Porazila rakovinu, nyní cílí na 5. olympiádu

Šestatřicetiletá Chaunté neměla už od malička na růžích ustláno. S matkou vyrůstala v chudobě, ale o to ctižádostivější byla, což se projevilo i v atletice. V roce 2004 se zúčastnila své první olympiády v Aténách. Tehdy jí bylo dvacet let a její cesta skončila v kvalifikaci. V následující sezóně už získala stříbro na mistrovství světa v Helsinkách. O tři roky později v Pekingu patřila mezi favoritky na cenný kov. Ve finále ovšem skončila šestá, což pro ni bylo zklamáním. Přišla o sponzory a aby toho nebylo málo, její manžel přišel o práci. Nevyhnula se tak tíživé finanční situaci. Z mládí ovšem byla zocelena a nadále se plně věnovala tréninku.

Tvrdá práce přinesla své ovoce, když si v roce 2010 v katarském Dauhá vyskákala halový světový bronz a o dva roky později na stejném šampionátu v Istanbulu dokonce vystoupala na nejvyšší stupínek. Na olympijských hrách v Londýně jí ovšem medaile opět unikla, když zopakovala šesté místo z Pekingu. Čtvrtý pokus o zisk cenného kovu pod pěti kruhy přišel na hrách v Riu de Janeiru 2016. Bohužel ani v tomto případě to nevyšlo, když skončila těsně pod stupni vítězů na čtvrtém místě.

Velmi záhy poté však přišla dobrá zpráva. Při zpětném testování byly diskvalifikovány hned tři její přemožitelky z finále olympiády v Pekingu. Rusky Maria Čičerovová a Jelena Slesarenková i Ukrajinka Vita Palamarová byly z výsledkové listiny vyškrtnuty a Loweové byl dodatečně udělen bronz. Tato radost však pro ni měla hořkosladkou příchuť, jelikož si zisk olympijské medaile nemohla užít bezprostředně po závodě na stadionu.

Po hrách v Riu uvažovala o konci kariéry. Začala se živit jako finanční poradkyně a snažila se nějak udržovat. Pořád se ale cítila dobře, a tak si říkala, že by mohla ještě zkusit štěstí a pokusit se kvalifikovat na olympijské hry v Tokiu, které se původně měly konat v tomto roce.

V létě loňského roku ovšem přišla další rána osudu, když jí byla diagnostikována rakovina prsu. V červenci podstoupila oboustrannou mastektomii (odstranění obou prsů) a následovala série šesti chemoterapií. To jí však nezlomilo a s zákeřnou nemocí si poradila. I přesto, že bylo její tělo chemoterapiemi významně oslabeno, nadále pokračovala v tréninku. „Překvapivě se cítím skvěle. Běhám časy, jaké jsem roky neběhala. Zvedám váhy, které už jsem dlouho nezdvihala a začínám se opět cítit ve své kůži,“ neskrývá nadšení.

Odložení olympijských her o rok přivítala. Má tak více času na přípravu a nic nepodceňuje. Ve Spojených státech je už jen samotná olympijská kvalifikace velmi těžkým závodem. „Nedávno jsem skončila s chemoterapií a potřebovala každý den, abych mohla trénovat. Vím, že bych se zvládla připravit na olympiádu i v původním termínu, ale bylo by to o dost těžší,“ vítá další měsíce navíc na přípravu.

Tréninková omezení v době pandemie se jí dotýkají více než ostatních, jelikož patří do rizikové skupiny, vzhledem k tomu, že má oslabenou imunitu. „Musím dbát o své zdraví a pohodu a udržet imunitní systém silný, jak jen to půjde,“ uvedla. Aby se vyhnula kontaktu s okolím, buduje si na zahradě vlastní výškařský sektor.

Přesto, že jí bude v příštím roce už 37 let, věří, že je schopná na olympijských hrách v Tokiu usilovat o nejvyšší příčky. Však je také držitelka kontinentálního rekordu o hodnotě 205 centimetrů specialistkou na atletické návraty, jelikož je matkou tří dětí. Svým příběhem chce také inspirovat ostatní ženy, které postihla stejná diagnóza. „Jde mi o to ukázat, že člověk si může projít bahnem, a přitom stále sledovat nějaký cíl. Jsme odolné, to chci, aby si ženy vzaly z toho, až mě uvidí závodit,“ prozradila jednu ze svých hlavních motivací.