5. běchovický příběh: Nejen Hrdlořezák aneb trať, která prověří
Kdo čte naše příběhy pravidelně, už ví, že odpověď na úvodní otázku zní ne. Trať, jak ji vytipovali na konci 19. století Josef Hlavsa a Jan Hrazdíra, je náročná prakticky po celé své délce. Od startu v nynější pražské čtvrti Běchovicích u symbolického patníku č. 13 českobrodské silnice až po cíl u žižkovské školy na Pražačce. Pojďme se na ni podívat podrobněji.
Úvod rozhodně účastníky navnadí, začíná se totiž příjemným seběhem z Běchovic. Brzy se ale trať narovná, a již někde kolem prvního kilometru dokonce zase vystoupáme zpátky do úrovně startu. První výživný kopeček, byť krátký, přichází na třetím kilometru v Dolních Počernicích. Naopak opravdu rovný delší úsek abyste pohledali. Takový malý náznak najdete snad jedině mezi čtvrtým a pátým kilometrem.
foto: Běchovice–Praha
Jestliže přijmeme, že první půlka není úplně snadná, tak musíme zároveň připustit, že je určitě lehčí než ta druhá. Po průběhu oficiálním mezičasem na 5. km v Kyjích totiž na běžce čeká sice mírné, ale kilometrové stoupání na vrch Tábor. „To mě vždycky bralo síly,“ říká Vladimír Kříž, který s rekordními 61 účastmi (v řadě!) ví, o čem mluví. Z Tábora sice přichází odměna v podobě pěkného sešupu, ale kdo běžel, už si dobře pamatuje, co po pár stech příjemných metrech následuje.
Výzva pokračuje i po Hrdlořezáku
Nacházíme se ve třech čtvrtinách závodu, a právě na sedmapůltém kilometru přichází to nejtěžší. Začíná kopec, jemuž se podle čtvrti, kde začíná, říká Hrdlořezák. Je to vlastně docela přiléhavé, neboť stoupání je přibližně kilometr dlouhé a relativně prudké. Tady zpomalí i ti nejlepší. „Mně se nesmírně líbí, jak na konci Hrdlořezáku hraje vždycky nějaká hudba,“ říká ke krizovému místu další běchovický věrný Miloš Šimon, jenž si tuhle „lahůdku“ vychutnal již 60krát.
Na seběh z Tábora plynule navazuje stoupání z Hrdlořez (foto: Běchovice–Praha)
Oba – a s nimi i všichni pravidelní účastníci – však velmi dobře vědí, že trablům není ani zdaleka konec. Po doběhnutí na konečnou tramvají na Spojovací se profil trochu narovná, ale mírnější stoupání pokračuje další stovky metrů. „Tady jsem potil krev,“ přiznává rekordman Kříž, „ale to patří k věci.“ Suma sumárum, tady na těch dvou kilometrech nastoupáme nějakých 60 výškových metrů, v celém závodě pak více než 100 metrů.
Až posledních pár stovek metrů do cíle, které jsou z kopce dolů, je za odměnu. Sbíháme k bráně, vítá nás špalír fanoušků. „Jak se člověk blíží k cíli, tak ty davy, které tam jsou, to vás úplně vyždíme, že do toho musíte dát co nejvíc síly,“ popisuje závěr Miloš Šimon. Vedle občerstvení pak poslední roky čeká jako odměna účastnická medaile, a hlavně skvělý pocit ze zvládnutí náročné trati.
Jo a představte si, že teprve od roku 1930 se Běchovice běhají po solidním betonovém a žulovém povrchu. Do té doby byla na kamenném podkladu svrchní udusaná vrstva. Za sucha se prášilo, za mokra to bylo samá louže…
Registruj se na jubilejní ročník Běchovic. Staň se legendou i ty.
Běchovice–Praha | 130 let legendy | www.bechovice-praha.cz
Stoupání pokračuje po Hrdlořezáku dál podél tramvajových kolejí (foto: Běchovice–Praha)