Warnerova netradiční cesta na atletický Olymp
Damian Warner patří bezesporu k nejvýraznějším osobnostem světového desetiboje poslední dekády. Celkem třikrát se postavil na stupně vítězů při světových šampionátech, na olympijských hrách v Riu vystoupal na stříbrný stupínek a celkem šestkrát dokázal zvítězil na nejprestižnějším vícebojařském mítinku v rakouském Götzisu. Globální titul mu však v jeho medailové sbírce chyběl.
Tokijské hry měly být pro Warnera již třetí účastí pod pěti kruhy. V roce 2012 skončil pátý a v Riu bral bronz za vítězným Ashtonem Eatonem a Francouzem Kevinem Mayerem. Právě ve stínu těchto dvou borců Warner v posledních letech závodil. Věřil však, že jeho čas ještě přijde. Své úsilí směřoval k sezóně 2020, kdy se hry v Tokiu měly původně uskutečnit. Čáru přes rozpočet mu ovšem stejně jako řadě dalších atletů udělala koronavirová krize, kvůli které se musela olympiáda o rok odložit. Jak sám přiznává, v tu dobu bylo těžké věřit, že se zlatého úspěchu dočká. „Když udeřil Covid, vše se zavřelo a my neměli kam jít. Naštěstí pro mě u nás v Ontariu místní komunita zbudovala provizorní zařízení, které bylo provozuschopné, ale i tak se jednalo o složité období a několikrát jsem se cítil opravdu zlomený, protože jsem myslel, že se mi můj zlatý sen vzdaluje a já s tím nemohu nic dělat. Řekl jsem tehdy trenérovi, že se v takových podmínkách nedokážu připravit tak, abych stačil svým konkurentům. Naštěstí je můj kouč dost tvrdohlavý a nenechal mě to vzdát. Ujistil mě, že způsob, jakým se v daných podmínkách připravujeme je správný a může vést k vytyčenému cíli. V ten moment jsem si řekl, že prostě chci být zlatým olympijským medailistou bez ohledu na to, co se mi postaví do cesty,“ vzpomíná.
Od té chvíle se Warner soustředil na svůj olympijský cíl víc než kdy dříve. Trénoval ve staré nevytápěné hokejové hale, ale svou morálku posiloval tím, že podobné komplikace prožívají i jeho soupeři. Jak se později ukázalo, jeho trenér Gar Leyshon měl pravdu. V nestandardních podmínkách totiž připravil svého svěřence k životní sezóně.
V květnu letošního roku nastoupil Damien ke svému prvnímu desetiboji po téměř dvaceti měsících. Bylo to v jeho oblíbeném Götzisu. Nejprestižnější vícebojařský mítink totiž v minulosti dokázal už pětkrát ovládnout a jinou ambici neměl ani tentokrát. Začal skvěle, když prolétl úvodní stovku za 10.14 a v dálkařském sektoru dolétl na 828 centimetrů, což je vůbec nejlepší desetibojařský výkon historie v této disciplíně. Skvěle si vedl také v průběhu druhého soutěžního dne a před závěrečnou patnáctistovkou bylo ve hře dokonce pokoření bájné devítitisícové hranice. Ač nechal na dráze vše, tato meta mu těsně unikla, konkrétně o pouhých pět bodů. Přesto se s tímto výkonem posunul na čtvrté místo historie za Kevina Mayera, Ashtona Eatona a Romana Šebrleho a o bod před další českou vícebojařskou legendu Tomáše Dvořáka. „Vždy jsem cítil, že jsem schopný dosáhnout výkonu přes 9000 bodů, ale po letošním Götzisu jsem se obával, že již nedostanu druhou šanci k jejímu pokoření. Však se to v historii podařilo pouze třem desetibojařům,“ vyjádřil pochyby, zda se mu ještě někdy podaří poskládat podobný součet.
Na olympijských hrách v Tokiu cítil, že má možná svou největší šanci k zisku velkého zlata. Nad formou světového rekordmana visel otazník a díky svému výkonu z Götzisu byl v tomto duelu mírným favoritem právě Warner. Přesto měl v hlavě ještě jednu ambici, a to bylo 9000 bodů. Potřebné sebevědomí mu dodal vynikající začátek. Stovku zvládl dokonce za 10.12, čímž vyrovnal vlastní desetibojařské historické maximum. V dálce pak skočil 824 centimetrů, což byl mimo jiné lepší výkon, než kterého dosáhl bronzový z individuálního závodu dálkařů Kubánec Maykel Masso. K tomu přidal v úvodu druhého dne další desetibojařské maximum historie na stodesítce překážek, když ji proběhl za 13.46. V ostatních disciplínách sbíral podobné bodové zisky jako v Götzisu, a poté, co si poměrně dobře poradil i s oštěpem, který ho o pokoření devíti tisíc připravil právě v Rakousku, bylo velmi pravděpodobné, že se dočká velkého milníku při svém již velmi pravděpodobném triumfu v Tokiu. Po devíti disciplínách měl na svém kontě 8280 bodů, což je mimochodem součet, se kterým by se i bez patnáctistovky umístil v top 10 celkového hodnocení. K pokoření devítitisícové hranice potřeboval uběhnout patnáctku za 4:33.8, což bylo jednoznačně v jeho možnostech.
