Adept na překonání mého rekordu je jasný, říká Jiří Mužík
Jiří Mužík patřil na přelomu tisíciletí k nejlepším českým atletům. Začínal jako trojskokan, ale velmi záhy se přesunul na čtvrtku překážek, na které sbíral své největší úspěchy. Zazářil hned v úvodní sezóně, kdy se této disciplíně začal věnovat. V semifinále mistrovství světa v Aténách 1997 zaběhl časem 48.27 dosud platný národní rekord a postoupil do finále, kde obsadil osmé místo. O čtyři roky později si na MS v kanadském Edmontonu ještě o jednu příčku polepšil. Na olympijských hrách v Sydney 2000 a Aténách 2004 dokázal postoupit do semifinále.
V roce 2000 byl členem zlaté štafety na 4x400 metrů při halovém mistrovství Evropy v belgickém Gentu a svou velkou individuální medaili pak získal o dva roky později na evropském šampionátu v Mnichově, kde vystoupal na stříbrný stupínek. Atletické ovály nadobro opustil začátkem roku 2015.
Jirko, kam vedla vaše cesta po ukončení aktivní atletické kariéry?
Moje kariéra bohužel skončila dřív, než jsem měl původně v plánu, a samozřejmě bylo třeba přemýšlet, co budu dělat dál. Postupně jsem začal pomáhat mladým sportovcům a koketovat s trenéřinou. Když pak bylo mému nejstaršímu synovi pět let, tak jsem zorganizoval svůj první kemp a pak už se to postupně rozjíždělo. Pro mě bylo fajn, že jsem na kempy mohl brát své děti a trávit s nimi čas. Nejdříve jsem se věnoval hlavně mládeži, ale postupně jsem se dostával i k dospělým reprezentantům napříč různými sporty. Atletika je základem všeho a sportovci potřebují atletické dovednosti k podání výkonů, ať už je to fotbal, tenis, rugby nebo bojové sporty. Ne nadarmo se říká, že je atletika královnou sportu.
Jak intenzivně sledujete dění v současné atletice?
Na atletiku jsem rozhodně nezanevřel. Baví mě ji sledovat. Dívám se na televizi, sleduji výkony mladých i dospělých a občas se jdu podívat i na závody. Ten sport byl velkou součástí mého života odmalička.
Co říkáte na to, kam se vaše disciplína posunula v posledních letech?
Technologický pokrok se nedá zastavit. Samozřejmě se posunuly tréninkové postupy, vývoj ve výživě, ale zásadní podíl na tom posunu mají tretry, ve kterých se teď běhá. Věřím, že například Kevin Young nebo Edwin Moses by v nich byli schopni běhat stejně rychle. Moses zůstal deset let neporažen, vyhrál 122 závodů v řadě a dostal se na 47.02. Něco podobného teď běžel Němec v Budapešti a byl s tím čtvrtý. To hovoří samo za sebe. Posun světového rekordu o vteřinu oproti naší generaci je také něco neuvěřitelného.
Nad překážkami posledních pět let září trio Karsten Warholm, Rai Benjamin a Alison dos Santos. Který z těch tří se vám nejvíc líbí a ve kterém vidíte největší potenciál?
Trošku mě mrzí, že se nikdy nepotkali všichni tři v té své top formě. Každý rok byl leaderem někdo jiný. Nejdřív vše vyhrával Warholm, pak ho vystřídal Benjamin a teď dominuje Santos. Předvést během jedné sezóny na čtvrtce překážek dva časy pod 46 vteřin, to je hrůzostrašné. Však to jsou solidní výkony na hladké. Je radost je sledovat.
Myslíte, že se dá světový rekord ještě v nejbližší době posunout?
U Warholma se trošku obávám, zda už není na hranici svých možností, ale Santos s Benjaminem se určitě ještě mohou zlepšit. Benjamin letos téměř překážky neběhal, a přesto je zvládl za 46.40. Navíc, co předvedl na hladké čtvrtce, kterou zaběhl pod 44 vteřin, to je skvělý předpoklad pro překážky.
Váš národní rekord drží už téměř tři dekády. Kdo myslíte, že má momentálně nejblíže k jeho překonání?
Víťa Müller se k němu postupně přibližuje, ale myslím si, že i kdyby ten rekord překonal, brzy mu ho vezme Michal Rada. Všichni asi tušíme, že pokud vydrží zdravý, může běhat hodně rychle. Za mě je to jméno budoucnosti. Je šikovný a všestranný. Samozřejmě máme i další talentované borce, jako je Marek Váňa nebo mladíci na hladké čtvrtce, ale při vší úctě k nim, myslím, že Michal je ještě o trošku jinde.
No a pak tady máme Lindu Botkovou, která zaběhla v šestnácti letech dorostenecký i juniorský evropský rekord. Co říkáte na ni?
Vůbec nevím, jak trénuje, ale myslím si, že podobně jako Michal je hodně všestranná, což je podle mě skvělý základ. Oba se věnují nebo věnovali vícebojům a z toho mohou do budoucna těžit. Však já také začínal jako dálkař a trojskokan a v šestnácti letech mě vůbec nenapadlo, že bych někdy běhal překážky. Mnohokrát se probíralo, že v jejím věku běžela rychleji pouze Sydney McLaughlin-Levrone, což samozřejmě neznamená, že Linda zaběhne druhý nejrychlejší čas historie i mezi dospělými, ale samozřejmě jí přeju, ať se dostane co nejvýše. Myslím, že nejbližších pět let nám ukáže, zda tu máme další budoucí olympijskou vítězku.
Máte tři děti, neměl jste tendence je směřovat k atletice?
Snažím se je vést od malička k všestrannosti. Ten nejstarší se mnou chodil na tréninky napříč sporty. U každého z nich mě přemlouvali, aby ho šel dělat. On si nakonec našel cestu k fotbalu. Dcera se v něm zhlédla, takže také hraje fotbal, ale občas se jí snažím maličko nahlodávat, zda nechce zkusit atletiku. Myslím, že by mohla být dobrá. Skokanské geny má po mně i po dědovi. Tomu nejmladšímu je teprve šest, tak má času dost.