přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

16. listopadu 2021, 12:44

Úspěšný přechod s nejistou budoucností

Burundská běžkyně Francine Niyonsabaová si letos dokázala na jedničku poradit s nuceným přechodem ze středních distancí na ty dlouhé. Svými výkony ovšem opět vyvolala diskusi, zda by vůbec měly závodnice s tzv. DSD závodit proti ostatním ženám.

Tématika DSD (differences in sex development) je už několik let velmi ožehavým tématem. Dotýká se atletek, která mají ve svém těle přirozeně zvýšenou hladinu mužského hormonu, která je dle studií výrazně zvýhodňuje proti ostatním soupeřkám. Nejznámějším případem byla kauza kolem Jihoafričanky Caster Semenyové. Už když překvapivě zvítězila na osmistovce při mistrovství světa v Berlíně 2009, panovaly pochyby o tom, zda je vůbec ženou. Spekulacím nahrávala nejen jejím muskulatura, ale i způsob, jakým se prezentovala. Semenyová několik let ženské světové půlce jasně dominovala. Získala dva olympijské tituly a tři zlata na mistrovství světa. Byla považována za nejžhavější kandidátku na překonání světového rekordu Jarmily Kratochvílové.

Soupeřkou, která jí dokázala alespoň částečně zdatně sekundovat byla právě Francine Niyonsabaová. Pravidelně dobíhala ve všech závodech na druhém místě za Semenyovou. Stalo se tak i na olympijských hrách v Riu 2016 a světovém šampionátu v Londýně o rok později. Pokud nebyla Semenyová na startu, tak vítězila, jak se tomu stalo například na halových mistrovstvích světa v Portlandu 2016 a Birminghamu 2018.

V roce 2019 však vyšlo nové pravidlo, kvůli kterému nemohou atletky s DSD závodit proti svým soupeřkám na tratích 400 – 1500 metrů. Obě zmiňované závodnice tak musely přejít buď na krátké sprinty nebo naopak na delší běžecké distance. Zvolily si přirozeně druhou variantu. Zatímco Semenyové se přechod k vytrvaleckým tratím příliš nedaří, Niyonsabaová je pravým opakem.

Na olympijských hrách v Tokiu doběhla v závodě na 10 000 metrů pátá v novém národním rekordu 30:41.93. Ještě s většími nadějemi vstupovala do rozběhu na poloviční distanci, kde byla ovšem diskvalifikována. To nejlepší si pak nechala po olympiádě. Na mítinku Diamantové ligy v Paříži zaběhla na trati 3000 metrů pátý nejrychlejší čas historie 8:19.08. Následně vyhrála v Curychu finále celého seriálu na pětce a v závěru sezóny se pak stala vůbec první ženou s DSD, která překonala světový rekord. Na mítinku v Záhřebu uběhla 2000 metrů za 5:21.26, čímž ubrala z dosavadního rekordního zápisu Irky Soni O´Sullivanové více než dvě vteřiny. To není vůbec špatná bilance na někoho, kdo je na vytrvaleckých tratích nováčkem. Svými výkony tak úspěšně zvládla složitý přechod ze středních na dlouhé distance „Snažili se mě zastavit a ukončit mé sny, takže jsem tvrdě pracovala a bojovala, abych dosáhla úspěchů i na delších tratích,“ tvrdí odhodlaně.

Otázkou je, zda právě kvůli skvělým časům, které letos předváděla, nepředznamenala předčasný konec její kariéry. Téma ohledně problematiky atletek s DSD je totiž nadále velmi aktuální, a to nejen díky Niyonsabaové. Podobně svými výkony udivovala také namibijská juniorka Christine Mbomaová, která musela přejit ze čtvrtky, kde letos zaznamenala světový rekord své kategorie, na kratší sprinty. Ani to jí ovšem nezastavilo v obrovském výkonnostním progresu, když si ve finále olympijské dvoustovky dosprintovala pro stříbro a následně zvítězila i ve finále Diamantové ligy. Celkem třikrát překonala juniorský světový rekord na této trati. Podobně je na tom také její krajanka, vrstevnice a další olympijská finalistka z této disciplíny Beatrice Masilingiová.

Výkony těchto tří závodnic opět rozpoutaly vášnivou debatu o tom, zda by vůbec měly atletky s DSD závodit proti ostatním ženám a zda by se neměla škála disciplín, kde by tomu tak být nemělo ještě rozšířit. Samotný předseda Světové atletiky Sebastian Coe se nechal slyšet, že tu jsou a nadále budou pravidla pro atletky s DSD.

Niyonsabaová však nezahořkla a bojuje s nepřízní osudu po svém. „Od narození nemám lehký život, ale miluji nové výzvy. Čelím jim s velkým odhodláním a vytrvalostí. Přechod z osmistovky na delší tratě nebyl vůbec jednoduchý. Řídím se tím, že výzva není překážkou, ale příležitostí k lepším výsledkům. K půlce už bych se nevracela. Není to možné a taková je realita. Pokud chci nadále závodit na vrcholové úrovni, nezbývá mi nic jiného než běhat dlouhé tratě. Běh je něco, co miluji a nemohu bez něho být. Pozitivní je, že na dlouhých distancích u sebe vidím velké rezervy,“ věří.

Největší výzvou pro ni je nadcházející světový šampionát, který se uskuteční v americkém Eugene, které je pro Niyonsabaovou známým prostředím. Však místní prostředí velmi dobře zná, jelikož právě v Oregonu strávila velkou část své kariéry. Nyní už žije a připravuje se v Keni, ale návratu na západní pobřeží Spojených států se už nemůže dočkat. „V Eugene se budu cítit jako doma. Bylo by pro mě fantastické tam závodit na mistrovství světa,“ vzhlíží s nadějí k příštímu globálnímu atletickému vrcholu a doufá, že další z jejích snů nezmaří rozhodnutí od stolu.

Petr Jelínek, foto: Aleš Gräf

Vytisknout