„V Riu jsem věřil, že bych mohl získat zlato. Pamatuji si, jak jsem tehdy po patnáctistovce seděl na zemi a byl tak zklamný. Sice jsem měl bronz, ale to nebylo to, co jsem chtěl. Od té doby jsme opravdu tvrdě pracovali, abychom se dostali do tohoto bodu. Věděl jsem, že když do patnáctky dám vše, tak to musí klapnout. Měli jsme s trenérem plán. Věděl jsem, že nepoběžím tak rychle jako v Götzisu, když jsem ale probíhal dvanáctistovkou za 3:43, bylo to pomalu a já si řekl, co to děláš? Musel jsem tak v poslední třístovce hodně zabojovat, abych zaběhl potřebný čas,“ Když se u jeho jména na výsledkové tabuli ukázalo 4:31.08, bylo jasné, že svého snu dosáhl. „Byl to jedinečný zážitek. Všechny mé sny, které jsem měl jako dítě, se nakonec splnily.“
Warnerovo olympijské vítězství v součtu přes 9000 bodů bylo jedinečné ještě v jednom ohledu. Přivedli ho k němu totiž jeho dva středoškolští učitelé. „Neznám příběhy všech ostatních atletů, ale pravděpodobně není moc těch, které by trénovali jejich učitelé angličtiny a tělocviku ze střední školy,“ tvrdí jeden z nejúspěšnějších vícebojařů historie.
Gar Leyshon začínal právě jako Warnerův učitel angličtiny na Montclam Secondary School v Ontariu. Jeho asistent Dennis Nielsen byl na této škole tělocvikářem, který zde založil atletický tým. Právě tito dva muži přesvědčili Warnera, aby se začal věnovat atletice a trénují ho doposud. Tato úspěšná spolupráce trvá již patnáct let. Rozhodně to nebyla procházka růžovým sadem. Leyshon ani Warner toho příliš o desetiboji nevěděli. „Měli jsme hodně optimismu a spoustu cílů, jen jsme nevěděli, jak jich dosáhnout. Hodně jsme sledovali nejlepší desetibojaře historie prostřednictví videí na Youtube,“ vzpomíná na možná trochu úsměvné začátky.
V době, kdy vstoupil do juniorské kategorie, patřil už Warner k nejlepším sprinterům a skokanům v zemi. V roce 2010 si pak odbyl svůj desetibojařský debut. Stalo se tak na národním šampionátu v Torontu, kde získal v chladném a deštivém počasí stříbrnou medaili ve velice solidním výkonu 7449 bodů. Od té doby Warner desetiboji naprosto propadl. „Gar a já jsme byli vždy ambiciózní a optimističtí. Hned první rok, kdy jsme začali trénovat na desetiboj mi říkal, že budeme zlatí olympijští medailisté a pokoříme 9000 bodů. Málokdy najdete někoho, kdo vám věří víc, než věříte sami sobě.“
Hned v dalším roce vyhrál Warner národní titul s prvním osmitisícovým součtem. Poté bral stříbro na mistrovství Severní a Střední Ameriky a v korejském Tegu si odbyl svou premiéru na mistrovství světa. V sezóně 2012 si poprvé zazávodil na olympijských hrách. V Londýně ještě na stupně vítězů nedosáhl, pak ale už začala sérii jeho medailových úspěchů, která čítala olympijský bronz a tři cenné kovy ze světových šampionátů. Vše pak vyvrcholilo letos v Tokiu.
Olympijští vítězové v desetiboji bývají tradičně označování jako největší sportovci na světě. Je to titul, který je zakořeněn v dlouhé historii olympijských her. Warner na toto označení však reaguje se sebekritikou sobě vlastní. „Nevím, zda někdo může olympijského šampiona v desetiboji označit za nejlepšího sportovce na světě. Vždyť já nejsem nejlepší ani ve svém sportu. Je tady Kevin Mayer, jenž je držitelem světového rekordu 9126 bodů. Já jsem se dostal sotva přes 9000, ale Kevin získal ještě o 100 bodů více. Pak je tady samozřejmě také Ashton Eaton, který dosáhl také velkých věcí. Je škoda, že jsme se já, Kevin a Ashton nepotkali ve stejné době v životní formě. Myslím, že bychom se mohli navzájem pohánět, a ještě více posouvat své limity. Krásným příkladem je současná čtvrtka překážek mužů i žen, kde máte skupinu takových lidí, kteří jsou na vrcholu a pak se dějí neskutečné věci,“ odkazuje na své kolegy a kolegyně z této disciplíny.
„Myslím, že i Ashtona musí trošku mrzet, že jsme s Kevinem dozráli až po ukončení jeho kariéry. Věřím, že oba máme na lepší součet bodů, než jaký jsme poskládali doposud. Právě Ashton pro mě byl po celou dobu mé kariéry velkým vzorem. Jeho videa společně s Bryanem Clayem, Daleyem Thompsonem a Danem O´Brienem jsem na Youtube sledoval nejčastěji. Ashton už se nejspíš nevrátí, a tak je na nás s Kevinem, abychom mladé závodníky jako jsou Pierce Lepage nebo Ashley Moloney dostatečně motivovali k tomu, aby se posouvali dále a vytvořili jedinečnou desetibojařskou generaci,“ vyslovil své přání do budoucna.
