přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

6. ledna 2021, 15:05

Za studiem i zkušenostmi

Čtvrtkařka Barbora Malíková má za sebou další úspěšnou sezónu a nedávno se rozhodla k zásadnímu kroku, kterým bude studium a trénink na univerzitě ve Spojených státech amerických. Proč se tak rozhodla a co bylo její hlavní motivací?

Barčo, kdy vás poprvé napadlo, že byste chtěla jít studovat a trénovat do Spojených států?

Už delší dobu mi psaly různé agentury i trenéři z amerických univerzit. Nějak jsem se tím v té době nepozastavovala. To se změnilo až v době, kdy začali o studiu v USA přemýšlet i moji kamarádi a já nechtěla v Česku zůstat „sama“. V takových myšlenkách už jsem odcestovala na loňské Evropské hry do Minsku, kde jsem se na toto téma rozpovídala s oštěpařkou Irčou Gillarovou. Poté jsme to spolu začaly řešit s tím, že buď něco vyjde nebo ne. Bez těchto událostí by se nic takového na 100 % neudálo a ani bych nad tím nezačala přemýšlet.

Co bylo hlavním důvodem, proč jste se rozhodla k tak zásadnímu kroku?

Studium v Americe mi přijde jako velká výzva s tím, že bych z toho mohla více vytěžit než ztratit. Jako většina lidí bych jinak pokračovala na nějakou vysokou školu do Prahy a nejspíše bych i přestupovala do nějakého místního klubu. Necítila jsem nějaké velké nadšení z toho, že by začala „nová kapitola“ právě tam. Teď se opravdu těším na to, že zkusím nový systém školství a propojení se sportem. Naučím se mnohem lépe anglicky, poznám nové lidi z úplně jiných kultur a podle toho, co vím o svém oboru, tak si myslím, že by nic lepšího nemohlo být ani v tomto směru. Měla bych mít plné stipendium, ale taky vím, že to bude přinejmenším ze začátku hodně náročné. Tak i tak se budu moct pořád mít kam vrátit a jde mi hlavně o nové zkušenosti a zážitky.

Proč ve výběru škol vyhrála právě Virginia Tech University?

Trenér z této univerzity se mnou komunikoval snad nejdéle ze všech a byl jedním ze dvou trenérů, kteří mi vyhovovali jak lidsky, tak ti tréninkově a cítila jsem z jeho strany opravdový zájem, že by mě chtěl do týmu. Následně mi také poslal nějaké školní práce svých svěřenců, což mi hodně pomohlo v závěrečném rozhodování. Důležitým faktorem výběru bylo také to, aby mě nesedřeli v posilovně a nebudu jednou z mnoha. Věřím, že Virginia Tech je kvalitní univerzita po studijní i sportovní stránce.

Na Virginia Tech studovala právě také Irena Gillarová. Pomohly i její reference ve vašem výběru?

Z části to určitě hrálo roli. Při rozhodování jsem měla v hlavě, že na této univerzitě byli i čeští atleti, mimo jiné například i kladivářka Pavla Kuklová, která pochází také z Opavy a výkonnostně se jí daří. Věřím, že by mě Irča neposlala někam, kde by ona sama nebyla spokojená a taky ji budu mít jako rádce, kdybych byla v nesnázích, protože ona už to prostředí zažila a ví, co a jak.

Bude se na vaší přípravě alespoň částečně nadále podílet vaše současná trenérka Jana Gellnerová?

Jdu do skupiny k trenérovi Ericovi, který má na starost spíše půlkaře a popřípadě i delší tratě, ale jeho tréninky na dráze i v posilovně by měly být podobné těm, na které jsem zvyklá, protože absolutní rychlost nebo těžké váhy v posilovně nechodím. Také mi přišel jako jeden z mála, který by se mnou konzultoval a sestavoval trénink i podle mě, což je důležité. Trenérka mě bude mít pořád pod dohledem, když přiletím do Česka, ale hlavně ze začátku budou mé tréninky napůl od Erica a napůl od ní, abych si lépe zvykla.

Kdy padlo definitivní rozhodnutí, že chcete odejít do Spojených států?

Bylo to někdy kolem listopadu, kdy mi všechny „kousky skládačky“ zapadly do sebe a já věděla, že se chci tou cestou vydat.

Mnoha českým atletům se stalo, že se vydali stejnou cestou a v USA se buď výkonnostně zhoršili nebo s atletikou dokonce úplně skončili. Neobáváte se podobného scénáře?

Tyto příběhy mě dost odrazovaly, ale jsem člověk, který se řídí i srdcem a tam mě to momentálně táhne více. V Česku by se také mohlo stát, že bych atletiku s vysokoškolským studiem neuměla zvládat na 100 % úrovni, případně by mi nemusela sednout spolupráce s novou trenérkou či trenérem. Ať bych šla do Prahy nebo do USA, jednalo by se o nové prostředí a v tomto ohledu mi nyní dává větší smysl Amerika. Hlavně chci dělat, co mě baví a naplňuje, ať už to bude atletická kariéra či jiná.

Jak se zpětně ohlížíte za uplynou sezónou?

Byla pro mě jako pro všechny ostatní dost zvláštní a nepředvídatelná. Nejvíce mě mrzí posunutí juniorského mistrovství světa v Keni, kam bych se strašně ráda vrátila a zazávodila si. I přes to všechno, se na tu sezónu nedívám špatně. Konečně jsem si výrazněji zlepšila osobní rekord na čtvrtce. K tomu přidala osobák i na osmistovce, což se vždy počítá, stejně jako juniorské národní rekordy na obou tratích. Také jsem si zazávodila na Diamantové lize, o které jsme před sezónou s trenérkou ani nemluvily. Nasbírala jsem tam cenné zkušenosti. Jsem za tu sezónu ráda. Necítila jsem ani tak velký tlak a mohla si v tomto směru trošku odpočinout. Všechno zlé je k něčemu dobré.

Jaké to bylo si zazávodit v nejprestižnějším atletickém seriálu?

Na Diamantovou ligu jsem se mohla podívat již v minulých letech, ale to by byl spíše jen zážitek než porovnání sil s ostatními. Myslím, že jsem tehdy měla běžet půlku v Curychu, ale necítila jsem se na to ještě připravená. Tento rok jsme se s trenérkou shodly, že bych se mohla „poprat“ s ostatními soupeřkami a nebýt jen do počtu a udělaly jsme dobře. Bylo to pro mě něco úplně jiného běžet s celým polem tak kvalitních světových čtvrtkařek, které mají mnohdy o hodně lepší osobáky než já. Škoda jen, že byly prázdné tribuny.

Petr Jelínek, foto: ČAS - Jan Kucharčík

Vytisknout