přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

18. listopadu 2021, 14:30

Thomasová: vědkyně a sportovkyně v jednom

Americká sprinterka Gabby Thomasová patřila beze sporu k největším světovým atletickým kometám uplynulé sezóny. Do historie se však nechce výrazně zapisovat pouze na dráze, ale také v akademické sféře. V jejím hledáčku je dvoustovkařský světový rekord i výrazné posílení postavení žen ve vědě.

Pro Thomasovou nebyla atletika zpočátku prioritou. Naplno se totiž chtěla věnovat studiu neurobiologie, což byla původně profesní cesta, kterou se chtěla vydat. Tomuto oboru se věnovala na prestižní harvardské univerzitě. „Zájem o neurobiologii a studium nervového systému vyplynul z mých osobních zkušeností s rodinou a mými bratry. Mojí specializací byl výzkum autismu. Sport pro mě byl pouze odreagováním. Rozhodně jsem netoužila po kariéře profesionální atletky,“ vzpomíná.

Nyní však patří mezi nejrychlejší ženy historie na trati 200 metrů a má doma dvě medaile z olympijských her v Tokiu, když brala bronz na dvoustovce a stříbro se štafetou na 4x100 metrů. Nyní tak stojí na zdánlivé křižovatce mezi atletickou a akademickou profesní dráhou. Prozatím se jí obě cesty dařilo úspěšně kombinovat a nic na tom nechce měnit ani do budoucna.

V roce 2016 pro ni byla atletika vysloveně volnočasovou zábavou. Jeden ze zásadních zlomů ovšem přišel právě v této sezóně, když se nejprve dokázala kvalifikovat na americkou olympijskou kvalifikaci, kde následně postoupila až do finále, kde skončila šestá. Na nominaci směrem k největšímu sportovnímu svátku to sice nestačilo, ale rozhodně to byl impulz k uvažování, zda nezačít brát atletiku přeci jen trochu vážněji. „Tehdy jsem se soustředila na svou stáž na dětském oddělení v bostonské nemocnici. Najednou se mi ale podařilo dostat na Trials, kde jsem skončila překvapivě šestá. To rozhodně změnilo můj pohled na atletiku. Najednou jsem objevila další cíle, kterých bych chtěla dosáhnout.“

S pomocí harvardského trenéra Kebbyho Tolberta začala prozkoumávat vztahy mezi vědou a sportovním výkonem. „U atletiky každý ví, že je to hodně o silné mentalitě. To ale souvisí i s chemií vašeho mozku. Můj trenér se hodně soustředil na meditaci. Právě ta z dlouhodobého hlediska mění chemii vašeho mozku. Věnovali jsme se tomu tedy celkem intenzivně před každým těžkým tréninkem i závody. Pokud dokážete uklidnit svůj nervový systém, zásadně to ovlivňuje váš výkon v tréninku i závodě.“

Po průlomové sezóně 2016 se rozhodla pro zásadní změnu, která jí měla v atletice posunout opět o něco výše. Přestěhovala se za lepšími tréninkovými podmínkami do texaského Austinu, kde se připojila k tréninkové skupině Bailey Bunch vedené trenérkou Tonjou Buford-Baileyovou, bronzovou medailistkou z olympijského závodu na 400 metrů překážek na hrách v Atlantě 1996. Jelikož podepsala smlouvu s výrobcem bot, stala se Gabby profesionálkou, s čímž přišly také první zahraniční starty. Začala se tak objevovat také na mítincích Diamantové ligy, kde o sobě dala poprvé výrazněji vědět i na mezinárodní úrovni, když v letech 2018 a 2019 vyhrála v Lausanne.

Dvoustovka pro ni byla na letošní americké olympijské kvalifikaci prioritou. Chtěla však startovat ještě v další disciplíně a rozmýšlela se mezi stovkou a čtvrtkou. Nakonec si vybrala nejkratší sprint, ve kterém obsadila pátou příčku. Pak už přišel zatím její životní běh na dvojnásobné distanci, když ve finále jasně zvítězila, a navíc šokovala časem 21.61, který ji momentálně řadí na třetí místo historických světových tabulek za legendární krajanku Florence Griffith-Joynerovou (21.34) a dvojnásobnou olympijskou šampionku na této trati Jamajčanku Elaine Thompson-Herahovou (21.53). „Čekala jsem, že poběžím velmi dobře, ale 21.61? Myslím, že i moje trenérka byla překvapena a já byla přímo šokována,“ přiznává.

