Přírůstky do Síně slávy IAAF, díl III.

Přírůstky do Síně slávy IAAF, díl III.
Aktuality
sobota 27. prosince 2014
Zbývající čtveřice z tuctu atletů, kteří byli letos oficiálně uvedeni do Síně slávy IAAF.

Wilma Rudolphová

Sprinterská hvězda černé pleti, která výrazným způsobem přispěla k tomu, že byla ženské atletice věnována větší pozornost. Její dětství poznamenala obrna, kvůli které musela mezi šestým a devátým rokem věku nosit výztuhu levé nohy a chodidla. Z obtíží se však Američanka dokázala dostat a vykročila ve šlépějích své sestry, která byla výbornou basketbalistkou. Osud však chtěl jinak a na univerzitě v Tenessee jí poslal do cesty atletického trenéra, který ji získal pro královnu sportů. Ve svých 16 letech se stala členkou krátké štafety, která na olympiádě v Melbourne získala bronz. Slávu jí však přinesly až hry následující. Krátce před nimi pokořila časem 22,9 světový rekord na dvoustovce a také v Římě na ni nikdo neměl, byť její čas zde byl o něco málo pomalejší. Krom toho ovládla i stovku, když cestou v semifinále vyrovnala tehdejší SR 11,3 a v boji o medaile zaběhla větrných 11 vteřin rovných, a také spolu s kolegyněmi vyhrála krátkou štafetu. I zde se přepisovaly statistiky v semifinále, a to výkonem 44,4. V lámání rekordů Rudolphová pokračovala ještě též léto, nejprve se štafetou, později individuálně na stovce, přičemž vždy šlo o setinové úpravy směrem dolů. Kariéru ukončila záhy v roce 1962, když jí bylo 22 let. Posléze se stala učitelkou a trenérkou. Zemřela na rakovinu mozku a hrtanu ve svých pouhých čtyřiapadesáti.

Shirley Stricklandová

Australanka (později známá jako Strickland de la Hunty) byla jednou z nejvýraznějších postav poválečné atletiky. První velké úspěchy slavila v roce 1948, kdy získala stříbro ve štafetě a dva individuální bronzy na 100 m hladkých a 80 m překážek. Na následující olympiádě v Helsinkách už nad překážkami zvítězila, a to v tehdejším světovém rekordu 10,9. Na stovce, kde byla bronzová, si pokoření světového maxima časem 11,3 „schovala“ na rok 1955, kdy už byla matkou. Nehynoucí slávu minimálně v rodné Austrálii si získala svým úspěchem na OH 1956, které se konaly na domácí půdě v Melbourne. Zde obhájila titul z překážek a o tři dny přispěla ke světovému rekordu národní štafety, který měl tenkrát hodnotu 44,5. Poté, co oheň melbournských Her vyhasl, ukončila i ona svoji mezinárodní kariéru, aby se více mohla věnovat rodině a práci lektorky. Byla manažerkou výprav Austrálie na olympiády v Mexiku a Mnichově, a když se konaly v miléniovém roce Hry v Sydney, byla jako jedna z nejúspěšnějších olympioniček své země mezi těmi, kteří nesli pochodeň. Když v roce 2004 ve svých 78 zemřela, vypravili í Australané státní pohřeb.

Lasse Virén

Vynikající finský vytrvalec, který se může pochlubit zlatým distančním doublem na dvou po sobě jdoucích olympiádách, přičemž je zajímavé, že v mezidobí zdaleka tolik nezářil. Jako by byl jeho osud vtočen právě a především do olympijských kruhů.
Jeho kariéra začala 7. místem na domácích ME 1971 na 5000 m a dokonce až 17. příčkou na dvojnásobné trati, ovšem hned v roce následujícím, kdy se v Mnichově bojovalo o olympijské vavříny, zářil a lámal světové rekordy. Na desítce jej časem 27:38,40 pokořil přímo při Hrách, na poloviční trati časem 13:16,4 krátce po nich. Na ME 1974 skončil „jen“ třetí, což je jeho jediný cenný kov z velkých akcí vyjma olympiád. Jakmile však zažehla pochodeň v Montrealu, byl opět připraven na 100 %, aby zopakoval dvojí zisk olympijského zlata. Po skončení kariéry se stal policistou a později i poslancem ve finském parlamentu. Nedávno byl hostem Zátopkova zlatého týdne v ČR.

 Cornelius „Holanďan“ Warmerdam

Narodil se již ve Státech jako dítě holandských přistěhovalců (odtud užívaný přídomek Dutch neboli Holanďan) a byl suverénem světové tyčky čtyřicátých let. Jako první se v éře bambusových týčí dostal přes výšku 15 stop (457 cm) a za kariéru tak učinil celkem 43krát, zatímco ostatní se do takových výšin ne a ne dostat ani jednou. Druhá světová válka ho připravila o možné olympijské triumfy, a tak alespoň skákal světové rekordy. V letech 1940 až 43 posunul historická maxima v sedmi případech, přičemž třikrát to bylo ze strany IAAF uznáno. Jeho venkovním maximem zůstalo 477 cm, což byla hodnota, která vydržela v čele světových tabulek do roku 1957. V hale skočil ještě o 2 cm více a tento rekord nebyl překonán až do roku 1959. Po skončení kariéry učil na univerzitě v Kalifornii. Zemřel v roce 2001 po 61 letech manželství, kdy se ženou měli pět dětí a celkem dvacet vnoučat. 

 

Adam Pražák

Fotogalerie