem moc ráda, že se posouvá. Pomalu, ale jistě. Věřím, že toho může dokázat ještě spoustu.“

Když se potkají na soutěži, samozřejmostí je základní pomoc. „Odrazy si bereme, a když jsme venku, tak vítr. To i já jsem jí nápomocná, ale do techniky ségře vůbec nehrabu. Řeknu třeba chyby, které jsem viděla, a ona řekne, že mám pravdu. Ale není to tak, že bych jí radila,“ popisuje Apolena a Amálie souhlasí. „Samozřejmě nemá tolik zkušeností, ale už té technice hodně rozumí, vždycky se shodneme. Je tam pro mě psychickou oporou.“

Extraliga, Cheb 2025. Pomohou si i za nepříznivého počasí (foto: ČAS - Ivana Roháčková)

Podobně to vidí i Apolena. „Když mám v sektoru ségru, je tam ještě větší podpora. Na druhou stranu se pak nesoustředím jen na sebe, a to občas není úplně dobře. Nejlepší je, když je v hledišti a fandí,“ usmívá se. Navíc – pokud jde o technické aspekty – Amálie spolupracuje s Jiřinou Kudličkovou, Apolena se připravuje s Pavlem Beranem mladším. „Ne že by mi nemohla v tyči poradit, ale úplně neví, na co se s trenérem zaměřujeme,“ říká Apolena.

A připomíná další aspekt, který podle ní trochu komplikuje předávání technických rad. „Je levačka, já pravačka, takže skáče na jinou ruku. Špatně se mi na to kouká, vidí ty chyby trochu jinak,“ vysvětluje Apolena. Tady Amálie lehce oponuje. „Že jsem levačka a ona pravačka, není žádný rozdíl, technika je jedna. Já se jí snažím sdělit věci, na které myslím já, a tam je jedno, jestli je pravák nebo levák,“ myslí si.

Vzájemná soutěživost se projevuje mimo sektor. Zatím

Ať tak či onak, své rady se snaží předávat nejen při závodním stresu. „V hale se často potkáváme,“ potvrzuje Amálie. „A teď pojedeme spolu i na soustředění, věřím, že půjdeme nějaké tréninky spolu. Vždycky je fajn, když spolu můžeme trénovat i závodit. I když ji asi pořád v něčem poučuju. Bohužel jsem starší ségra a snažím se na ni dohlížet a předat zkušenosti. Ale ona ví, že to myslím v dobrém.“ Apolena však ocenila, když na svém prvním velkém zahraničním mítinku nedávno v Métách sestru měla. „Určitě se hodilo ji tam mít, poradila mi, co a jak. Jsem ráda, že spolu konečně můžeme jezdit na takové akce.“

Jak je to s jejich vzájemnou rivalitou? „Já si nikdy neříkala, že musím porazit ségru, věkový rozdíl by musel být menší. Spíš jiné soupeřky jsem chtěla porazit,“ říká Apolena. „Ale jsme soutěživé, naši rodiče také, takže soutěžíme ve všem možném.“ Starší sestra souhlasí. „Je to extrémní. Odmalička jsme díky tátovi obrovsky soutěživé. A ji vždycky hodně těší, když mě v něčem porazí, ať už hrajeme šipky, bowling, kulečník, cokoli,“ vypočítává.

A Amálie hned naváže: „Tady v sektoru je to ještě jiné. Když to řeknu blbě, ví, že nemá na to ještě se mnou bojovat.“ Vidí to Apolena stejně? „Teď už začínám trochu mít pocit, že bych jí měla začít šlapat na paty. Ale snažím se tím nerozhodit,“ uzavírá.

foto: ČAS - Jaroslav Svoboda