Na olympijské hry do Tokia tak odlétala jako jedna z favoritek na stupně vítězů. Medailovou ambici pak pod pěti kruhy skutečně splnila, když vystoupala na bronzový stupínek. „Finálový závod byl neskutečný boj. Prodala jsem v něm všechny mé zkušenosti ze studia i tréninku a olympijská medaile pro mě byla obrovským vítězstvím. Vnímala jsem obrovským tlak, i proto, že úvodní dvě kola mi nevyšla, jak jsem si představovala. Zejména v semifinále jsem se trápila. Po něm mě hodně srážely drsné komentáře na internetu, přicházela mi řada smsek, kde se mě lidé ptali, co se stalo a zda jsem v pořádku. Řada lidí mě před finále odepsala. Pokud tomuto podlehnete, může vás to stát ve finále dobrý výsledek,“ uvědomovala si. 

Právě díky meditaci se ovšem dokázala uklidnit. „Potřebovala jsem změnit své myšlení. Vědec ve mně věděl, jak se mám na finále připravit, a proto jsem tak hrdá, co jsem v něm pak dokázala.“ Nad její síly byly pouze suverénní obhájkyně titulu Elaine Thompson-Herahová a namibijský juniorský zázrak Christine Mbomaová. Naopak těsně před cílem se dokázala dostat před další jamajskou sprinterskou legendu Shelly-Ann Fraser-Pryceovou, kterou tak odsunula na nepopulární čtvrtou pozici. Následně se pak mohla ještě radovat ze stříbrné medaile se štafetou na 4x100 metrů. „Olympiáda v Tokiu byla úžasnou zkušeností. Připadalo mi to jako letní tábor s trochu větším stresem,“ zhodnotila svou premiéru pod pěti kruhy.

To však ambiciózní sprinterce ze Spojených států nestačí. Pomýšlí totiž právě na historické světové maximum Griffith-Joynerové, k jehož překonání musí srazit ještě o dalších 28 setin. „Kdybyste se mě zeptali před více než rokem, tak bych pravděpodobně řekla, že na rekord nemohu dosáhnout, ale věci se změnily. Minulá sezóna pro mě byla velmi úspěšná a stále cítím, že se mohu nadále zlepšovat. Když vidím, jaké časy běhají Elaine a Shelly-Ann Fraser-Pryceová, tak věřím, že se můžeme navzájem tlačit k ještě lepším časům a je v našich silách dosáhnout úžasných věcí,“ věří.

Zároveň však nezanedbává ani svou akademickou dráhu. V současnosti pokračuje v magisterském studiu v oboru epidemiologie a správy zdravotní péče na univerzitě v Texasu. Sama ovšem přiznává, že musí přeci jen své studium přizpůsobit atletické kariéře a motivace je jasná. Je jí nadcházející světový šampionát, který proběhne pro ni na domácí půdě v Eugene, což je pro americké atlety nesmírně prestižní záležitost. Jak sama věří, nadále dokáže obě kariéry úspěšně kombinovat. „To, co dělá můj příběh jedinečným, je skutečnost, že mě nebaví být zaškatulkována nebo jen jít po jedné konkrétní cestě,“ tvrdí odhodlaně.

Nadále chce být průkopnicí na dráze i akademické půdě. Naposledy přilákala pozornost médií, když se stala velvyslankyní vědy s jasným posláním. „Ráda bych viděla, že se bude ve světě vědy prosazovat více žen. Myslím si, že doposud jsou obory vědy, technologie, inženýrství a matematiky pro ženy dost zastrašující, už jen proto, že jsou brány jako obory spíše mužské. Věřím, že i ženy mají v nemalé míře v těchto specializacích výrazně čím přispět,“ vykládá svou ideu.

Co se týká atletiky, už nyní spřádá plány pro nadcházející halovou sezónu, kde by ráda závodila na tratích 60 a 400 metrů. Venku pak zůstává nadále její prioritou oblíbená dvoustovka a potvrzuje, že i nadále chce dokázat velké věci v obou světech.

Petr Jelínek

Vytisknout